Ke smlouvě o péči o zdraví dle nového občanského zákoníku

Jednou z novinek, které přinesl nový občanský zákoník, je smlouva o péči o zdraví upravená v § 2636 až 2651 NOZ. Tato nová úprava sice nepatří k nejčastějším tématům diskuzí nad novým občanským zákoníkem, přesto si však i vzhledem k jejímu vztahu k poskytování zdravotních služeb dle zdravotnických zákonů pozornost zaslouží.

Smlouva o péči o zdraví je uzavírána mezi poskytovatelem péče a příkazcem. Tím může být nejen ošetřovaný, jemuž bude na základě smlouvy péče poskytována, ale i jiná osoba, v jejíž prospěch lze smlouvu uzavřít. Pro smlouvu není předepsána písemná forma.

Péče o zdraví je novým občanským zákoníkem definována velice široce. Zahrnuje úkony, prohlídky nebo rady a všechny služby vedené snahou zlepšit nebo zachovat zdravotní stav ošetřovaného. Péče o zdraví ve smyslu nového občanského zákoníku tak evidentně zahrnuje i zdravotní služby dle zákona č. 372/2011 Sb. , o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (ZZS), který s účinností od dubna 2012 nahradil letitý zákon o péči o zdraví lidu. Zdravotními službami se totiž ve smyslu § 2 odst. 1 ZZS rozumí poskytování zdravotní péče podle tohoto zákona zdravotnickými pracovníky a další činnosti vykonávané jinými odbornými pracovníky v přímé souvislosti s poskytováním zdravotní péče, konzultační služby a další. Zdravotní péčí se pak rozumí činnost prováděná například za účelem předcházení, odhalení a odstranění nemoci, udržení a prodloužení života, zmírnění utrpení či posuzování zdravotního stavu.

S ohledem na výše uvedené je proto nutné řešit vztah těchto úprav. Podle § 9 odst. 2 NOZ se soukromá práva a povinnosti osobní a majetkové povahy řídí novým občanským zákoníkem v tom rozsahu, v jakém je neupravují jiné právní předpisy. Tento vztah subsidiarity nového občanského zákoníku vůči zvláštní právní úpravě se aplikuje i na jeho vztah k zákonu o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování, který má jakožto lex specialis před ustanoveními nového občanského zákoníku přednost. Ostatně to potvrzuje i důvodová zpráva nového občanského zákoníku.

Vztah subsidiarity smlouvy o péči o zdraví k úpravě poskytování zdravotních služeb použití nové úpravy značně omezuje. Zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování totiž upravuje veškeré aspekty jejich poskytování, a to podrobněji než nový občanský zákoník. Přesto má úprava smlouvy o péči o zdraví pro poskytování zdravotních služeb význam. I u nich se totiž uplatní nové pojetí poskytování péče o zdraví na smluvním základě, byť práva a povinnosti účastníků této smlouvy se nebudou řídit novým občanským zákoníkem, ale podrobnějším zákonem o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování. Otázkou, kterou patrně vyřeší až praxe, však zůstává, zda smluvní režim platí i pro zdravotní služby, jež patrně do definice péče o zdraví nespadají, zejména služby poskytované dle zákona č. 373/2011 Sb. , o specifických zdravotních službách.

Smluvní základ poskytování péče o zdraví včetně zdravotních služeb má význam i pro spory z odpovědnosti za škodu způsobenou při jejich poskytování. Dle starého občanského zákoníku nebylo pro odpovědnost za škodu na zdraví způsobenou při poskytování zdravotních služeb podstatné, zda jde o nárok ze smlouvy, či nikoli. Odpovědnost za škodu byla upravena jednotně a nerozlišovala, jak byla povinnost, jejímž porušením škoda vznikla, založena.

Nový občanský zákoník však rozlišuje náhradu škody způsobené porušením zákonné povinnosti a porušením smluvní povinnosti. Pro vznik povinnosti nahradit škodu způsobenou jinému porušením zákonné povinnosti se v souladu s § 2910 NOZ stejně jako dle starého občanského zákoníku vyžaduje zavinění, byť nedbalost (prostá) se stejně jako nevědomá nedbalost dle § 420 odst. 3 starého občanského zákoníku na základě § 2911 NOZ presumuje. Naproti tomu odpovědnost za škodu způsobenou porušením smluvní povinnosti je v souladu s § 2913 NOZ objektivní, a zavinění se tedy pro její vznik nevyžaduje. O absolutní odpovědnost však pochopitelně nejde a § 2913 odst. 2 NOZ upravuje liberační důvody, na jejichž základě se škůdce může povinnosti škodu nahradit zprostit. Škoda způsobená porušením smlouvy se nahrazuje nejen druhé smluvní straně, ale i třetí osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit.

Nová úprava je tedy pro poskytovatele zdravotních služeb (péče o zdraví) přísnější. Na druhou stranu je však nutné dodat, že ve sporech o náhradu škody způsobené pochybením lékařů, tedy non lege artis postupem (porušením povinnosti poskytovat služby na náležité odborné úrovni podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů) bývá patrně nejsložitější dokazování právě non lege artis postupu, tedy porušení povinnosti.

V tomto ohledu je vhodné doplnit, že popsaná změna se nedotýká zvláštní úpravy odpovědnosti za škodu. V kontextu péče o zdraví jde zejména o úpravu náhrady škody způsobené vadou věci dle § 2936 NOZ, který nahradil úpravu absolutní odpovědnosti za škodu způsobenou okolnostmi majícími původ v povaze přístroje nebo jiné věci, jichž bylo při plnění závazku použito dle často (a oprávněně) kritizovaného § 421a starého občanského zákoníku.

