Podle § 151 zákoníku práce je zaměstnavatel povinen poskytovat zaměstnanci náhradu výdajů, které zaměstnanci vzniknou v souvislosti s výkonem práce, v rozsahu a za podmínek stanovených zákonem. V § 152 zákoníku práce je pak stanoveno, že cestovními výdaji, za které poskytuje zaměstnavatel zaměstnanci cestovní náhrady, se rozumí výdaje, které zaměstnanci vzniknou v těchto případech:

• při pracovní cestě;
• při cestě mimo pravidelné pracoviště;
• při mimořádné cestě v souvislosti s výkonem práce mimo rozvrh směn v místě výkonu práce nebo pravidelného pracoviště;
• při přeložení;
• při dočasném přidělení;
• při přijetí do zaměstnání v pracovním poměru;
• při výkonu práce v zahraničí.

S tím, že se cestovní náhrady zaměstnanci poskytují při pracovní cestě, je zaměstnavatel srozuměn, nepočítá však s tím, že to není jediný případ, kdy zaměstnanci nárok na cestovní náhrady vzniká. Věnujme se v tomto příspěvku tomu z případů, který vedle pracovních cest nárok na cestovní náhrady zakládá nejčastěji, a to je cesta mimo pravidelné pracoviště.

Není-li v pracovní smlouvě sjednáno pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad, platí, že pravidelným pracovištěm je místo výkonu práce sjednané v pracovní smlouvě.[3] Jestliže je však místo výkonu práce sjednáno šířeji než jedna obec[4], považuje se za pravidelné pracoviště obec, ve které nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce.[5] Pravidelné pracoviště po účely cestovních náhrad nesmí být sjednáno šířeji než jedna obec.[6]
 
Pokud je tedy místo výkonu práce v pracovní smlouvě sjednáno šířeji než jedna obec, mají zaměstnavatel a zaměstnanec na výběr: buď pravidelné pracoviště pro účely cestovních náhrad sjednají[7], nebo toto pravidelné pracoviště nesjednají a uplatní se jeho zákonné určení[8]. Ať již strany pracovní smlouvy zvolí kteroukoli z těchto dvou varianta, bude platit, že při cestě mimo pravidelné pracoviště bude zaměstnanci vůči zaměstnavateli vznikat nárok na cestovní náhrady, a to i tehdy, pokud zaměstnanec bude cestovat v rámci svého místa či míst výkonu práce sjednaného (sjednaných) v pracovní smlouvě.
 
Je tak namístě vyvrátit „obecně oblíbený omyl“ zaměstnavatelské veřejnosti, že při výkonu práce v rámci sjednaného místa výkonu práce nárok na cestovní náhrady nevzniká. Protože, jak vysvětleno, cestovní náhrady náleží také při cestě mimo pravidelné pracoviště, mohou být případy, kdy zaměstnavateli vzniká povinnost zaměstnanci poskytnout cestovní náhrady, ačkoli se o pracovní cestu nejedná, poměrně časté. V praxi jde například o zaměstnance s druhem práce obchodní zástupce[9] a sjednaným místem výkonu práce odpovídajícím „svěřenému“ regionu. Budou-li takoví zaměstnanci cestovat mimo své pravidelné pracoviště, vznikne jim nárok na cestovní náhrady, třebaže se bude jednat o cestu po „jejich“ regionu.
 
Uvážlivé sjednání místa výkonu práce v pracovní smlouvě lze jistě doporučit, není však všemocným lékem proti cestovním náhradám.

Mgr. Václav Vlk
advokát/Associate Partner

Rödl & Partner, v.o.s.  

Platnéřská 2 
110 00  Praha 1

Tel.:  +420 236 163 111
Fax:  +420 236 163 799
e-mail: prag‎@‎roedl.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Srov. § 34 odst. 1 zákoníku práce.
[2] Srov. § 42 odst. 1 zákoníku práce.
[3] Srov. § 34a věta první zákoníku práce.
[4] Lze si představit například formulace typu „město A a město B“, „okres C“, „kraj D“ nebo dokonce „Česká republika“.
[5] Srov. § 34a věta druhá zákoníku práce.
[6] Srov. § 34a poslední věta zákoníku práce.
[7] Připomínáme, že takové pravidelné pracoviště už nesmí být vymezeno šířeji než jedna obec.
[8] Tedy místo, odkud nejčastěji začínají cesty zaměstnance za účelem výkonu práce.
[9] Nemáme zde samozřejmě na mysli obchodní zástupce vykonávající svou činnost jako podnikatelé v režimu § 652 a násl. obchodního zákoníku.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz