Z právních předpisů vyplývá, že pohledávka exekutora, tedy náhrada nákladů exekuce, se skládá z náhrady hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč a odměny[1]. … Právo na odměnu[2] exekutorovi vzniká až v případě vymožení plnění, jelikož základem pro určení odměny za exekuci ukládající zaplacení peněžité částky výše exekutorem vymoženého plnění nezahrnujícího náklady exekuce a náklady oprávněného. V případě, kdy nebylo ničeho vymoženo, nevznikl ani základ pro výpočet odměny. Ačkoliv § 6 odst. 3 uvádí, že minimální odměna exekutora je 2 000 Kč, je tomu tak právě až v případě, že již byl stanovený základ, ze kterého je možné odměnu vypočíst…. Pokud exekutor nevymohl žádné finanční plnění, není možné požadovat minimální odměnu ve výši 2 000 Kč. … Ústavní soud[3]se přiklonil na stranu exekutorů, když konstatoval, že „již v okamžiku, kdy bylo vůči stěžovateli k jeho návrhu zahájeno insolvenční řízení, měl soudní exekutor vůči němu nárok na náhradu nákladů exekuce… v minimální výši, neboť tento nárok mu vznikl v okamžiku, kdy byla vůči stěžovateli exekuce nařízena a exekutor byl pověřen jejím provedením, bez ohledu na to, že jím do doby zahájení insolvenčního řízení nebylo v rámci exekuce vymoženo žádné plnění a zároveň nebyl vydán příkaz k úhradě nákladů exekuce“.[4]

Ústavní soud se tak vymezil proti názoru Nejvyššího soudu[5], podle kterého možnost přihlásit pohledávku na náhradu nákladů řízení vázal na podmínky vymožení alespoň 1 Kč. Obdobný názor vyslovil Nejvyšší soud i ve svém rozsudku[6] vydaném po nálezu Ústavního soudu. Otázka oprávněnosti uplatnění náhrady nákladů exekuce exekutorem v insolvenčním řízení je v pohledech vrcholných soudních instancí i nadále řešena nejednotně.[7]

Odměna za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení

Novelou 2017 s účinností od 1.7.2017 dlužník (až na výjimky) nemůže sepsat a podat sám insolvenční návrh spojený s návrhem na povolení oddlužení nebo návrh na povolení oddlužení (v již zahájeném insolvenčním řízení na návrh věřitele). V obou těchto případech musí využít specializovaných služeb osob uvedených v § 390a odst. 1 IZ. Tzv. akreditované osoby tyto služby poskytují dlužníku zdarma, advokáti, notáři, soudní exekutoři nebo insolvenční správci tuto službu poskytují za úplatu, která je pevně dána ve výši 4 000 Kč bez DPH, resp. 6 000 Kč bez DPH v případě společného návrhu manželů.[8] Tato úplata je odměnou a zároveň náhradou všech výdajů spojených se sepisem a podáním návrhu soudu[9].  V této částce se skryjí i náklady spojené s opravou či doplněním návrhu na výzvu soudu.[10] Sepisovatel návrhu tuto svou odměnu může uplatnit pouze v insolvenčním řízení vůči osobě s dispozičním oprávněním ve lhůtě pro přihlašování pohledávek, tímto odměna sepisovatele za sepis a podání návrhu na povolení oddlužení má pořadí pohledávky postavené na roveň pohledávkám za podstatou.[11] Sepisovatel by měl vždy vyrozumět o této pohledávce ustanoveného insolvenčního správce (pokud je již ustanoven).

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

„Sepisovatelé vyrozumění běžně zasílají insolvenčnímu soudu. Není to sice postup, který by měl výslovnou oporu v zákoně, nicméně je z důvodů níže uvedených praktický.“[12]

Věřitel svou pohledávku uplatní na elektronickém formuláři pro vyrozumění o pohledávce za majetkovou podstatou.

„Nový § 398 odst. 4 ins. zák. účinný od 1. 6. 2019 pak stanoví pořadí, ve kterém insolvenční správce přednostní pohledávky uspokojí předtím, než bude plnit nezajištěným věřitelům podle schváleného distribučního schématu. Nejprve se uspokojí odměna a hotové výdaje insolvenčního správce (dlužné měsíční zálohy a záloha za přezkoumání pohledávek), poté pohledávky věřitelů na výživném ze zákona, jestliže vznikly po rozhodnutí o úpadku, poté pohledávka sepisovatele návrhu, poté záloha na úhradu odměny a hotových výdajů insolvenčního správce (šestiměsíční deponace), poté ostatní pohledávky věřitelů na výživném ze zákona a poté náklady spojené s udržováním a správou majetkové podstaty.“[13]

„Při neschválení oddlužení se ukládá dlužníkovi zaplatit sepisovateli odměnu jen tehdy, nebyla-li dosud odměna vyplacena. Zákonodárce zde tedy předpokládá, že odměna bude vyplácena ještě před schválením, a to zřejmě v mezidobí od povolení, neboť ust. § 396 odst. 2 naopak dřívější úhradu odměny nepředpokládá. Každopádně je správné po dlužníkovi požadovat úhradu odměny ještě před schválením, podobně jako má například dlužník platit výživné, samozřejmě za předpokladu, že dlužník má k dispozici postižitelnou část svého příjmu. Neměl-li by, uhradí se odměna z částky vydané z exekuce. Obecně jde o projev zásady časové souvislosti, kdy ze splátkového kalendáře by neměly být hrazeny zapodstatové pohledávky nesouvisející s dobou trvání kalendáře.[14]

Pohledávky z účetnictví dlužníka

„Institut zjištění pohledávek je poměrně unikátní, nevychází ze směrnice o úpadku úvěrových institucí, neboť ta stanoví pouze rozhodná práva, rovnost postavení českých věřitelů a věřitelů z ostatních zemí EU a způsob komunikace s nimi.

Věřitelé banky, spořitelního a úvěrního družstva po odnětí licence nebo povolení a pobočky zahraniční banky uvedené v § 367 odst. 1 písm. c), obchodníka s cennými papíry, pobočky zahraničního obchodníka s cennými papíry uvedené v § 367 odst. 1 písm. f) nebo osoby uvedené v § 367 odst. 1 písm. g) nemusejí svoje pohledávky přihlašovat (pokud vyplývají z účetnictví úpadce). Všem těmto známým věřitelům zašle insolvenční správce oznámení, s upozorněním, jakým způsobem lze podat námitku proti takto zjištěné pohledávce. Možnost přihlásit svou pohledávku tím není dotčena. Toto pravidlo bylo konstruováno pro banky, spořitelní a úvěrní družstva a pobočky zahraničních bank se sídlem mimo území Evropského hospodářského prostoru. Tyto instituce mají zpravidla velký počet věřitelů - vkladatelů, jejichž komfort je tímto ustanovením zajištěn. Je to možné proto, že naprostá většina pohledávek za těmito institucemi vyplývá z jejich účetnictví, jehož vedení podléhá přísným pravidlům, je předmětem auditu a dohledu ze strany České národní banky

Aplikace tohoto pravidla na věřitele obchodníka s cennými papíry a pobočky zahraničního obchodníka s cennými papíry se sídlem mimo území Evropského hospodářského prostoru rovněž může být odůvodnitelná. Avšak aplikace tohoto pravidla na osoby uvedené v § 367 odst. 1 písm. g) - tedy osoby definované skutečností, že jsou součástí specifického podnikatelského uskupení, nedává smysl. Zásadní problém činí i skutečnost, že v případě úpadku těchto osob nebude věřitel informován, že jeho pohledávka je považována za přihlášenou [viz § 370 odst. 2 písm. d)]. Česká národní banka přitom (dosud) seznam těchto osob nevede. Pro věřitele bude velmi obtížné, ne-li nemožné, zjistit, zda finanční instituce, na niž byl podán návrh na zahájení insolvenčního řízení, splňuje podmínky, které ji definují jako osobu podle § 367 odst. 1 písm. g). Lze tedy očekávat, že věřitelé budou pohledávky přihlašovat, bez ohledu na to, zda vyplývají z účetnictví úpadce, což bude vytvářet nároky na insolvenčního správce, aby pak žádnou nepřihlášenou pohledávku nevyplývající z účetnictví úpadce nepřehlédl.“[15]

Věřitel, který nesouhlasí s výší své pohledávky nebo charakterem pohledávky uvedené v oznámení, může proti tomu ve lhůtě 4 měsíců ode dne prohlášení konkursu uplatnit u insolvenčního správce písemnou námitku. K pozdě podané námitce insolvenční správce přihlédnout nemusí, ledaže je zřejmé, že námitka byla včas odevzdána orgánu, který měl povinnost ji doručit. Věřitel, který uplatnil námitku a který se do 2 měsíců s insolvenčním správce nedohodne na výši nebo charakteru pohledávky, může uplatnit své právo žalobou na určení podanou do 3 měsíců po uplynutí lhůty k písemné dohodě, jde o incidenční spor.[16]

Jiné pohledávky

Zvláštní právní úpravou je formulace § 24 zákona č. 168/2009 Sb, o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, ve znění pozdějších předpisů, podle kterého Česká kancelář pojistitelů uplatňuje vůči dlužníku svůj regresní nárok z titulu poskytnutí plnění z garančního fondu poškozenému za škodu způsobenou provozem vozidla, za kterou odpovídá osoba bez pojištění odpovědnosti, byl-li provoz tohoto vozidla podmíněn pojištěním odpovědnosti. Citovaný zákon přímo stanoví[17], že pohledávka České kanceláře pojistitelů z titulu regresního nároku se považuje za pohledávku, na kterou se podle insolvenčního zákona hledí jako na přihlášenou.[18]

„Pohledávka České kanceláře pojistitelů na náhradu za plnění dle § 24 odst.2 písm. b/ zákona o pojištění odpovědnosti z provozu vozidle se dle § 24 odst.4 věty druhé téhož zákona ve znění účinném od 1.1.2008 ve spojení s § 165 odst.1 IZ považuje v insolvenčním řízení za přihlášenou (a má dle § 165 odst.1 IZ v insolvenčním řízení právo na uspokojení jako ostatní pohledávky podléhající přihlášení) bez ohledu na to, kdy vznikla. To však jedině za předpokladu, že v insolvenčním řízení byla věřitelem uplatněna, popř. že věřitelův požadavek na její úhradu dlužníkem vyšel v řízení jinak najevo, a musí se tak vždy stát způsobem umožňujícím zaujmout kvalifikované stanovisko k pravosti a výši této pohledávky při jejím přezkoumání.“[19] Svůj charakter pohledávka neztrácí ani nemění, pokud byla postoupena na třetí osobu. Zde je nutné vždy zkoumat důvod vzniku pohledávky, jež se přihlášením postupníkem nijak nemění. Proto se považuje za přihlášenou i taková pohledávka, která byla Českou kanceláří pojistitelů postoupena na třetí osobu dříve, než byla uplatněna v insolvenčním řízení.[20]

Další okolností, pro kterou lze na pohledávku hledět jako na přihlášenou, je situace, kdy „třetí osoba vydá do majetkové podstaty finanční plnění, jímž dlužník splnil svůj závazek vůči ní dříve, než se stal splatným, a insolvenční soud rozhodl, že právní úkon dlužníka je dle ust. § 241 odst. 3 písm. a) IZ zvýhodňujícím právním úkonem.“[21]

Pohledávky vyloučené z uspokojení

Žádným ze způsobu řešení úpadku (není-li IZ stanoveno jinak) se neuspokojují

1. úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, vzniklých před rozhodnutím o úpadku, pokud přirostly až v době po tomto rozhodnutí[22],
2. úroky, úroky z prodlení a poplatek z prodlení z pohledávek věřitelů, které se staly splatné až po rozhodnutí o úpadku,
3. pohledávky věřitelů z darovacích smluv[23],
4. mimosmluvní sankce postihující majetek dlužníka, s výjimkou penále za nezaplacení daní, poplatků, a jiných obdobných peněžitých plnění, pojistného na sociálního zabezpečení, příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného za veřejné zdravotní pojištění, pokud povinnost zaplatit toto penále vznikla před rozhodnutím o úpadku[24],
5. smluvní pokuty, pokud právo na jejich uplatnění vzniklo až po rozhodnutí o úpadku,
6. náklady účastníků řízení vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení.[25]

„Zákaz uspokojování některých nároků v insolvenčním řízení dopadá na pohledávky všech skupin věřitelů, tj. na insolvenční věřitele včetně zajištěných věřitelů (§ 165 až 167), na věřitele s pohledávkami za majetkovou podstatou (§ 168) a na věřitele s pohledávkami postavenými na roveň pohledávkám za majetkovou podstatou (§ 169). Třeba ovšem současně připomenout, že taxativní výčet nároků, ohledně nichž IZ stanoví, že se v insolvenčním řízení neuspokojují žádným ze způsobů řešení úpadku, neplatí zcela bez výjimek (srov. např. § 171, jenž v některých případech umožňuje též uspokojení sjednaného úroku u zajištěné pohledávky, nebo § 359, jde-li o reorganizaci). Pokud jde o náklady účastníků vzniklé jim účastí v insolvenčním řízení, jež se zásadně neuspokojují, třeba též dodat, že náhrada nákladů incidenčního sporu je zvláštní pohledávkou, na niž se podle § 163 nevztahuje § 170 písm. f).“[26]

„Toto ustanovení insolvenčního zákona základní výkladový problém v tom, zda vyjmenované kategorie pohledávek nebo jejich příslušenství po dobu trvání účinků rozhodnutí o úpadku narůstají, ale nemohou být v insolvenčním řízení vůbec uspokojovány anebo zda tyto pohledávky po rozhodném okamžiku nenarůstají vůbec. S ohledem na charakter insolvenčního řízení a vzájemné vazby mezi ostatními právními normami, které jsou insolvenčním řízením nějakým způsobem postihovány, lze mít za to, že ani účinky spojené s rozhodnutím o úpadku nikterak nebrání vzniku těchto pohledávek – tedy, že i přes probíhající insolvenční řízení nejsou pohledávky věřitelů dlužníka z hlediska svého vzniku nikterak dotčeny, nicméně s ohledem na principy tohoto řízení je jejich uspokojení omezeno. Názorně to lze například demonstrovat na problematice příslušenství daně dle § 2 odst. 5 DŘ, kdy jak tato daňová procesní norma ve svém § 243 odst. 1, tak ostatně i ustanovení § 140d odst. 2 písm. a) InsZ vytvářejí podmínky pro to, aby daňové řízení k vypořádání daňových povinností dlužníka v úpadku mohlo být vedeno s tímto dlužníkem i po vydání rozhodnutí o úpadku. Z toho tedy plyne, že není-li toto řízení jakkoli co do možnosti vést ho s dlužníkem i poté, co byl zjištěn dlužníkův úpadek soudem, omezeno, vzniká i poté k jistině též její příslušenství, není-li v insolvenční zákoně nebo daňovém řádu stanoveno jinak. V tomto ohledu je speciálním ustanovením § 243 odst. 3 DŘ, kde je stanoveno, že ode dne účinnosti rozhodnutí o úpadku nevzniká k daňové pohledávce, která není pohledávkou za majetkovou podstatou, úrok z prodlení.“ [27]

Jediným typem mimosmluvní sankce daňové povahy je daňová pohledávka představující penále za nezaplacení daně podle § 251 zákona č. 280/2009 Sb. , daňového řádu. Uplatnění jiných mimosmluvních sankcí je výslovně vyloučeno v § 170 písm. d) IZ. Pod tyto jiné mimosmluvní sankce daňového charakteru, které nelze uplatnit v insolvenčním řízení lze zařadit například pokutu uloženou podle daňového řádu (např. pokuta za opožděné tvrzení daně), a to včetně jejího příslušenství (též například nákladů na vedení daňové exekuce pro vymáhání takto uložené pokuty[28]).[29]

„Pohledávka vzniklá státu (správci daně) tím, že dlužník je povinen v průběhu insolvenčního řízení snížit svoji daň na vstupu u přijatého zdanitelného plnění podle § 44 odst. 5 zákona o dani z přidané hodnoty, není ani po novele insolvenčního zákona provedené s účinností od 1. 1. 2014 zákonem č. 294/2013 Sb. pohledávkou za majetkovou podstatou. Tato pohledávka se v průběhu insolvenčního řízení neuspokojuje.“[30]

 „V obecnější rovině lze konstatovat, že z uspokojení v insolvenčním řízení jsou vyloučeny nejen pohledávky uvedené v § 170 IZ, ale rovněž i  přihlášené pohledávky, ke kterým se podle § 185 IZ nepřihlíží (soud je odmítá),  pohledávky, které si věřitelé nepřihlásili, ač tak objektivně učinit mohli, pohledávky za majetkovou podstatou a jim na roveň postavené, které v průběhu insolvenčního řízení věřitel postupem podle § 203 IZ neuplatnil (správce nebo dlužník s dispozičním oprávněním se o nich nedozvěděl) a pohledávky, které vznikly po rozhodnutí o úpadku, resp. po přihlašovací lhůtě a nejsou obsaženy ve výčtu v ust. § 168 a 169 IZ.“[31]

„V pochybnostech o tom, zda pohledávka uplatněná věřitelem je pohledávkou, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, uloží insolvenční soud i bez návrhu věřiteli, který ji uplatnil, aby do 30 dnů podal u insolvenčního soudu žalobu na určení pořadí uplatněné pohledávky; na návrh insolvenčního správce tak učiní vždy. Žaloba musí být vždy podána proti insolvenčnímu správci. Nedojde-li žaloba o určení pořadí pohledávky, která se v insolvenčním řízení neuspokojuje, ve stanovené lhůtě insolvenčnímu soudu nebo není-li žalobě vyhověno, je uspokojení takové pohledávky v insolvenčním řízení vyloučeno (§ 203a). Postup vychází z § 203a.“[32]

Takové pohledávky může věřitel i za trvání insolvenčního řízení bez omezení uplatnit vůči dalším povinným osobám odlišným od dlužníka.[33]

Věřitelé těchto pohledávek nemají hlasovací právo.[34]

Pohledávky za zástavním a obligačním dlužníkem

Svůj nárok uplatní v řízení i věřitel, který sice nemá pohledávku za dlužníkem, ale do majetkové podstaty náleží majetek, kterým je pohledávka věřitele za třetí osobou odlišnou od dlužníka zajištěna.[35]

„Zástavní věřitel, jenž má vůči dlužníku pouze „zástavní pohledávku“ (dlužník je zástavním dlužníkem, nikoliv však osobním), je v případě, že zástava je v době rozhodnutí o úpadku ve vlastnictví dlužníka, povinen přihlásit „zástavní pohledávku“ do insolvenčního řízení vedeného na majetek dlužníka do skončení propadné lhůty určené v rozhodnutí o úpadku.[36]

Vzdal-li se věřitel svého práva ze zajištění majetku ve vlastnictví zástavního dlužníka, který však současně není obligačním dlužníkem, zanikne mu nejen právo na uspokojení ze zpeněžení předmětu zajištění, ale zanikne mu též  právo na jakékoli jiné uspokojení v insolvenčním řízení proti zástavnímu dlužníku. [37]

Toto právo přísluší věřiteli pouze v případě, pokud mu v době podání přihlášky vzniklo právo domáhat se uspokojení ze zástavy a zástavní právo vůči zástavnímu dlužníku realizovat, protože obligační dlužník je v prodlení s plněním dluhu. Pokud obligační dlužník v době podání přihlášky není v prodlení s plněním dluhu, věřitel svou pohledávku může přihlásit za zástavním dlužníkem pouze jako podmíněnou.[38]

„Naopak zajištěným věřitelem není věřitel, jehož pohledávka za dlužníkem v insolvenčním řízení je zajištěna majetkem ve vlastnictví třetí osoby. IZ nezná postup obdobný ust. § 27 odst. 5 ZKV. Věřitel neuplatňuje právo ze zajištění majetku patřícímu do majetkové podstaty, je tedy z pohledu insolvenčního řízení věřitelem nezajištěným. Uplatnění pohledávky v insolvenčním řízení mu nebrání v tom, aby si sám mimo insolvenční řízení vymáhal pohledávku vůči zástavnímu dlužníkovi, spoludlužníkovi či ručiteli (§ 183). S účinností od 1.7.2017 přiznává zákon postavení zajištěného věřitele i nositeli podmíněné pohledávky nebo pohledávky budoucí, k jejichž zajištění byla zastavena věc, právo, pohledávka nebo jiná majetková hodnota nebo zřízeno jiné zajištění uvedené v § 2 písm. g).“[39]