Čeká sportovní organizace svazového charakteru „revoluce“ v řešení sporů?
Z hlediska přístupu státu k normativní regulaci sportu rozlišujeme dva základní modely, tj. (1) model liberální a (2) model intervenční[1]. Sportovní prostředí funguje v rámci České republiky na velmi široce pojatém principu autonomie a převažuje v něm tak výrazně model liberální, který zejména sportovním organizacím svazového charakteru (dále jen „Svaz“) ponechává větší prostor, aby upravily různé oblasti své činnosti, resp. daného sportovního odvětví prostřednictvím svých vnitřních předpisů. Jednou z takových oblastí jsou i různá interní řízení, včetně rozhodování sporů, a to ať už mezi Svazem a členem, nebo též mezi členy Svazu navzájem. Stát tak ponechává Svazům, coby spolkům, možnost, aby poměrně široký okruh záležitostí spadajících do spolkové samosprávy rozhodovaly v rámci interního řízení před interním orgánem pro řešení sporů.
Spory mezi členy Svazu, resp. mezi Svazem a členem jsou aktuálně v rámci sportovního prostředí rozhodovány ve dvou základních typech řízení, tj. (i) rozhodčím řízením ve smyslu zákona č. 216/1994 Sb. , o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „ZRŘ“), před rozhodčí komisí spolku ve smyslu ustanovení § 265 zákona č. 89/2012 S., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OZ“), a (ii) quasi rozhodčím řízení.
V současné chvíli je dominantním typem řešení sporů quasi rozhodčí řízení, které je upraveno primárně vnitřními předpisy příslušného Svazu, jenž k vedení řízení a rozhodování určitého typu sporů ve vnitřních předpisech určí příslušný „rozhodčí“ orgán. Jednotlivé svazy používají terminologicky různá označení – např. Fotbalová asociace České republiky (dále jen „FAČR“) a Svaz futsalu České republiky má pro rozhodování sporů vytvořen sbor rozhodců, Český svaz ledního hokeje smírčí komisi a Český volejbalový svaz arbitrážní komisi. Míra preciznosti úpravy řízení před jednotlivými orgány, jakož i působnost samotných orgánů pro řešení sporů, je napříč sporty různá a je v zásadě úměrná tomu, jaké úrovně preciznosti dosahují vnitřní předpisy daného Svazu. Důvod toho, proč Svazy v dominantní většině případů volí tento typ řízení je jednak ten, že na něj obecně závazné předpisy nekladnou žádné zvláštní požadavky, a jednak to, že rozhodnutí vydané v rámci quasi rozhodčího řízení nemá charakter exekučního titulu, jako tomu je v případě rozhodčího nálezu vydaného rozhodčí komisí spolku ve smyslu § 265 OZ dle ZRŘ.
Dosud tak záleželo výhradně na uvážení Svazu, zda se vydá legislativně více formalizovanou cestou rozhodčí komise ve smyslu OZ a tedy řízení dle ZRŘ, nebo cestou quasi rozhodčího řízení. Jak již bylo uvedeno výše, tak v drtivé většině případů Svazy volily cestu quasi rozhodčího řízení. Tato skutečnost se však může v důsledku nejnovějšího rozhodnutí Nejvyššího soud České republiky sp. zn. 27 Cdo 3737/2021 změnit. Nejvyšší soud České republiky totiž v rámci řízení, ve kterém rozhodoval o dovolání jednoho z členů FAČR ve sporu o vyslovení neplatnosti rozhodnutí Sboru rozhodců FAČR, konstatoval, že zřídí-li stanovy spolku orgán, který má rozhodovat o majetkových sporech náležejících do spolkové samosprávy s tím, že rozhodnutí takto zřízeného orgánu je pro účastníky řízení závazné a nezměnitelné (tj. má účinky pravomocného rozhodnutí), musí přezkum rozhodnutí tohoto orgánu podléhat režimu řízení o zrušení rozhodčího nálezu soudem a zastavení nařízeného výkonu rozhodnutí[2]. Nejvyšší soud České republiky pak též doplnil, že ujednání stanov, které by uvnitř spolku na jedné straně zřizovala rozhodčí komisi, aby na druhé straně stanovila, že rozhodnutí rozhodčí komise nepodléhají přezkumu režimu ustanovení § 31 až 35 ZRŘ, odporují donucujícím ustanovením zákona[3]. Argumentace Nejvyššího soudu České republiky tak spočívá v tom, že quasi rozhodčí orgány by se měly posuzovat materiálně, a tudíž pokud jim Svaz vyčlení do působnosti skutečnosti, pro které zákonodárce fakultativně umožňuje zřídit rozhodčí komisi spolku, tak je nezbytné takový orgán považovat za rozhodčí komisi a řízení před ní za rozhodčí řízení dle ZRŘ s tím, že rozhodnutí v něm vydané podléhá přezkumu dle ZRŘ.
Pokud by se tento názor Nejvyššího soudu České republiky ustálil, tak by to znamenalo, že Svazy by pro řešení sporů, jak těch majetkových, tak těch nemajetkových spadajících do spolkové samosprávy, musely, pokud se rozhodnou tento typ sporů řešit interně, obligatorně zřizovat rozhodčí komisi ve smyslu ustanovení § 265 OZ. Pro futuro bude zajímavé sledovat, jak se Svazy s výše uvedený závěrem Nejvyššího soudu České republiky vypořádají, tj. zda přejdou na legislativně formalizovaný institut rozhodčí komise, nebo zda vzhledem ke svým mnohdy omezeným kapacitám nechají tyto spory řešit obecné soudy. Předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky tak může mít dopad nejen na drtivou většinu Svazů, ale současně též na obecné soudy, na které mohou nově napadnout, pokud se Svazy nebudou chtít vydat kvalifikovaným institutem rozhodčí komise, stovky nových sporů ročně, které by za současného stavu řešily samotné Svazy skrze své „rozhodčí orgány“ v rámci quasi rozhodčího řízení.
Mgr. Petr Sedlatý
Advokátní kancelář Brož, Sedlatý s.r.o.
Atrium Flora
Budova A
Vinohradská 2828/151
130 00 Praha 3
Tel.: +420 246 028 028
e-mail: info@broz-sedlaty.cz
______________________________________________
[1] PAULY, Jan. K základním otázkám tzv. sportovního práva. Právnické listiny, 2/2018. Dostupné >>> zde.
[2] Usnesení Nejvyššího soud České republiky sp. zn. 27 Cdo 3737/2021-121 ze dne 29.03.2023. Dostupné >>> zde.
[3] Tamtéž.
