„Zmlátím tě do krve!“

Zdroj: JUDr. Michal Žižlavský

eFocus

Když jsem chodil do druhé třídy, dělali nám IQ testy. Byla to novinka, která mi v tehdejších souvislostech zavání sociálním inženýrstvím. Nebylo to ale nic lehkého. Sotva jsem uměl psát a měl jsem za hodinu vyplnit osmdesát stran textu. Vedle každého z nás posadili žáka šesté třídy. Naše paní učitelka se na nás povzbudivě usmála a pravila:

„Děti, máte zde starší kamarády. Ti vám rádi poradí, když budete potřebovat.“

Vedle mne seděla holčička s trojúhelníkovou hlavou. Silnými prsty svírala naditý papírový sáček. Hlas paní učitelky ji zjevně vyrušil z myšlenky na svačinu. Popuzeně se ke mně obrátila, zvedla obočí a zasyčela:

„Jestli budeš chtít poradit, zmlátím tě do krve!“

Pravidla byla tehdy nastavena jasně, ale nefungovala. Poprvé jsem si uvědomil, že nastavení pravidel ještě neznamená jejich dodržování. Tento poznatek jsem si později ověřil v celé řadě situací. Například při selektivním výběru obhájců ex offo pro případy nutné obhajoby. Posledním hitem sezony je postup Krajského soudu v Ostravě při určování insolvenčních správců do řízení.

Poslední velká novela insolvenčního zákona zavedla rotační princip ustanovování insolvenčních správců. Všichni správci zapsaní do seznamu mají být postupně ustanovováni podle přesně daných pravidel. Důvodová zpráva k tomu uvádí, že rotační princip zajišťuje nezávislý výběr osoby (prvního) insolvenčního správce v době, kdy jej ještě nemohou určit věřitelé. Vychází z toho, že předchozí „nominační“ systém, kdy o výběru správce rozhodovali předsedové soudů volnou úvahou, mohl vést ke snaze insolvenčních správců budovat si na soudech „nevhodné“ vztahy.

Všechny soudy respektují nově nastavený rotační princip, jen ostravský soud postupuje jinak. Jako jediný ustanovuje nadále jen některé vybrané insolvenční správce, zejména ty osvědčené z Ostravy. V Praze se pro to vžil termín „Ostravský božský princip“ nebo také „Lex Krhut“ podle místopředsedy ostravského soudu, zodpovědného za danou oblast. Zajímavé je sledovat, jak se postup ostravského soudu vyvíjel v čase, neboť to tak trochu připomíná název undergroundové kapely The Plastic People of the Universe.

První generace kroků ostravského soudu byla založena na zavedení pravidla „čtyři a dost“. Soud sice nejprve ustanovil do řízení správce podle zákonem stanoveného pořadí, vzápětí jej však zprostil funkce pro údajné „závažné porušení povinností“, pokud měl více než čtyři provozovny. Sluší se říci, že zákon neomezuje počet provozoven. Jedním z prvních takových rozhodnutí bylo usnesení místopředsedy soudu Mgr. Krhuta č. j. KSOS 33 INS 26288/2013-B-5. Tato praxe ostravského soudu skončila poté, kdy ji odvolací soud označil za nezákonnou. Zmíněné usnesení bylo zrušeno rozhodnutím Vrchního soudu v Olomouci č. j. 2 VSOL 358/2014-B-17, které je publikováno jako sjednocující judikát i v zelené sbírce soudních rozhodnutí pod R 91/2014. Následně byla zrušena všechna další podobná rozhodnutí ostravského soudu.

Až potud je to relativně v pořádku. Ostravský soud zaujal excesivní názor a zdůvodnil jej. Odvolací soud na základě podaného odvolání označil názor za špatný a rozhodnutí zrušil. Zdálo by se tedy, že je vše v pořádku. Problém ale spočívá v tom, že ostravský soud postupuje stále stejně. Nadále ustanovuje jen vybrané insolvenční správce, zejména pak ty osvědčené z Ostravy. Jak je to možné?

Nastoupila totiž druhá generace kroků ostravského soudu, kterou považuji za mimořádně závažnou, neboť porušuje rotační princip mimoprocesně. Soud nyní ustanovuje správce mimo zákonem stanovené pořadí způsobem, proti kterému není možná obrana cestou opravných prostředků. Vylučuje z rotace mimoostravské správce s více provozovnami, aniž o tom již vydává rozhodnutí. Výjimky ze zákonného pravidla individuálně neodůvodňuje, ale používá jen plošnou floskuli o „zajištění rovnoměrného zatížení insolvenčních správců“. Faktickým porušováním rotačního principu nyní dosahuje toho, co se mu nezdařilo v rámci první generace kroků, tedy zamezuje přístupu k výkonu funkce těm insolvenčním správcům, kteří mají zřízeny více než čtyři provozovny. Obchází rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci, které takovou možnost odmítlo v procesní rovině. Nelze také přehlédnout, že v těch řídkých případech, kde mimoostravští správci v Ostravě působí, jim soud ukládá povinnosti, které nemají racionální základ, ale směřují spíše k tomu, aby jim zkomplikovaly výkon funkce, než aby sledovaly dosažení účelu řízení. I to by se snad dalo pochopit, pokud by ovšem ostravský soud přistupoval stejně k ostravským a mimoostravským správcům. Není tomu ale tak.

Myslím si, že to, co se děje v Ostravě, se netýká jen insolvenčních správců. Podle mého názoru to narušuje transparentní průběh insolvenčních řízení a snižuje to důvěryhodnost soudního procesu pro věřitele i dlužníky. Jsem přesvědčen o tom, že má platit stejné právo pro všechny a že nemá vznikat regionální právo. Jinak nebudou řízení předvídatelná. Nejsem si jist, zda z Ostravy neslyším vzkaz, který mi připomíná testy IQ a holčičku s trojúhelníkovou hlavou:

„Jestli budeš trvat na dodržování pravidel, zmlátím tě do krve!“

JUDr. Michal Žižlavský,
advokát, člen představenstva ČAK