Jak již bylo řečeno v předešlém článku, derivátní žalobou se domáhá společník (případně minoritní akcionář) za obchodní společnost náhrady újmy, která jí byla způsobena jejím statutárním orgánem, či jinou osobou stanovenou v zákoně. Soudní spor může skončit jak úspěchem pro žalobce, tak ovšem i jeho prohrou a v této situaci bývá součástí rozhodnutí soudu i výrok o povinnosti uhradit žalované straně náhradu nákladů řízení a případně státu soudní poplatek. Z ustanovení § 157 ZOK plyne, že společník nepodal žalobu svým jménem, ale jednal za společnost, jako její zákonný zástupce dle ustanovení § 21 o.s.ř., tedy i povinnost úhrady nákladů řízení a případně soudního poplatku se nebude vztahovat na společníka, ale touto povinností bude vázána samotná společnost. Tato skutečnost se jeví, zvláště za situace, kdy statutární orgán společnosti jako celek, či jeho někteří členové, nebyli plně v souladu s podanou žalobou, či dokonce žaloba směřovala přímo proti nim, z pohledu těchto představitelů společnosti jako újma, za kterou by měl odpovídat ten, kdo spor vyvolal. Tedy nabízí se zde otázka, zda společnost, resp. její statutární orgán má či nemá možnost úhradu nákladů řízení či soudní poplatek regresně požadovat na společníkovi, který ve sporu o derivátní žalobu nebyl úspěšný.

O tom, že výrokem soudu je vázán vždy ten, komu je výrok určen, není pochyb, tedy pokud soud určí, že daná obchodní společnost je povinna uhradit náklady řízení či soudní poplatek po prohrané derivátní žalobě, pak je tuto povinnost skutečně povinna splnit a nelze ji přenést na původně žalujícího společníka. V případě, že by žalující společník náklady řízení či soudní poplatek uhradil, pak se jedná dle ustálené judikatury o bezdůvodné obohacení společnosti a společník má právo toto žádat zpět, jak uzavřel např. Nejvyšší soud České republiky v nálezu č. 29 Odo 871/2002 ze dne 25.3.2003:

Obchodní zákoník:

Výše zmíněný nález se primárně zabývá bezdůvodným obohacením, nicméně okrajově zmiňuje i problematiku možné povinnosti uhradit soudní poplatek žalobcem, jenž prohrál spor, jakožto náhradu škody vzniklé společnosti. Soud vyslovuje názor, že pokud by podáním žaloby menšinový společník pouze zneužíval práva uvedeného v ustanovení § 131a obch. zák., porušil by tím ustanovení § 56a odst. 1 obch. zák. a společnost by se tak mohla domáhat náhrady škody. Soud tedy připouští možnou regresi v případě soudního poplatku za použití institutu náhrady škody. Dle mého názoru je tato úvaha aplikovatelná i na případný regresní nárok z titulu uhrazené náhrady nákladů řízení ze strany společnosti. 

Vyjdu-li tedy ze situace, kdy představitelé společnosti jsou přesvědčeni, že podaná žaloba byla podána zcela neprávem či dokonce šikanózně, pak jejich obranou je využití institutu náhrady škody, a to až poté, co uhradí náhradu nákladů řízení, případně soudní poplatek. 

V daném případě se jistě nebude jednat o škodu bez zavinění dle ustanovení § 2895 NOZ a to proto, že zákon nikde takovouto objektivní odpovědnost společníka za vznik škody nedefinuje, tedy bude potřeba vycházet z obecné úpravy náhrady škody v ustanoveních § 2894 a násl. NOZ. Dle této nové úpravy je stejně jako v původní úpravě občanského zákoníku nutné, aby byla ze strany škůdce porušena určitá právní povinnost (samozřejmě kromě dalších předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu a to samotný vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou). Na rozdíl od ustanovení § 420 obč. zák. resp. § 373 obch. zák. definuje NOZ konkrétněji jednání škůdce mezi která zařazuje Porušení dobrých mravů § 2909 NOZ, Porušení zákona § 2910 a Porušení smluvní povinnosti § 2913. Přičemž každý z vyjmenovaných způsobů porušení právní povinnosti je podmíněn jinou mírou zavinění. U porušení smluvní povinnosti není zavinění vyžadováno, kdežto u porušení dobrých mravů zákon vyžaduje zavinění úmyslné a u porušení zákona postačuje nedbalostní jednání.

Ze všech tří výše vyjmenovaných porušení právní povinnosti mám za to, že mohu eliminovat porušení smluvní povinnosti. Pokud by se totiž společník dopředu smluvně vzdal práva na podání Společnické žaloby, tedy vzdal by se budoucího práva na náhradu škody, mohl by tento úkon a dle mého názoru by měl být považován za rozporný s dobrými mravy, a tedy neměl by mít žádné právní účinky. Již to, že existuje ustanovení § 157 a násl. ZOK opravňuje a hlavně chrání společníka před jednáním statutárních orgánů a tedy smluvní omezení či vyloučení tohoto práva by tak působilo přímo proti záměru zákonodárce. Tento názor vyslovuji přestože NOZ v oblasti zákazu vzdání se budoucích práv, včetně náhrady škody, dává větší autonomitu smluvním stranám než původní občanský zákoník.

Co se týká dalšího předpokladu vzniku újmy, a sice porušení zákona. Zde je dle mého názoru situace ještě zřejmější. Pokud zákon výslovně ve svém ustanovení § 157 a násl. ZOK (dříve § 131a obch. zák.) definuje podmínky podání Společnické žaloby a pokud tyto jsou ze strany žalobce naplněny, je zřejmé, že samotným podáním derivátní žaloby nemohl být zákon porušen.

Posledním uvedeným předpokladem vzniku odpovědnosti za škodu je porušení dobrých mravů. Tento druh porušení právní povinnosti se zdá být co do možnosti docílit náhrady škody po společníkovi, který podal neúspěšnou derivátní žalobu, ze strany společnosti jako nejpříznivější. Problematická se jeví skutečnost, že jednání takového společníka musí být úmyslné a vzhledem k tomu, že důkazní břemeno zde leží na společnosti domáhající se náhrady škody, vidím zde poměrně značné úskalí v prokázání tohoto úmyslu, a to zvláště za situace, kdy soud derivátní žalobu řádně projednal. Samozřejmě v případech zjevného šikanózního jednání společníka bude situace jednodušší, přesto však nikoli snadná právě z pohledu prokázání úmyslu škodu způsobit.

advokát a partner

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz