Jedna část právnické obce je přesvědčena, že souběh výkonu obsahově překrývajících se činností u téže osoby, v rámci jednoho podnikatelského subjektu, možný je, což dovozuje z právní úpravy ObchZ účinné v mezidobí let 2012 a 2013, její kontinuity a především zásady legální licence, z níž nová úprava soukromého práva vychází (roz. přirozená svoboda jednotlivce má přednost před státem, resp. „pokud to zákon výslovně nezakazuje, mohou si osoby sjednat práva a povinnosti odchylně od zákona“). K této skupině osob právnické profese se řadí např. i Doc. JUDr. Bohumil Havel Ph. D., zpracovatel návrhu paragrafovaného znění ZOK [1].

Opačný názor však zastává odlišně smýšlející část osob právnické profese, k níž můžeme řadit např. spoluautora ZOK Prof. JUDr. Jana Dědiče [2], představitele stojícího u zrodu ZOK, který se mimo jiné podílel i na přípravě novely ObchZ, jíž byl explicitně povolen souběh výkonu funkce člena statutárního orgánu obchodní společnosti s pracovním poměrem vedoucího zaměstnance. Závěr o nepovolenosti souběhu funkcí přitom předně vychází, dle úvah odborníků sounáležících k tomuto závěru, z následujících, soudy zaujatých tezí.

Do doby legalizace souběhu funkcí novelou ObchZ účinnou od 1.1.2012 tuzemské soudy přistupovaly k souběhu funkcí negativně, resp. prohlašovaly manažerské pracovní smlouvy, u nichž náplň práce spočívala výlučně (či mimo jiné) v obchodním vedení, za neplatné. Soudy byl zastáván názor, že není možné, aby statutární orgán společnosti, jemuž náleží na základě zákona obchodní vedení společnosti, ve společnosti působil současně jako vedoucí zaměstnanec – manažer (generální ředitel, finanční či obchodní ředitel), neboť kauza/důvod jeho působení ve společnosti je dána jeho zvolením do funkce jednatele společnosti a není tedy možné jej pro tu samou činnost duplicitně zaměstnat v pracovním poměru, který tím supluje již existující právní vztah.

Jako příklad lze připomenout Rozsudek Nejvyššího soudu  z 15.2.2012, sp. zn. 29 Cdo 1143/2011, v jehož intencích bylo deklarováno, že „společnost s dovolatelem neuzavřela platně pracovní smlouvu, neboť náplní „manažerskou smlouvou“ zakládaného vztahu měl být výkon činnosti statutárního orgánu společnosti, přičemž na tuto činnost pracovní smlouvu uzavřít nelze. V tom směru se odvolal na rozsudek ze dne 13. prosince 2007, sp. zn. 21 Cdo 313/2007, ve kterém Nejvyšší soud s odkazem na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. dubna 1993, sp. zn. 6 Cdo 108/92, uveřejněný pod číslem 13/95 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (od kterého nemá Nejvyšší soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci), uzavřel, že činnost statutárního orgánu společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, neboť funkce statutárního orgánu společnosti není druhem práce…“

V nedávné době se přitom Nejvyšší soud opět souběhu výkonu funkcí s obsahově se překrývající náplní, dotkl, a to v Rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 14.11.2013, sp. zn. 21 Cdo 3250/2012. Nejvyšší soud připomněl, že „podle ustálené judikatury soudů (srov. například rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21.4.1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, který byl uveřejněn pod č. 13 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, roč. 1995) činnost statutárního orgánu společnosti s ručením omezeným nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy ani povaha společnosti s ručením omezeným však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro tuto obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu.“.

S ohledem na shora uvedené bipolární názory a novou právní úpravu civilního práva není v tuto chvíli možné beze vší pochybnosti předeslat, jakým způsobem budou civilní soudy rozhodovat, resp. zda se přikloní k variantě první („co není zákonem zakázáno, je povoleno“), anebo, s odkazem na vypuštění ustanovení připouštějícího souběh funkcí v průběhu legislativního procesu z návrhu ZOK, navážou na své předchozí konstantní názory v této věci. Jak je patrno i samotní tvůrci, resp. odborní představitelé nové právní úpravy korporátního práva vtěleného do ZOK nejsou při výkladu jeho ustanovení týkajícího se povolenosti souběhu obsahově překrývajících se funkcí, jednotní. Vzhledem k tomu, že ustanovení explicitně povolující souběh funkcí bylo z návrhu ZOK ještě před jeho předložením Poslanecké sněmovně ČR vypuštěno, není srozumitelně uchopitelný ani záměr, který mohl zákonodárce úpravou ZOK k této problematice, zamýšlet. 

Na základě shora parafrázovaných závěrů Nejvyššího soudu však lze zcela rozumně a logicky předpokládat, že souběh není, bez výslovné povolenosti v ZOK, možný, a tedy, že soudy budou opět deklarovat, v případě sporných řízení dotýkajících se souběhu výkonu funkce člena statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance s překrývajícím se obsahem činnosti v rámci jednoho podnikatelského subjektu, neplatnost pracovněprávního vztahu.

Pokud zákonodárce do budoucna v intencích event. novely ZOK explicitně připustí povolenost souběhu funkcí statutárního orgánu a vedoucího zaměstnance, je doporučeníhodné, aby taktéž komplexně zapracoval dopady takové úpravy do doprovodné legislativy, inspirované dosavadními zkušenostmi soudů s předměty sporných řízení (odpovědnost, ukončení pracovního poměru, mzda, odstupné apod.). Tímto postupem by se i následně mohlo předcházet mnohdy zbytečným tahanicím o práva zaměstnance, který přestal vykonávat funkci statutárního orgánu, když náplní jeho práce byly činnosti vlastní statutárnímu orgánu korporace.

Pro komplexnost je nutné postavit najisto, že ZOK ve svém ustanovení § 61 odst. 3 ZOK umožňuje, aby i člen statutárního orgánu byl zaměstnán v pracovním poměru u téže obchodní společnosti. Pracovní poměr se však bude moci týkat, s ohledem na shora uvedené, pouze činností nesouvisejících s obchodním vedením společnosti (tyto náleží pouze statutárnímu orgánu), tzn. činnostmi specializovanými jako např. marketingový specialista, účetní specialista, stavbyvedoucí, realitní makléř, lékař, veterinář apod. Při specializovaných činnostech nedochází k překrývání aktivit náležejících statutárnímu orgánu společnosti. V tomto případě je však nutné zohlednit, aby určení mzdy stanovené na základě takového pracovního poměru zaměstnance, který je současně statutárním orgánem společnosti, odsouhlasil nejvyšší orgán společnosti s předchozím vyjádřením kontrolního orgánu, byl-li zřízen. To samé nově platí i pro osobou blízkou statutárního orgánu společnosti.

JUDr. Tereza Jelínková,
advokát a společník

Mgr. Dana Libochowitzová,
advokátní koncipient

ADVOKÁTNÍ KANCELÁŘ JELÍNEK s.r.o. 

Pardubice-Dražkovice 181
533 33 Pardubice

Tel.: +420 466 310 691
Fax: +420 466 310 691
e-mail: advokati@advokatijelinek.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Doc. JUDr. Bohumil Havel Ph. D., GLOSA O SVOBODĚ. CO SE STARÝMI SOUBĚHY? A JAK S NOVÝMI?; 27.9.2013, www.epravo.cz.
[2] HÜLLE, Tomáš, Temné kouty nového obchodního práva, rozhovor s Janem Dědičem, Bohumilem Havlem a Petrem Čechem; Ekonom 2012, č. 12, str. 30-31

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz