Zvláštní kvalifikační požadavky nestanoví zpravidla ani řády českých nebo slovenských stálých rozhodčích soudů. Existuje jen velice málo rozhodčích institucí, v jejichž řádech nalezneme vyšší kvalifikační podmínky na výkon funkce rozhodce. Takovou institucí je kupř. rozhodčí soud při Deutsche Institution für Schiedsgerichtsbarkeit e. V., který se nachází ve Spolkové republice Německo.[1]

Obecnými zákonnými podmínkami v České republice, výslovně uvedenými v právním předpisu, konkrétně v ustanovení § 4 odst. 1 zákona o rozhodčím řízení[2] jsou pak: (i) občan České republiky, (ii) zletilost, (iii) bezúhonnost, (iv) plná svéprávnost[3], (v) neexistence omezení pro výkon funkce rozhodce vyplývající ze zvláštních předpisů.[4]

Zaměřme se pouze na požadavek bezúhonnosti rozhodce. Bezúhonnost fyzické osoby je obecně vyžadována u mnoha profesí souvisejících s právem, např. u advokáta, notáře, státního zástupce, insolvenčního správce, ale zejména u soudce a není tedy výjimkou ani u rozhodce. Podmínku bezúhonnosti dle ustanovení § 4 odst. 2[5] zákona o rozhodčím řízení nesplňuje ten, kdo byl pravomocně odsouzen za trestný čin, jestliže se na něj nehledí, jako by nebyl odsouzen. [6] Jedná se tedy o negativní vymezení.

Problém však nastává ve výkladu pojmu bezúhonnosti, neboť je definován velmi úzce. Požadavek bezúhonnosti rozhodce nesplní ani ta osoba, která byla odsouzena za trestný čin nedbalostní, což znamená kupř. zavinění autonehody. Zde vyvstává otázka, na kterou poukázal Kordač ve svém článku
o Mezinárodní arbitráži v České republice, a to zda opravdu chceme znemožnit věhlasným světovým rozhodcům rozhodovat spory v České republice pouze z důvodu zavinění autonehody?[7]

Tvrdím, že v poslední době jsou kladeny až přílišné nároky na bezúhonnost osoby, a to nejen u výkonu funkce rozhodce. To je přijatelné např. ve spotřebitelských sporech, kde je nepředstavitelné, aby osoba, která chrání slabší stranu, nebyla trestně bezúhonná. Ovšem zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezů neomezuje bezúhonnost rozhodce pouze na spotřebitelské spory, ale hovoří o ní komplexně ve vztahu ke všem sporům, tudíž např. nedbalostní trestné činy by neměly mít téměř žádný vliv na výkon funkce rozhodce, pokud přímo nesouvisí s výkonem rozhodovací činnosti. V této problematice vidím mezeru v právní úpravě, která by v budoucnu měla být dořešena nebo alespoň lépe interpretována.    

Českou úpravu hodnotím jako příliš přísnou, neboť jak jsem se výše vyjádřila, nedbalostní trestné činy typu dopravních nehod apod. mají pramalý vliv na následné rozhodování majetkového sporu v rozhodčím řízení.  Na druhou stranu vezmeme-li v potaz trestný čin, který by svou podstatou mohl ohrozit průběh a spravedlivé a nestranné rozhodování sporu, zde rakouská úprava poněkud pokulhává. Podmínka bezúhonnosti není na poli mezinárodní arbitráže běžná. Problematická je také skutečnost, že různé právní řády mají rozdílné koncepce o tom, co je považováno za trestný čin.[8] Jinými slovy, to co je považováno za závažný zločin v České republice, nemusí být zločinem na stejné úrovni například v Rakousku. Dle mého názoru by byl v otázce bezúhonnosti rozhodce vhodný určitý kompromis mezi jednotlivými právními řády různých zemí.

Mgr. Kamila Peterková

--------------------------------------------------------------------------------
[1] BĚLOHLÁVEK, Alexandr J. Zákon o rozhodčím řízení a výkonu rozhodčích nálezu: komentář. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 180.
[2] Ustanovení § 4 odst. 3 zákona č. 216/1994 Sb. hovoří také o požadavku na rozhodce v rámci řešení sporů ze spotřebitelských smluv. Pro účely této práce se vztahem rozhodce a sporů ze spotřebitelských smluv zabývat nebudu.
[3] Rekodifikace soukromého práva účinná od 1. 1. 2014 nahradila pojmem svéprávnost dosavadní pojem způsobilost k právním úkonům.
[4] Jednou ze zákonných podmínek pro výkon funkce rozhodce je to, že výkon funkce rozhodce konkrétní fyzické osobě nezakazuje zvláštní právní předpis. Takový zákonný zákaz nalezneme např. v § 80 odst. 5 zákona č. 6/2002 Sb. , o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů. Zde je výslovně stanoveno, že soudce nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel právního sporu.
[5] Aktuální rekodifikace v oblasti soukromého práva v České republice od 1. 1. 2014 přinesla drobnější změny v této souvislosti. Otázka úpravy způsobilosti cizince být rozhodcem, která dosud byla obsažena v ZRŘ, se přesunula do nového zákona č. 91/2012 Sb. , ZMPS. Ustanovení
§ 118 ZMPS obsahuje způsobilost cizince být rozhodcem výlučně ve vazbě na jeho způsobilost k právním jednáním dle právního řádu, jehož je občanem. Opět je zde uvedena podpůrná kolizní norma a stačí, když má způsobilosti podle českého práva. Dřívější úprava před rekodifikací soukromého práva s účinností od 1. 1. 2014 řešila v ustanovení § 4 odst. 2 ZRŘ způsobilost k výkonu funkce rozhodce u osob, které nejsou českými občany. Tato úprava byla v jistém smyslu nadbytečná, neboť právní úpravu způsobilosti cizinců k právním úkonům byla v obecné rovině obsažena v zákoně č. 97/1963 Sb. , ZMPS, konkrétně v ustanovení § 3. S úpravou obsaženou
v tehdejším ZRŘ byla téměř totožná, a proto se ukázalo jako účelné ponechat způsobilost cizince k právním úkonům.
[6] § 4 odst. 2zákona č. 216/1994 Sb. zákon o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů,
ve znění pozdějších předpisů. In: ASPI [právní informační systém]. Wolters Kluwer ČR [cit. 15. 2. 2014].
[7] KORDAČ, Zbyšek. Mezinárodní arbitráž v ČR: reforma nutná. Jinepravo.blogspot.cz [online]. 2012. [cit. 3. 2. 2014].
[8] HLEDÍK, Martin. Novela zákona o rozhodčím řízení a její význam pro právní praxi [online]. Brno, 2010, [cit. 20. 3. 2014]. Rigorózní práce. Masarykova univerzita, Právnická fakulta.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz