Podle ust. § 2959 občanského zákoníku (o. z.) při usmrcení nebo zvlášť závažném ublížení na zdraví odčiní škůdce duševní útrapy manželu, rodiči, dítěti nebo jiné osobě blízké peněžitou náhradou vyvažující plně jejich utrpení. Toto právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením nebo poškozením zdraví osoby blízké je právem ryze osobního charakteru. Proto také podle předchozí právní úpravy bezvýjimečně smrtí věřitele zanikalo. I podle stávající právní úpravy se jedná o právo úzce spjaté s osobou věřitele, které zásadně podle ust. § 2009 odst. 2 o. z. zaniká jeho smrtí (nynější úprava již ovšem neobsahuje dovětek, že smrtí zanikají práva na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, jak výslovně stanovil § 579 odst. 2 zrušeného občanského zákoníku); zákon může stanovit výjimky, kdy uvedený následek nenastane a předmětné právo bude na právní nástupce věřitele přecházet. Takovou výjimku zakládá ust. § 1475 odst. 2 o. z., v němž je nově pozůstalost vymezena tak, že tvoří celé jmění zůstavitele, kromě práv a povinností vázaných výlučně na jeho osobu, ledaže byly jako dluh uznány nebo uplatněny u orgánu veřejné moci. Podle ust. § 1475 odst. 2 o. z. spadají do pozůstalosti i subjektivní práva a povinnosti zakládající se pouze na osobních poměrech zůstavitele, pokud byly jako dluh uznány nebo jako pohledávka uplatněny tak, že to vede k určení nebo uspokojení nároku zásahem veřejné moci. Důsledkem toho přejdou do pozůstalosti např. i zůstavitelova práva na bolestné, na satisfakci v penězích apod., byla-li za jeho života uznána nebo zažalována“ (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2017, spis. zn. 25 Cdo 3556/2016, o dědění nároků na náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění).[1]