16. 9. 2016
ID: 103105
„Případ Altner“ a exekuce na účet u banky
Zdroj: epravo.cz
eFocus
Pravděpodobně si vybavíte, že v dubnu tohoto roku Městský soud v Praze pravomocně uložil České straně sociálně demokratické zaplatit svému bývalému advokátovi JUDr. Zdeňku Altnerovi více než 337 milionů Kč za jím poskytnuté právní služby při sporu o vlastnictví Lidového domu. Šlo o přiznání smluveného bonusu za úspěch v soudní při včetně úroků z prodlení. Na celou záležitost se již nahlíželo z mnoha různých pohledů, z nichž každý má opodstatnění. Ve svém zamyšlení bych se však chtěl věnovat otázce většinou médií nepovšimnuté.
Jako právník banky přirozeně dovedu plně pochopit stesky na složitost procesu při uspokojování oprávněných osob v rámci exekučního řízení. Přikázání pohledávky z účtu u peněžního ústavu patří k nejfrekventovanějším způsobům exekuce a téměř k nerozeznání se podobá způsobu exekuce použitému v tomto případě. Při provádění výkonu rozhodnutí peněžní ústav musí posuzovat celou řadu velmi nejasných situací; dochází nejen k souběhům více vymáhaných pohledávek, ale i k souběhu různých řízení včetně insolvenčního. Soudy často povolují odklady výkonu rozhodnutí nebo pohledávka z účtu je zastavena či slouží k zajištění dluhu, což vytváří další velmi komplikovanou situaci.
Vůči povinnému dlužníkovi se přikazuje postupovat na jedné straně zcela nekompromisně. Po peněžním ústavu zákon v této souvislosti nejen požaduje, aby řádně a včas odepsal vymáhanou pohledávku z účtu a vyplatil jí oprávněnému, ale v případě, že na účtu není dost peněžních prostředků, má peněžní ústav povinnost účet sledovat ještě šest měsíců a peníze v té době došlé rovněž vyplatit oprávněnému.
Na straně druhé jsou však umožněny výjimky. Zákonodárce usoudil, že by důsledné provedení výkonu rozhodnutí odepsáním pohledávky z účtu mohlo tíživě dopadnout na některé věřitele dlužníka (jeho zaměstnance), a proto mu peněžní ústav částku na mzdy a platy zaměstnanců musí vyplatit. Dále zřejmě jat sociálními ohledy vůči exekuovanému, zákon rovněž ukládá peněžnímu ústavu provést mu na požádání výplatu do výše dvojnásobku životního minima.
Jste-li už nyní toho názoru, že tyto postupy jsou pro banky dost složité a že mohou při jejich realizaci vznikat chyby a nejasnosti, vězte, že máte pravdu. Pokud byste však očekávali rozumnou míru tolerance chybovosti, jste na velkém omylu. Každé případné pochybení peněžního ústavu trestá zákonodárce tím, že je povinen v případě nedobytnosti pohledávky na účtu, uhradit exekuovanou částku ze svého. Prostě banka zaplatí oprávněnému místo dlužníka, a to bez výjimek.
Stát tímto způsobem přenesl na soukromoprávní subjekty část svých povinností při vymáhání práva. Na banky bylo tak navaleno obrovské břímě provádění exekucí, které lze vzhledem k jejich počtu, množství účtů a rozsahu uložených povinností zajistit pouze sofistikovanými informačními technologiemi; prostě, že to vše sleduje a provádí počítačový program. Výsledkem je velmi nákladný způsob plnění povinností ve veřejném zájmu, na které stát ani na exekuci zúčastněné osoby bankám nikterak nepřispívají. Neradostný stav v dnešní době, kdy stav zadluženosti stoupá a počet exekucí roste.
Už je vám jasné co má případ „Altner“ a exekuce na účet u banky společného? A že máte také pocit, že by věci prospělo alespoň zjednodušení právní úpravy procesu exekuce a omezování povinností bank jako dlužníků povinných osob? Možná by k tomu mohlo přispět i komplikované postavení jedné z vládnoucích politických stran při úhradě jejího dluhu. Nebuďte mne prosím, jestli sním.
doc. JUDr. Petr Liška, Ph.D, LL.M.,
ředitel úseku Právní služby, Česká spořitelna a. s.,
docent na Katedře obchodního práva PF UK
Názor byl publikován v rámci vydání EPRAVO.CZ Digital - červenec, srpen 2016.
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
