30. 9. 2016
ID: 103301upozornění pro uživatele
Odměna soudního exekutora a insolvenční řízení
Ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 378/16 ze dne 6. 9. 2016 vyhlášeném 27. 9. 2016 Ústavní soud významným způsobem promluvil do otázky kolize exekuce a insolvenčního řízení a zkritizoval ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ve věci rozsahu, v jakém je soudní exekutor povinen vydat do majetkové podstaty částku vymoženou v exekuci, tj. zda je oprávněn si z vymožené částky odečíst svoji odměnu či nikoliv. Předmětem tohoto našeho článku je stručný komentář a analýza závěrů předmětného nálezu IV. ÚS 378/16 (dále jen „Komentovaný nález“).
 |
Reklama
Čtvrtý senát Ústavního soudu předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu podrobil kritice, vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele (pověřeného v době podání stížnosti vedením Exekutorského úřadu v Přerově) a zrušil rozhodnutí obecných soudů, kterými soudy rozhodly tak, že soudní exekutor je povinen vydat do majetkové podstaty úpadce (resp. insolvenčnímu správci) celou v exekuci vymoženou částku 360 000 Kč, tedy výtěžek dražby bez odpočtu nákladů exekuce.
Ústavní soud argumentačně vystavěl Komentovaný nález zejména na skutečnosti, že ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu výslovně upravuje, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty. Toto ustanovení bylo začleněno do exekučního řádu novelou s účinností od 1. 11. 2009, a dle důvodové zprávy k této novele tato reaguje na nový zákon o insolvenčním řízení (účinný od 1. 1. 2008, pozn. autorů), případně na jiné případy, kdy jiný právní předpis stanoví, že exekuční řízení nelze provést. Ústavní soud z tohoto ustanovení exekučního řádu dovodil pravidlo, že exekutor si smí z částky vymožené v rámci exekuce ponechat (odpočíst) náklady exekuce a do majetkové podstaty úpadce vydat toliko tzv. čistý výtěžek exekuce. Tímto způsobem zákonodárce podle Ústavního soudu zohlednil zvláštní postavení soudního exekutora a vyloučil jej jednoznačně z řad ostatních věřitelů, s tím, že se na soudního exekutora dle Ústavního soudu nevztahují obecné zásady insolvenčního řízení.
Se závěry Komentovaného nálezu nesouhlasíme a za přesvědčivější považujeme odlišné stanovisko soudce J. Musila, který podle našeho názoru správně vystihl podstatu problému, když uvedl, že formulace ustanovení § 46 odst. 7 exekučního řádu [„vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.“] je jazykově neobratná a zákonodárce v ní nelogicky spojil do jedné věty dvě odlišné povinnosti soudního exekutora: 1. povinnost vydat vymožené plnění insolvenčnímu správci (aniž by zákon explicitně upravil rozsah takového „vydání“) a 2. povinnost rozhodnout o vydání vymoženého plnění. Obecné soudy však podle našeho názoru interpretaci zdánlivě protichůdných ustanovení a interpretaci nepřesného ustanovení exekučního řádu provedly řádně a zároveň dospěly k ústavně-konformnímu výsledku.
Je-li v exekučním řádu použita formulace o povinnosti vydat „usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci“, tak zákon už neuvádí kým a v jakém rozsahu má být/může být takovýto „odpočet“ vůbec proveden. Není nám tak zcela jasné, jak Ústavní soud mohl dospět k závěru, že pokud Nejvyšší soud považuje soudního exekutora za věřitele s obdobnými právy a povinnostmi jaké mají jiní věřitelé, tak se jedná o projev nepřípustné svévole, jelikož soudní exekutor a jeho nároky mají privilegovaný status.
