autor: Mgr. Jiří Kunc, advokát v Kladně

Trestně stíhaná osoba má za zákonem definovaných podmínek nárok na to, aby jí byl ustanoven obhájce ex offo. V případě vazebního stíhání je tak tomu vždy. Ustanovený obhájce má za povinnost věnovat se obhajobě takovéhoto klienta se stejnou měrou pečlivosti, jakoby tomu bylo v případě, že si ho obviněný zvolí sám a zplnomocní ho. O tomto určitě nebude v široké právnické obci sporu. Nastat však může situace, kdy klient má ve vztahu k ustanovenému obhájci požadavky, se kterými vyhl. č. 177/1996 Sb. primárně nepočítá, avšak při zvážení všech okolností i obhájce dospěje k závěru, že tyto požadavky na způsob, jak bude obhajoba vedena, se jeví jako zcela účelné a rozhodně ničemu neodporují, popř. pokud obviněnému nepomohou, zcela rozhodně mu neuškodí.

Příkladem může být situace, kdy obviněný svou vinu doznává, důkazy proti němu jsou dostatečné k tomu, aby vedly k jeho odsouzení, na svoji obhajobu žádné důkazy nemá a tudíž jedinou možností je vést obhajobu tak, aby následek v podobě případného trestu byl pro obviněného co nejpříznivější. Osobně jsem za poslední dva roky vedl dvě takové obhajoby. Po poradě s klientem vazebně stíhaným jsme dospěli k závěru, že bude vhodné mým prostřednictvím písemně oslovit poškozené se žádostí o jednání ohledně výše a způsobu náhrady škody, jež jim můj klient způsobil. Za této situace jsem doporučeným dopisem oslovil poškozené, přičemž někteří se neozvali, ale většina mne kontaktovala a část z nich žádala osobní setkání na místě jimi určeném, k projednání výše škody a způsobu její úhrady. S poškozenými byl sepsán zápis z jednání, včetně místa, kde k jednání došlo a tento zápis byl posléze zaslán do soudního spisu, a to ještě před hlavním líčením. Musím konstatovat, že tento způsob obhajoby se ukázal velice efektivním, neboť klient byl za rozsáhlou majetkovou trestnou činnost odsouzen pouze k trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem.

Zatímco v prvém případě, po vyúčtování nákladů obhájce, byly náklady na tento způsob obhajoby uhrazeny již soudem prvého stupně, v druhém případě tomu tak nebylo a stížnost proti usnesení Okresního soudu v Kladně byla Krajským soudem v Praze zamítnuta. Soud prvého stupně dospěl k závěru, že výzva poškozeným k jednání není úkonem, rovněž tak i samotné jednání s poškozenými, tudíž není možné účtovat režijní paušál, ztrátu času a cestovné. Svoji stížnost jsem odůvodnil tím, že není správný závěr soudu prvého stupně s poukazem, že shora uvedené jednání není svou povahou žádným z právních úkonů uvedených ve vyhlášce MS ČR č. 177/96 Sb. ve znění pozdějších novel, ale naopak, na tato jednání se užije § 11 odst. 3 této vyhlášky, tedy „Za úkony neuvedené v odst. 1 a 2 náleží odměna jako za úkony, jimž jsou svou povahou a účelem nejbližší“.

Uvedl jsem, že považuji za úkon nejbližší „výzvě k jednání“ úkon uvedený v § 11 odst. 2 písm. h) jednoduchá výzva k plnění. Ve výzvě k plnění vyzývá žalobce žalovaného k plnění, zde vyzývá obžalovaný poškozeného k vyčíslení škody a k jednání o způsobu její úhrady. Rozsahem, náročností a svou povahou jde o obdobný úkon.

