• krajní limity, přes které autonomní vůle nemůže zajít: veřejný pořádek, dobré mravy
• presumpce a ochrana dobré víry: v soukromoprávním styku se každý musí chovat poctivě, zákaz zneužití práva (který doposud chyběl)
• fyzické osoby se dočkají posílení ochrany osobnostních práv; při zásahu do jejich integrity dochází k obrácení stávajícího modelu, přednost bude mít zadostiučinění poskytované v penězích; reflexe mezinárodních úmluv (například osoby zdravotně postižené (př. Alzheimerovou chorobou) budou moci sepsat takzvané předběžné prohlášení o tom, kdo má obstarat záležitosti až budou ve stavu, kdy se o sebe nebudou moci postarat)
• zastoupení osob: pokud jde o zastoupení zákonné, smysl nové úpravy je v ochraně zastoupeného; u smluvního záleží na ujednání dvou svéprávných lidí a důraz je kladen na ochranu třetí osoby
• u věcí se návrh do jisté míry vrací s reflexí do právních úprav angloamerických, pojímá věc jako široký pojem; jsou to předměty hmotné i nehmotné, se kterými se dá obchodovat; osnova se vrací k zásadě „superficies solo cedit“
• návrh jde cestou maximální ochrany toho, na čem se strany svobodně dohodly; zásada, že projev soukromé vůle je spíše platný než neplatný

Obecná část OZ podrobněji – předmět úpravy, fyzické osoby

První část návrhu upravuje následující tematické okruhy: Předmět úpravy; Osoby; Právní zastoupení; Věci a jejich rozdělení; Právní skutečnosti a Podnikání.

Soukromé právo zahrnuje práva a povinnosti vznikající ze vzájemného styku osob sobě si rovných a z jejich vůle (§ 1). Hlavním zdrojem soukromého práva tedy není zákon, ale svobodná vůle odrážející se zejména ve smlouvě. Občanský zákoník otevírá co nejširší rámec svobodné iniciativě jednotlivce a jeho právu uspořádat si soukromý život podle svého a usilovat o „vlastní štěstí“. Většina ustanovení je dispozitivních. Vůle stran je obecně omezena hledisky dobrých mravů, veřejného pořádku a postavení osob. Někteří teoretici vidí nelibě striktní rozdělení práva soukromého od veřejného. Návrh stanoví, že se obě oblasti právního řádu prolínají (soukromé právo se publicizuje, veřejné privatizuje). Přesto zůstávají zásadně odděleny: jejich uplatňování sleduje různý účel (§ 1). Při rozhodování podle veřejného práva je podstatný veřejný zájem, v soukromém právu je podstatný soukromý zájem. Soukromé právo se tedy týká styku soukromníků, veřejné právo styku jednotlivce s orgány veřejné moci.

Obecné zásady soukromého práva jsou upraveny mezi §2 a §8. Za nejvýznamnější považují autoři: chovat se poctivě (v souladu s dobrými mravy), nikomu bezdůvodně neškodit a dát každému, co mu patří. S tím souvisí ochrana dobré víry, která se u každého předpokládá (nedostatek dobré víry musí být dokázán). V soukromém styku má každý právo očekávat od jiných, že se budou chovat jako normální lidé. Podstatné je hledisko běžné opatrnosti, nikoli přehnané úzkostlivosti (výjimky pro speciální povolání či „stavy“). Zásady soukromého práva navazují na ústavní principy (§ 2 odst. 1) a sledují důraz na hodnotové hledisko, které má přednost před hlediskem formálním. Výklad a použití právního předpisu nesmí vést ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění (§ 2 odst. 3). §9 ještě stanoví, že Občanský zákoník vytváří obecný základ soukromého práva. Výklad situací neupravených v Občanském zákoníku se posoudí podle analogie (§ 10 odst. 1). Ve zcela výjimečných případech by měl soudce rozhodnout podle zásad spravedlnosti.

K ochraně soukromých práv je povolán především soud (§ 12). Výjimkou je případ svépomoci. Při bezprostředním zásahu do práva se lze bránit způsobem, který se jeví přiměřený situaci (§ 14). Občanský zákoník doplňuje stávající úpravu o některá dílčí pravidla, např. ohledně předvídatelnosti rozhodnutí v jeho věci (§ 13).

U osob se setkáváme s lehce odlišnou terminologií. Osoby jsou fyzické a právnické. Každý, kdo je osobou, je způsobilý mít soukromá práva a povinnosti, má právní osobnost. Svéprávná je osoba, která je s to nabývat pro sebe soukromá práva a povinnosti z vlastní vůle (§ 15). U fyzických osob se stanoví následující: Člověk má právní osobnost po celý svůj život (§ 15, 16). Náleží mu vrozená práva seznatelná samotným rozumem a citem; tato práva jsou nezcizitelná a nelze se jich vzdát (§ 19). Zletilost je upravena obdobně, nově se navrhuje umožnit nabytí svéprávnosti také emancipací, je-li nezletilý schopen sám se živit a obstarávat si své záležitosti. Nezletilý tedy může ze své vůle dosáhnout přiznání svéprávnosti, je-li to v jeho zájmu (§ 37).

Dalším tématem bude úprava právnických osob (včetně zastoupení a úpravy podnikatelů) z obecné části, a rodinné právo.

Zdrojem jsou odborné konference a materiály ministerstva spravedlnosti >>> zde

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz