Kartelové právo lze vymáhat buď veřejnoprávními instrumenty (tj. sankcemi ukládanými soutěžními úřady), anebo soukromoprávně (zejm. následnými žalobami o náhradu způsobené škody). Soutěžní úřady jsou při své činnosti z více než 90 % odkázány na oznámení kartelu učiněná v rámci tzv. programů shovívavosti výměnou za odpuštění nebo snížení hrozící pokuty. V poslední době však v EU dochází k tak prudkému nárůstu množství a finančního objemu následných žalob o náhradu škody, že výrazně klesá ochota kartelistů se na programech shovívavosti podílet a existenci kartelů oznamovat, což sekundárně znemožňuje soutěžním úřadům kartely vůbec odhalit a sankcionovat. Kniha se snaží ukázat, že významnou příčinou tohoto trendu jsou specifika systémů vymáhání náhrady škody v EU, kdy i navzdory právním předpisům přijatým na úrovni EU kartelisté čelí značné nejistotě v otázkách soudní příslušnosti, ochrany důvěrných informací, zjišťování existence škody a stanovování její výše odhadem soudu.
Každému z těchto problémů je v knize věnována zvláštní kapitola a každý je podroben relativně široké komparativní analýze s využitím literatury a judikatury ze Španělska, Maďarska, Německa, Velké Británie, ČR a SR. Autor dochází k závěru, že odlišnosti v systémech vymáhání náhrady škody členských států jsou jen obtížně překlenutelné a potenciálním žadatelům o shovívavost tak trvale znemožňují přípravu vhodné litigační strategie pro účely následných žalob o náhradu škody. To v kombinaci s nárůstem množství a finančního objemu žalob o náhradu škody činí programy shovívavosti pro kartelisty neatraktivní. Jediným řešením tohoto problému je změna pojetí programů shovívavosti tak, že bude úspěšný žadatel odměněn též imunitou vůči soukromoprávnímu vymáhání kartelového práva, tj. nikoliv jen odpuštěním hrozící veřejnoprávní sankce.