Ústavní soud Nejvyššímu soudu vytkl, že přináší ve svých rozhodnutích argumentaci pouze v tom směru, že obecně vykládá základní principy insolvenčního práva (zejm. princip poměrného uspokojování věřitelů), avšak Ústavní soud již nedodává, že závěry Nejvyššího soudu je možno – jak správně připomíná J. Musil – podepřít nejen ustanoveními insolvenčního zákona, ale i ústavněprávním principem rovnosti v právech (čl. 1 Listiny) a principem rovnosti zákonného obsahu a ochrany vlastnického práva všech vlastníků (čl. 11 odst. 1 Listiny). Shodně s disentujícím soudcem jsme navíc toho názoru, že pokud by zákonodárce měl záměr jakkoliv privilegovat pohledávky soudního exekutora, zakotvil by takovou úpravu výslovně buď do ust. § 168 a násl. insolvenčního zákona (tím, že by pohledávku exekutora na úhradu nákladů exekuce zařadil mezi pohledávky za majetkovou podstatou či mezi pohledávky těmto postaveným na roveň), nebo do ustanovení § 337 a násl. o. s. ř. (pojednávajícím o rozvrhu rozdělované podstaty).
Že zde není žádný rozumný důvod, proč by zákonodárce měl konstituovat privilegovaný status pro pohledávky soudního exekutora, nepřímo navíc vyplývá i z předchozí judikatury Ústavního soudu, podle které[3] platí, že exekutor vystupuje při své činnosti v postavení podnikatele“ (z čehož pojmově vyplývá to, že musí snášet podnikatelské riziko, tj. riziko, že ne ve všech případech dosáhne uspokojení všech svých nároků), a že exekutor, jako nositel přiznané pohledávky na náhradu nákladů není již v postavení vykonavatele veřejné moci, ale v postavení běžného věřitele. Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 výslovně a správně uvedl, že „Exekutor má totiž v průběhu exekuce dvojí postavení a jeho charakter se mění. Je totiž třeba odlišovat vlastní exekuční činnost při vymáhání pravomocného rozhodnutí, kdy vystupuje jako veřejný činitel, od jeho postavení při rozhodování soudu o nákladech řízení, kdy je v postavení účastníka řízení.“
Aniž bychom chtěli brojit proti soudním exekutorům (kterým zákon ani judikatura nárok na úhradu nákladů neodnímá, jen stanoví procesní postup pro jeho uplatnění), tak ze shora naznačených důvodů jsme toho názoru, že Komentovaný nález je nesprávný a že nemůže obstát. Budeme proto s napětím sledovat jednak to, zda jiný senát Ústavního soudu dospěje ve své rozhodovací praxi k jinému právnímu názoru a věc bude postoupena plénu a jednak to, jak se s věcí a kritikou své argumentace vypořádá Nejvyšší soud. Pro úplnost dodáváme, že za nepřípadnou de lege lata pokládáme i argumentaci Ústavního soudu (de lege ferenda nikoliv nezajímavou) o obdobném postavení soudního exekutora a insolvenčního správce.
JUDr. Aleš Hradil,
advokátní koncipient
Mgr. David Urbanec,
advokát a partner
DUNOVSKÁ & PARTNERS s.r.o., advokátní kancelář
Palác Archa
Na Poříčí 1046/24
110 00 Praha 1
Tel.: +420 221 774 000
Fax: +420 221 774 555
e-mail: office@dunovska.cz
_____________________________________
[1] § 46 odst. 7 EŘ: Je-li exekuční řízení podle zvláštního právního předpisu přerušeno nebo zvláštní právní předpis stanoví, že exekuci nelze provést, exekutor nečiní žádné úkony, jimiž se provádí exekuce, pokud zákon nestanoví jinak. Insolvenčnímu správci nebo v rámci likvidace dědictví do likvidační podstaty exekutor vydá vymožené plnění bezodkladně po právní moci usnesení, kterým rozhodne po odpočtu nákladů exekuce o vydání vymoženého plnění insolvenčnímu správci nebo do likvidační podstaty.
[2] § 5 IZ: Insolvenční řízení spočívá zejména na těchto zásadách: a) insolvenční řízení musí být vedeno tak, aby žádný z účastníků nebyl nespravedlivě poškozen nebo nedovoleně zvýhodněn a aby se dosáhlo rychlého, hospodárného a co nejvyššího uspokojení věřitelů; b) věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti;[…].
[3] Stanovisko pléna ÚS sp. zn. Pl. ÚS-st 23/06 nebo usnesení ÚS sp. zn. II. ÚS 150/04.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
