Úprava cizoměnových hypotečních úvěrů v návrhu nového zákona o úvěru pro spotřebitele
Navrhovaným zákonem o úvěru pro spotřebitele („Návrh“), který v současné době projednává vláda, má dojít, mimo jiné, k implementaci směrnice 2014/17/EU o spotřebitelských úvěrech na bydlení („Směrnice“) do českého právního řádu, a tudíž nově k regulaci hypotečních úvěrů, včetně cizoměnových úvěrů.
 |
Vzhledem k výše uvedenému riziku spojenému s cizoměnovými úvěry obsahuje Směrnice ustanovení, jejichž primárním cílem je zajistit, aby byli spotřebitelé adekvátně informováni o kurzovém riziku a mohli svou expozici vůči němu v průběhu trvání úvěru omezit.
Cizoměnové úvěry jsou ve Směrnici, resp. Návrhu definovány jako spotřebitelské úvěry na bydlení, které jsou v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy denominovány v jiné měně, než ve které má spotřebitel příjem/drží aktiva, z něhož/z nichž má být úvěr splácen, popř. v jiné měně, než v měně členského státu, v němž má spotřebitel bydliště. Za cizoměnový úvěr tak bude (poněkud nelogicky) považován i úvěr poskytnutý českou bankou, denominovaný v CZK, který je poskytnut osobě s bydlištěm v ČR, ale příjmem v EUR, nebo osobě s příjmem v CZK, ale bydlištěm v jiném členském státě než ČR (což je dle důvodové zprávy k návrhu hlavním argumentem pro omezení transpozice Směrnice pouze na spotřebitelské úvěry na bydlení, a tím pádem nepřenášení problémů způsobených špatnou legislativou na spotřebitelské úvěry jiné než na bydlení).
Povinnosti věřitelů zajišťující omezení rizik vyplývajících ze změny směnného kurzu stanoví § 116 Návrhu. Poskytovatel musí BUĎ (1) umožnit spotřebiteli konverzi cizoměnového úvěru na měnu, (a) ve které měl spotřebitel hlavní příjem v době, kdy bylo provedeno poslední posouzení jeho úvěruschopnosti, (b) ve které spotřebitel držel aktiva v době, kdy bylo provedeno poslední posouzení jeho úvěruschopnosti, (c) členského státu, v němž měl spotřebitel bydliště v okamžiku uzavření úvěrové smlouvy, nebo (d) členského státu, v němž má spotřebitel bydliště v okamžiku, kdy o změnu měny žádá, NEBO (2) zajistit jiné mechanismy k omezení rizika vyplývajícího ze změny směnného kurzu mezi měnou, ve které je vyjádřen úvěr a CZK.
Co se týče ad (1), zákon blíže nespecifikuje podmínky, za kterých může k měnové konverzi dojít, a úpravu bližších podmínek ponechává na stranách úvěrové smlouvy. Je zřejmé, že takto relativně široce koncipované právo na měnovou konverzi se promítne do cen cizoměnových hypoték, např. do jejich vyššího úročení. Smluvní úprava měnové konverze ovšem nesmí mít za následek omezení práva spotřebitele využít měnové konverze, tj. nesmí být využívána jako trest či poplatek za uplatnění tohoto práva.
Mezi jiné mechanismy ad (2) může patřit dle recitálu 30 Směrnice i důvodové zprávy k § 116 Návrhu, např. stanovení hranic (kurzové odchylky) nebo vydávání upozornění. Ustanovení preambule směrnice ES má přitom zcela zásadní význam při teleologickém výkladu samotného normativního textu směrnice (viz např. rozhodnutí Evropského soudního dvora ve věci Angelopharm GmbH vs Freie und Hansestadt Hamburg (C-212/91) [1994] nebo Hans Hönig vs Stadt Stockach (C-128/94) [1995]), je tedy třeba k nim vždy přihlédnout při řádné interpretaci normativního textu příslušné směrnice. Domnívám se proto, že vydávání upozornění může být způsobilým mechanismem k omezení kurzového rizika ve smyslu § 116 odst. 2 Návrhu, pokud to k omezení kurzového rizika postačí. Dostatečnost bude třeba posoudit vždy individuálně. Ke stejnému závěru dospěl např. britský regulátor FCA (srov. čl. MCOB 2A.3.2 MCOP Handbook)[2] a cituje jej i britská Rada poskytovatelů hypotečních úvěrů (Council of Mortgage Lenders v materiálu CML industry approach MCD foreign currency loans).[3]
Za jiný mechanismus ad (2) podle mého názoru nemůže být považováno např. předčasné splacení úvěru, ledaže by bylo spotřebiteli umožněno předčasně splatit cizoměnový úvěr za ještě výhodnějších podmínek, než stanoví § 117 Návrhu. Právo předčasně splatit spotřebitelský úvěr bude mít totiž spotřebitel dle Návrhu vždy, bez ohledu na to, zda je úvěr denominován v cizí měně či nikoli. Jelikož v § 116 Návrhu má poskytovatel povinnost zajistit mechanismus k omezení rizika vyplývajícího ze změny směnného kurzu, nemůže být tato povinnost splněna, pokud by věřitel pouze odkázal na již existující právo spotřebitele předčasně splatit úvěr. Pakliže by byla považována tato ochrana za dostačující, nebyl by tu žádný důvod pro zvláštní ustanovení povinující poskytovatele k zakotvení odlišných mechanismů ochrany před kurzovým rizikem. Ochrana před kurzovým rizikem by měla podle mého názoru spíše zajistit, aby měl spotřebitel možnost pokračovat ve smluvním vztahu. Má-li poskytovatel přijmout opatření proti riziku změny směnného kurzu, nelze tuto povinnost splnit s odkazem na jinou, již zákonem uloženou povinnost.
Až praxe však ukáže, jaké další mechanismy na omezení kurzového rizika poskytovatelé cizoměnových úvěrů zavedou a které z těchto mechanismů bude považovat ČNB jako orgán dohledu za dostačující, popř. zda vůbec bude pro poskytovatele úvěrů z ekonomického hlediska výhodné cizoměnové úvěry nabízet.
Mgr. Kristýna Kosárová,
advokátní koncipientka
Betlémský palác
Husova 5
110 00 Praha 1
Tel.: +420 224 401 440
Fax: +420 224 248 701
e-mail: office@glatzova.com
--------------------------------------------------------------------------------
[1] Shodně srov. Němec, L., Tornová, J.: Jaké změny přinese hypoteční směrnice?, Právní rádce 2/2014.
[2] Veřejně přístupné např. >>> zde.
[3] V materiálu veřejně přístupném např. >>> zde.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
