Čtenáři MF DNES nejsou schopni zvládnout 10 stránek souvislého textu, říká jejich šéfredaktor
Jak už to tak chodí, na zajímavé věci přijdete náhodou. Procházel jsem veřejné zdroje v souvislosti se zákonem č. 52/2009 Sb. , kterým se mění trestní řád („náhubkový zákon“ ) a narazil jsem na záznam pořadu Otázky Václava Moravce z 15.2.2009, dostupný na
http://www.ceskatelevize.cz/program/porady/1126672097/text/209411030500215_10.txt
Doporučuji, opravdu stojí za přečtení. Zejména pak část, věnovaná právě „nehubkovému zákonu“, které se účastnili Jan Sváček, předseda Městského soudu v Praze, Ladislav Jakl, tajemník prezidenta republiky a Robert Čásenský, šéfredaktor MF DNES. Z mého pohledu se myslím dá zjednodušeně říci, že Jan Sváček byl korektní a věcný, Ladislav Jakl rovněž věcný, Robert Čásenský překvapující a moderátor Václav Moravec uklidňující a uhlazující diskusi v okamžiku, kdy to začínalo být „opravdu zajímavé“.
Právě z této diskuse jsem si vypůjčil titulek, který je, řekl bych, přiměřeně bulvární. Právě takové titulky bych hodnotil jako svého druhu „klamavou reklamu. To ale jen do okamžiku, než jsem dočetl výše uvedený záznam. Pomineme-li vyjádření Jana Sváčka, která jsou rozumná a korektní, a jako taková pro většinu médií a, bohužel, domnívám se, že i pro většinu čtenářů nezajímavá, mnoho překvapivého, alespoň pro mne, zaznělo z úst Roberta Čásenského. Ladislav Jakl totiž konstatoval, že vývoj, směřující k zavedení sankcí vůči zneužívání informací ze strany médií, se dal předpokládat a že prostě jsou věci, které by se dělat neměly – zkrátka byl k médiím poměrně kritický.
Robert Čásenský pak uváděl, že
- Pokud jde o zdroje informací (odposlechů), jsou jimi policisté, frustrování tím, že s vásledky jejich práce není nakládáno tak, jak by nakládáno být mělo
- Zveřejňování odposlechů média dělají jako veřejnou službu a rozhodně nejde o žádnou snahu, zvyšovat si čtenost a náklad, pokud by o to snad šlo, stejně to nefunguje
Pokud jde o frustraci, k tomu bych si dovolil pouze podotknout, že policisté provádějí operativní úkony a na základě jejich práce pak pokračuje státní zástupce a následně rozhoduje soudce. Není to sice z pohledu policistů možná ideální, ale nepřísluší jim o věci v konečné fázi jakkoliv rozhodovat, ani tuto věc jakkoliv ovlivňovat. Pro bližší pochopení bych si dovolil jeden příklad. Byla, nebyla jedna společnost, o které se jakýsi policista domníval, že se osoby jednající jejím jménem dopustily trestného činu (předmětem tohoto konání mělo být nesprávné zaúčtování peněžních prostředků, v důsledku čehož měla vzniknout značnému počtu osob škoda). Dotyční sprostí podezřelí své jednání nepopírali, potvrzovali, že k účetním operacím, jak je popisoval onen policista, došlo, a s odkazem na konkrétní právní předpisy tvrdili, že se tak stalo v souladu s právem. Logicky by se tedy dalo předpokládat, že dojde k posouzení, zda jednání v souladu s právem bylo, či nebylo a vyčíslení případně vzniklé škody bude prováděno až poté. Dotyčný policista měl ovšem jiný názor a v pátek zástupcům společnosti sdělil, že chce podklady o všech provedených operacích (jednalo se o jednotlivé operace, bohužel ve značném množství). Poté, co mu bylo sděleno, že je to přes víkend technicky obtížné, policista za podpory státního zástupce přišel s možností, že tedy udělá ve všech pobočkách společnosti prohlídky a zabaví všechny počítače, což by fakticky znamenalo vysokou pravděpodobnost ukončení činnosti společnosti. Společnost tedy vyhověla, přikoupila ještě jednu tiskárnu a několik zaměstnanců mělo pracovní sobotu a neděli (konečný tiskový výstup se mohl blížit jednomu metru do výšky). Celá věc skončila do ztracena a nikomu nebylo sděleno obvinění, neboť vyšetřovatel, mající na rozdíl od onoho prvního policisty ekonomické vzdělání, dospěl k závěru, že zvolený postup byl v souladu se zákonem. Celá věc má ovšem dvě pointy. První bylo to, že postup onoho policisty byl odpovídajícím způsobem podpořen českou mediální scénou „spravedlivých“ (to, že onen policista s onou společností prohrál dříve osobní soudní spor byla zcela jistě shoda okolností). Druhou pak je to, že vzhledem k tomu, že společnost měla s celou věcí vydání, požádala o náhradu škody. Nějakou dobu se nic nedělo a po několika měsících následovalo několik dalších výslechů zúčastněných (to je právě to kouzelné, že proti vám lze v rámci operativy shánět důkazy a vy nevíte, zda se něco děje, popřípadě pokud se něco děje a skončí to, zda to skutečně skončilo, nebo se čeká – pokud čeká, tak na co). No a nejlépe lze celou věc vyjádřit slovy vyslýchajícího policisty „Vy se divíte ? Uvědomte si, že chcete náhradu škody ve věci, kde to někdo pěkně zvoral a pokud by vám někdo škodu nahradil, tak se někdo na policii a na státním zastupitelství může ptát, kdo to ….“ Takže všichni pochopili, výslechy skončily a náhradu škody již nikdo dále nepožadoval.
Pokud pak jde o zveřejňování odposlechů jako veřejnou službu, přiznám se, že i já jsem se domníval, že ze strany médií jde o čirý kalkul v rámci „boje o čtenáře“. Nyní se omlouvám, jak jsem jim křivdil. Někdo by možná kategorickému tvrzení Roberta Čásenského, že takovéto informace na čtenost vliv nemají, nevěřil, ale vzhledem k tomu, že když Ladislav Jakl vznesl dotaz, proč tedy, neovlivňuje-li to čtenost, MF DNES odposlechy, když je zveřejňovala, činila tak na pokračování a s upoutávkami, Robert Čásenský uvedl
Tak vy zároveň když se rozhodujete o tom, jak ty věci publikovat, tak musíte brát na zřetel ještě některé další věci. Jedna z nich je to, abyste nepublikovali příliš mnoho věcí najednou, protože to čtenář prostě nemůže zvládnout, nemůžete otisknout 10 stánek podrobností z kontaktů politiků s, řekněme, s podnikateli nebo s třeba lidmi kolem ………………, to je jedna věc. A druhá věc, my taky musíme ty informace ověřovat, my musíme s těmi aktéry mluvit. Oni se k tomu musí mít možnost vyjádřit. To nejde jenom tak jako že přijdete, něco si přečtete v nějakém odposlechu a napíšete to do novin.
Tak to prostě nechodí.
nemohu než nedodat, asi to tak bude……
Původně jsem se tedy také domníval, že zveřejňování odposlechů jako takových, natož pak ještě z neukončených věcí je nehoráznost, fakticky ovlivňujících a přímo „utvářejících“ celou věc, pod tíhou výše uvedeného mi ale nezbývá než kapitulovat a přát si více takových médií, fanaticky bojujících pro dobro všech a zbytečně čtenáře neobtěžující tím, čemu by stejně nerozuměli, jen by jim to dělalo v hlavách zmatek. Pouze se trochu bojím, aby taková záplava dobra ještě umožnila v této zemi život. Možná to ale jen bude chtít nového, dobrého, vpravdě dnešního člověka.