Pouze novým občanským zákoníkem se s ohledem na výše uvedené bude řídit poskytování služeb vedených snahou zlepšit nebo zachovat zdravotní stav ošetřovaného, které nejsou zdravotními službami. Půjde například o služby, které jsou svojí povahou vůči zdravotním službám doplňkové, jako jsou rehabilitace. Dále půjde o služby masérů, chiropraktiků, ale též o různé alternativní léčebné metody, včetně služeb léčitelů.

Pokud jde o samotnou úpravu smlouvy o péči o zdraví, ta obsahuje obdobné instituty jako úprava poskytování zdravotních služeb, byť není natolik podrobná:

Poučení ošetřovaného (§ 2638 až 2641 NOZ): Právní úprava vychází obdobně jako zákon o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování ze skutečnosti, že ošetřovaný nemá o svém zdravotním stavu a péči, která mu má být poskytnuta, stejné znalosti jako poskytovatel této péče. Poskytovatel je tudíž povinen ošetřovanému vysvětlit jeho zdravotní stav a další postup, a to na žádost i písemně. Tato povinnost je splněna, lze-li rozumně předpokládat, že ošetřovaný pochopil svůj zdravotní stav, účel a nezbytnost péče, očekávané výsledky, nebezpečí pro jeho zdraví a možné alternativy. V případě ohrožení ošetřovaného může být vysvětlení podáno v plném rozsahu dodatečně. V této souvislosti se však uplatní vyvratitelná domněnka, že tyto podmínky pro neposkytnutí vysvětlení splněny nebyly, ledaže jejich splnění potvrdí jiný poskytovatel péče o zdraví v daném oboru.

Souhlas ošetřovaného (§ 2642, § 2644 NOZ): Ke každému úkonu v rámci péče o zdraví je zapotřebí souhlas ošetřovaného. Výjimkou jsou pouze případy, kdy by zákon stanovil, že tohoto souhlasu není třeba. Jde zejména o § 38 ZZS, který tak stanoví u neodkladné péče, v případech, kdy zdravotní stav vyslovení souhlasu neumožňuje, u léčby vážných duševních poruch, u nezletilých v případě zdravotní služby nezbytné k záchraně jejich života apod. Souhlas nemusí být podán písemně. Pokud ošetřovaný souhlas odmítne, je to na žádost poskytovatele povinen potvrdit v písemné formě.

Rovněž pouze se souhlasem ošetřovaného lze umožnit pozorování poskytování péče o zdraví třetí osobou, ledaže by šlo o osobu, jejíž přítomnost slouží k prokázání, nakolik bylo vyhověno požadavkům odborné péče. Jde o obdobu § 28 odst. 3 písm. h) ZZS, podle nějž má pacient při poskytování zdravotních služeb právo odmítnout přítomnost osob, které nejsou na poskytování zdravotních služeb přímo zúčastněny, a osob připravujících se na výkon povolání zdravotnického pracovníka.

Postup lege artis (§ 2643, § 2645 NOZ): Poskytovatel je povinen postupovat podle smlouvy s péčí řádného odborníka v souladu s pravidly svého oboru. Obdobně podle § 45 odst. 1 ZZS je poskytovatel zdravotních služeb povinen je poskytovat na náležité odborné úrovni, čímž se ve smyslu § 4 odst. 5 ZZS rozumí poskytování zdravotních služeb podle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů, při respektování individuality pacienta, s ohledem na konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

Poskytovatel péče o zdraví je proto odpovědný za řádné poskytnutí služby, tedy odbornost výkonu, nikoli za jeho výsledek. K ujednáním omezujícím odpovědnost za splnění této povinnosti se nepřihlíží, tj. jde o zdánlivé ujednání.

Odpovědnost provozovatele zdravotnického zařízení (§ 2646 NOZ): Péče o zdraví může být poskytována ve zdravotnickém zařízení, zařízení sociálních služeb nebo obdobném zařízení provozovaném subjektem odlišným od poskytovatele této péče (tím nejsou myšleny situace, kdy faktickým poskytovatelem péče jsou lékaři provozovatele zdravotnického zařízení). V takovém případě je poskytována vlastním jménem a na vlastní odpovědnost poskytovatele a provozovatel zdravotnického zařízení není stranou smlouvy o péči o zdraví. Skutečnost, že je péče poskytována subjektem odlišným od provozovatele zdravotnického zařízení a ten není smluvní stranou, musí být ošetřovanému nebo příkazci včas sdělena. Pokud poskytovatele nelze určit, považuje se za poskytovatele provozovatel zdravotnického zařízení se všemi důsledky z toho plynoucími, včetně případné odpovědnosti za škodu při poskytování péče způsobenou.

Záznamy o péči o zdraví (§ 2647 až 2651 NOZ): Tato ustanovení upravují povinnosti poskytovatele při vedení záznamů o péči o zdraví a nahlížení do nich. Opět nejde o natolik podrobnou úpravu, jakou je úprava zdravotnické dokumentace obsažená v § 53 a násl. ZZS.

Na závěr lze jistě označit úpravu smlouvy o péči o zdraví v novém občanském zákoníku za přínosnou, byť se s ohledem na výše uvedené plně uplatní jen při poskytování péče, která není zdravotní službou. Staví totiž najisto smluvní základ poskytování této péče včetně zdravotních služeb a upravuje poskytování dalších služeb, které dosud byly pozitivním právem opomíjeny, byť jejich povaha zvláštní úpravu nepochybně vyžaduje.

Mgr. Jan Pořízek