V citovaném nálezu Ústavní soud konstatoval, že použití daňové kontroly nemůže být zcela svévolné, nýbrž je třeba vyžadovat existenci správcem daně formulovaných důvodů k jejímu zahájení, tj. existenci konkrétních pochybností či podezření, že daňovým subjektem původně přiznaná a správcem daně vyměřená daň je nižší, než by měla být. Ústavní soud současně konstatoval, že důvody a podezření musí existovat v okamžiku zahájení kontroly a musí být správcem daně jednoznačně formulovány a daňovému subjektu sděleny a objektivně zachyceny v protokolu o zahájení kontroly. Jen obecně formulovaný zájem státu na řádném výběru daní takovým důvodem dle Ústavního soudu není.

Plné respektování shora uvedeného názoru nutně vede k závěru, že daňovou kontrolu nelze zahájit namátkově. Odůvodnění nálezu se opírá především o argumentaci, že postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu bez toho, že by zde a priori existovalo podezření o zkrácení daňové povinnosti a bez toho, že by byl daňový subjekt o konkrétních důvodech takového podezření při zahájení kontroly zpraven, je nepřípustným porušením autonomní sféry jednotlivce a proto i realizací pravomoci správce daně v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Argumentováno je i tím, že v případě akceptace zcela volné úvahy správce daně o tom, zda zahájí daňovou kontrolu, by byl vlastně takový postup správce daně založen na "presumpci viny", resp. na předpokladu, že každý daňový subjekt svou daňovou povinnost zkrátil a tím, že ani v trestním řízení nestačí k omezení jednotlivce a realizaci vyšetřovacích pravomocí orgánů činných v trestním řízení prostá skutečnost, že cílem jejich činnosti je odhalovat a stíhat trestnou činnost, ale teprve skutečnost, že zde existuje konkrétními skutečnostmi podložené podezření, že konkrétní jednotlivec se dopustil protiprávního jednání.

K citovaném nálezu Ústavního soudu je třeba uvést, že jeho závěry jsou v současné době vnímány nejednotně, a to nejen ze strany Ministerstva financí, finančních ředitelství a potažmo jednotlivých finančních úřadů, ale i ze strany odborníků na ústavní a daňové právo. Příznačné je, že na jeho závěrech se neshodl ani tříčlenný senát, který věc posuzoval, když nález obsahuje odlišné stanovisko předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů, která především poukazuje na to, že nález nedostatečně rozlišuje mezi daňovou kontrolou a vytýkacím řízením a argumentuje, že pro daňovou kontrolu platí, že jejím účelem je zjištění nebo prověření daňového základu nebo jiných okolností rozhodných pro správné stanovení daně. Zjištění nebo prověření rozhodných okolností dle JUDr. Janů přitom vůbec neznamená, že správce daně má podezření o zkrácení daňové povinnosti; naopak, může jít i o nahodilé prověření správnosti toho, zda daň byla stanovena správně či nikoli.

Lze uzavřít, že závěr, že namátková daňová kontrola je protiústavní, je za současného stavu zatím předčasný. Zda se názor obsažený v citovaném nálezu Ústavního soudu v soudní praxi a následně v praxi správců daně skutečně prosadí, lze v současnosti jen obtížně předvídat.  Příležitost vypořádat se se závěry tohoto rozhodnutí (a akceptovat je či nikoli) však obecné soudy i Ústavní soud budou jistě mít, neboť lze předpokládat, že nález a jeho odůvodnění, jemuž se navíc dostalo široké publicity, bude v praxi v řadě daňových sporů kontrolovanými daňovými subjekty využíván.  

Plné znění nálezu Ústavního soudu naleznete ZDE.

Vladislav Jirka, Ph.D., advokát
autor spolupracuje s advokátní kanceláří ŠACHTA & PARTNERS, v.o.s.

ŠACHTA & PARTNERS, v.o.s.
Radlická 28/663
150 00 Praha 5

Tel.:  +420 251 566 005
Fax:  +420 251 566 006
Mail:  jurista@jurista.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz