Notáři a lobbing

Zdroj: archiv NK ČR / autor: Michal Tvrdík

eFocus

Pojem lobbismus je veřejností vnímán všeobecně negativně a není divu. Kolem neprůhledných zakázek a obchodů, výhod v různých podobách, korupčních jednání a s nimi spojených úplatků, se pohybují lidé, kteří jsou označováni jako lobbisté.

Původní význam názvu, jak je popsáno na Wikipedii, se patrně odvozuje od prastarého zvyku, že se prosebníci (římští klienti) shromažďovali v předsíni vlivných osob, panovníků a později i poslanců apod. Podobně se tomu tak dělo v předsálí Kongresu USA (lobby), kde občané kontaktovali své kongresmany. V moderních demokratických státech, kde se státní moc chápe jako delegovaná občany ve volbách a zprostředkovaná volenými zástupci (např. poslanci), je styk poslanců s voliči nezbytný a žádoucí. Je ústavně zaručen jako petiční právo. Proto mají volení funkcionáři a poslanci své kanceláře a hodiny pro veřejnost. Odborná literatura nejčastěji pracuje s definicí od Luigiho Graziana: „Lobbing je specializovaná a odborná reprezentace prostřednictvím široké škály prostředků, které v zásadě vylučují korupční výměnu služeb, ve své povaze velmi odlišná od obecné nespecializované reprezentace, kterou zajišťují volení zástupci. Jako reprezentant partikulárních zájmů lobbyista dodává informace a technicko-odborné expertízy, které mohou být užitečné a někdy rozhodující při definování legislativní a správní regulace.“ Lobbing tedy představuje jakési nošení informací, které by svou hodnotou měly přispět v zákonodárném, ale i exekutivním procesu. Je nedílným prvkem teorie pluralismu. V demokratických společnostech může přispívat k vylepšování přijímaných regulatorních opatření, či pomáhat při samotné tvorbě jednotlivých politik. Tolik tedy oficiální význam slova lobbing.

V průběhu mého více než dvacetiletého působení v čele Notářské komory České republiky jsem se nejednou setkal s tím, že se kuloárově mluvilo o „vlivné notářské lobby“. V kontextu obecného vnímání tohoto označení v naší společnosti mě to mrzelo a donutilo k zamyšlení, co je toho příčinou a jestli to nelze naopak vnímat pozitivně, tedy jako vyjádření jistého obdivu nad úspěchy této profesní skupiny, nebo také závisti. Pokud bych tuto teorii připustil, našel bych pro to mnoho argumentů.

Notářský stav se při vzniku svobodného povolání skládal z bývalých státních notářů, kteří měli možnost v průběhu legislativního procesu, tedy po dobu cca 3 let, přejít do advokacie či k soudu, kde by zcela jistě měli vyšší příjem i prostor pro budování kariéry. Zajímavé je, že téměř nikdo z notářství neodešel. V obecné rovině lze říct, že v řadách státních notářů se nenacházeli lidé, kteří by na prvním místě toužili rychle zbohatnout, nebo udělat závratnou kariéru. Byli zvyklí vždy plnit nové úkoly, ke kterým přistupovali s vysokou odborností a odpovědností. Jelikož státní notářství stálo na okraji justice, kam byli „odkládáni“ méně politicky spolehliví lidé, bylo možné se setkávat s mnohdy vysoce morálními osobnostmi, od kterých bylo možné získávat jiný pohled na společenské dění, než se psalo ve stranickém tisku. Tyto vlastnosti si většina bývalých státních notářů přenesla i do svého působení notářů jako svobodného povolání. Snad si tím lze vysvětlit, proč se notáři doposud nestali středem zájmu médií z důvodu skandálů například z důvodu zpronevěry, výrazných nedostatků v jejich činnosti, nebyli veřejně kritizováni svými ministry, soudci, advokáty, snad jen dočasně soudními exekutory, když se jednalo o napravení zákonem chybně nastavených kompetenčních pravomocí. Také si lze všimnout, že nikdy neusilovali o kompetence, pokud by neměly přímou vazbu na notářskou činnost, nebo kompetence, které by patřily jiné profesní skupině. Mohu se tedy domnívat, že stále klesající pocity jistoty ve společnosti může být příčinou toho, že tato profesní skupina, která si postupně získala uznání a morální kredit, má i důvěru zákonodárců, kteří rozhodují o možnostech využití potenciálu notářství v oblastech, které mohou být společnosti prospěšné.

Je příjemné, že při různých setkáních s politiky a kolegy z ostatních právnických profesí, mám pocit, že k notářské profesi přistupují s úctou a respektem. Vnímám to jako ocenění dlouhodobé, poctivé práce všech notářů. V této souvislosti také prozradím, že jsme v minulosti nevyužili nabídky žádné z PR agentur ke zviditelnění a propagaci notářství, neboť jsem přesvědčený, že nejlepší reklamou je každodenní poctivý a slušný přístup k účastníkům, kteří potřebují služby notářské kanceláře. Kladl jsem vždy důraz na vstřícné chování každého zaměstnance, počínaje pracovnicí notáře zvedající telefon, konče samotným notářem. Ani notářům se však nevyhýbají stížnosti, které musí řešit Notářská komora a skutečností je, že k mnohým podáním by vůbec nedošlo, pokud by odcházel účastník s pocitem, že se mu skutečně notář plně věnoval. Popravdě řečeno, laik těžko vyhodnotí odbornost, ale zcela jistě rozpozná, s jakým zájmem byl řešen jeho problém, se kterým se na notáře obrátil.

Závěrem si tedy dovolím shrnout své zamyšlení a prozradit můj pohled na tajemství úspěchu lobbingu notářů. Spočívá především v poskytování kvalitních právních služeb, ve schopnosti naslouchat, hledat vhodné řešení problémů v souladu s právním řádem a zejména ve slušném a vstřícném chování. Souhrn těchto atributů přináší důvěru veřejnosti, respekt a uznání v politických i odborných kruzích. Pokud si i nadále budou notáři uvědomovat, že právo není zboží a jmenování do funkce není živnostenským oprávněním, ale službou veřejnosti, nemusíme se o budoucnost této profese v České republice obávat.

JUDr. Martin Foukal,
čestný prezident Notářské komory ČR,
notář v Praze

Názor byl publikován v rámci vydání EPRAVO.CZ Digital - únor 2015.

EPRAVO.CZ Digital si můžete stáhnout ZDARMA na App Store a Google Play, a to přímo z Vašeho tabletu či chytrého telefonu. Pokud máte již aplikaci staženou, postačí si stáhnout pouze nové vydání. Využít můžete také webový archiv starších čísel na adrese tablet.epravo.cz.