Nevýhody vašeho povolání?
Učení odvádí od soustředěné a systematické práce. Není náhodou, že řadu stěžejních prací v oboru napsali profesoři, kteří učili pár hodin týdně a jinak měli čas vysedávat po knihovnách a diskutovat se svými kolegy. Na to mi zbývá o poznání méně času, než bych si přál.

Zážitek z praxe, který Vám nejvíce utkvěl v paměti?
V jednom předmětu, který na právnické fakultě vyučuji, chodí studenti práv učit základy práva na střední školy. Někteří pořádají pro středoškoláky i simulovaná soudní jednání, ve kterých advokáty, soudce, státní zástupce, svědky i znalce představují středoškolští studenti, zatímco budoucí právníci na to vše dohlížejí. Před dvěma lety probíhal první takový soud, půjčili jsme si soudní místnost na pražské právnické fakultě a přijela tehdy i Česká televize, takže to opravdu mělo atmosféru jako někde u soudu. Středoškoláci měli samozřejmě oči na vrh hlavy a snažili se, co jim síly stačily. A nutno říct, že byli výborní a že na to dodnes vzpomínají.

Která osobnost symbolizuje spravedlnost?
Napadá mě jich hned několik, jednou z nich je ale určitě Otakar Motejl. Setkal jsem se s ním osobně jen jednou, ale i tak na mě zapůsobila jeho rozvážnost a autentický zájem o problémy lidí, kterým se tehdy jako ombudsman věnoval. Místo aby si stěžoval, s čím vším ho otravují, snažil se pochopit, proč jsou nespokojení a pomoci jim. Pokoušel se obě strany usmířit bez toho, aby musely před soud, a myslím, že vahou své osobnosti řadě zbytečných soudů opravdu zabránil. Jakoby jeho slovo bylo už dostatečnou zárukou spravedlnosti. A pak měl odvahu za minulého režimu hájit disidenty…

Kdo na Vás měl ve Vašem profesním životě největší vliv?
Těžko se říká, kdo úplně největší, ale zásadní určitě docent Ján Gronský. Už v prvním ročníku mě zaujal způsobem, jakým vykládal československý ústavní vývoj. Poté jsem se účastnil řady diskusních seminářů, které spontánně vznikaly v době jeho konzultačních hodin a na kterých se nás scházelo třeba i dvacet. Hádali jsme se tam o všem možném a poslouchali nezapomenutelné historky pana docenta, podstatnější mi na tom ale s odstupem času přijde, že to byl prostor, ve kterém se víc než kde jinde formovalo moje rozumění právu a kde se potkávali podobně smýšlející mladí právníci. Fascinující byla i schopnost a ochota pana docenta mluvit o své vlastní minulosti, a to často i značně kriticky. Myslím, že právě na těchto setkáních studentů a učitelů jsem zažil něco z akademické pospolitosti, které se českému vysokému školství jinak spíš nedostává.
 
Proč jste se rozhodl stát se právníkem? A co byste poradil lidem, kteří by rádi vstoupili do právních vod.
I já patřím k právníkům, kterým nikdy příliš nešla matematika. Vedle toho jsem ale také chtěl poznat systém, který utváří naši společnost, a pokusit se pak nějak přispět k jeho zlepšení. Jít na práva mi proto připadalo vhodnější než začít studovat například dějepis nebo angličtinu, o kterých jsem také uvažoval. Přijde mi dobré, když mají budoucí právníci jasno v tom, co je na právnické profesi vlastně přitahuje a čeho by jejím prostřednictvím rádi dosáhli.

Jak si vyčistit hlavu?
Nejlépe v přírodě, uprostřed lesů a hor, ideálně pochopitelně obojího zároveň.
 
Nesplněný sen?
Mám jich spoustu. Třeba aby si lidé pod slovem právník představovali spíš čestného člověka, který bojuje za práva druhých, než elegantně oblečeného podvodníka.

Umíte si představit akademické působení v jiné zemi? Jaké?
Představit si ho určitě dokážu, ale jde asi spíš o to, aby si to uměli představit v té zemi, resp. na univerzitě, která by mi měla svěřit své studenty. Rád bych jednou na vlastní kůži dlouhodoběji okusil americký nebo britský akademický svět a vedl pravidelné debaty s tamními studenty. Zajímá mě, v čem všem se odlišují od těch českých a proč tomu tak je.

Čím Vás studenti dokážou překvapit?
Nepříjemně třeba tím, jak se někteří stále snaží opisovat u zkoušek. Jednou se na termín do velké přednáškové místnosti přihlásilo jen asi dvacet studentů, tak jsem je posadil daleko od sebe a měl za to, že je nemusím hlídat. Omyl, zkoušeli i přesto opisovat. Jak děti někde na základce. Vadí mi to i proto, že to učitele nutí hrát si na policisty a studentům a priori nevěřit. A přitom řada studentů má o studium opravdový zájem a nestará se jen o to, jak co nejsnáze nasbírat dostatečný počet kreditů. Když napíší vysoce nadstandardní práci nebo chtějí debatovat i po semináři, to patří mezi překvapení příjemná. Vůbec si myslím, že v řadě z nich dříme značný potenciál, který pokud smysluplně využijí, strčí mnoho svých učitelů do kapsy – včetně mě, samozřejmě.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz