Nový zákoník práce s účinností od 1.1.2007 skutečně zavádí zásadu „co není zakázáno, je dovoleno“.  Tento princip na první pohled vypadá značně liberálně a představuje možnost sjednat s pracovníkem v pracovní smlouvě či jiné dohodě práva a povinnosti, pokud není takové sjednání zákonem výslovně vyloučeno.

Jak tedy vypadá tato zásada v praxi? Pokud se podíváme na to, co je zákonem zakázáno, zjistíme, že ona liberálnost má ve skutečnosti značná omezení. Zákoník práce totiž výslovně zakazuje zejména smluvně se odchýlit od ustanovení, která jsou vyjmenována v § 363 (více než stovka paragrafů), dále od jakýchkoli ustanovení ukládajících povinnost (ledaže jde o odchylku ve prospěch zaměstnance), všech ustanovení upravujících náhradu škody a ustanovení odkazujících na aplikaci občanského zákoníku.

Dále nelze sjednat peněžní postihy za porušení povinnosti zaměstnance, nelze požadovat ani sjednat zajištění závazků, nelze sjednat mzdové nároky nad nebo pod výslovně přípustné limity stanovené právním předpisem, nelze uzavřít nepojmenovanou smlouvu resp. dohodu podle občanského zákoníku, pokud odporuje obsahu či účelu zákoníku práce a nelze sjednat odchylnou úpravu od jakéhokoli ustanovení, z jehož povahy plyne, že se od něho nelze odchýlit.

Sečteno a podtrženo – deklarovaná smluvní volnost je v podstatě omezena na sjednání příznivějších podmínek pro zaměstnance, a to víceméně v nepodstatných záležitostech.

JUDr. Karel Zuska
AK HOLEC, ZUSKA & Partneři