Rovněž tak obhájce považuje za úkon nejbližší „jednání s poškozenými“ úkon uvedený v § 11 odst. 1 písm. i) jednání s protistranou, a to každé dvě započaté hodiny. Rozsahem, náročností a svou povahou jde o obdobný úkon, kdy z logiky věci je zřejmé, že poškozený stojí na opačné straně, než obžalovaný. Navíc v tomto jsem odkázal na usnesení Okresního soudu v Kladně ze dne 28. 2. 2014, č. j. 26T 171/2013-271, kde mi byla odměna za jednání s poškozeným přiznána, když jsem doložil soudu potvrzení o jednání s poškozeným. Jednoznačně jsem doložil, že jsem osobně jednal s poškozenými, v místě určeném poškozenými a tudíž mi, kromě jednoho poškozeného, s nímž jsem jednal ve stejném městě, kde má moje advokátní kancelář sídlo, náleží i náklady na cestovné a ztrátu času.

Citace z odůvodnění usnesení Krajského soudu v Praze: „Soud II. stupně se s tímto závěrem prvého soudu ztotožnil, je však nutno jej zevrubněji rozvést. Klíčové ustanovení § 11 odst. 3 advokátního tarifu stanoví, jak již bylo připomenuto, že obhájci je možné přiznat mimosmluvní odměnu i za úkony, které tento předpis výslovně nezmiňuje, avšak musí se jednat o úkony, které jsou povahou i účelem blízké úkonům v advokátním tarifu uvedeným. S argumentací obhájce uplatněné ve stížnosti lze souhlasit potud, že výzvy, které zasílal poškozeným, by bylo možno povahově považovat za úkon podle § 11 odst. 2 písm. h) advokátního tarifu, tedy za jednoduchou výzvu k plnění a jednání s poškozenými za úkon podle § 11 odst. 1 písm. i) advokátního tarifu, tedy za jednání s protistranou. Tyto úkony, za něž obhájce nárokuje přiznání odměny, však nesplňují druhou podmínku pro to, aby mohly být považovány za blízké úkonům, za něž se podle advokátního tarifu odměna stanoví vždy a tou je jejich účelnost. Z trestního spisu je zřejmé, že obhájce kontaktoval poškozené pomocí výzev, v nichž je žádá o schůzku, aby s nimi mohl dojednat rozsah a způsob úhrady vzniklé škody. Obhájci však bylo přímo z trestního spisu známo, jaká škoda byla jednotlivým poškozeným odsouzeným způsobena, bylo mu známo i to, jak vysokou částku na náhradě škody požadují. Zrovna tak byl stěžovatel obeznámen s finanční situací odsouzeného a věděl, že ten nemá žádné finanční prostředky ani možnosti, aby v době, kdy na něho byla uvalena vazba, mohl poškozeným cokoliv na náhradě škody uhradit (to ostatně vyplynulo i z výpovědi odsouzeného v hlavním líčení). Za této situace pak nebylo účelné vyzývat poškozené k jednání a jednat s nimi, neboť výsledek takových jednání byl předem znám a úkony, které obhájce vůči poškozeným učinil, nijak ke změně postavení odsouzeného v trestním řízení nepřispěly a ani přispět nemohly. Předmětné úkony podniknuté obhájcem, za něž nyní v této věci nárokuje odměnu a náklady s nimi spojené, proto nejsou úkony, které má na mysli § 11 odst. 3 advokátního tarifu. Pro srovnání je možné odkázat například na rozhodnutí Krajského soudu v Brně sp. zn. 4Tmo 20/2013 ze dne 12. 3. 2013, jímž byla odměna obhájci za jednání s poškozeným přiznána, avšak jen z toho důvodu, že jednání obhájce s poškozeným bylo účelné, protože vedlo po úhradě škody poškozenému k podmíněnému upuštění od uložení trestního opatření mladistvému. Napadené usnesení soudu I. stupně tedy netrpí vadami a proto soud II. stupně stížnost obhájce podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.“

Dále čtěte >>> zde.

Na webových stránkách www.bulletin-advokacie.cz naleznete obsah stavovského odborného časopisu Bulletin advokacie, který je držitelem prestižního ocenění Právnický časopis ČR pro rok 2011 a 2012 a nově také 2014, od letošního roku je taktéž recenzovaným časopisem.

Dále zde naleznete odborné příspěvky exkluzivně určené jen pro tento portál, denně aktuality ze světa práva, české i zahraniční advokacie, legislativy a judikatury.

Bulletin advokacie, Bulletin advokacie online
Česká advokátní komora

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz