Do jisté míry má blízko k módnímu právu (fashion law, Moderecht)[3] nebo k reklamnímu právu (advertisement law, Werbungsrecht). A také, což je významnější, zábavní právo ubíhá k přirozeným právům člověka spojeným s osobností. Například k právu na soukromí či právu k podobě.

Vynechat nemůžeme osobnostní právo k projevům osobní povahy. A to jak osobní povahy všelidské, tak zvláštní osobní povahy tvůrčí. Ta odvisí od zvláštních osobních schopností, jak o nich hovoří občanský zákoník. V našem případě od schopnosti umělecké tvořivosti. Vedle tvořivosti vědecké, technické či jiné. Setkáváme se tu s výtvory včetně výtvorů estetických, které byly dosaženy díky tomu, že jejich tvůrce by nadán zvláštní osobní schopností.[4]

Úvodem

Jazykově se vracím k původně u nás používanému, převzatému anglickému výrazu „disc jockey“. Zkratkovitě „DJ“, anglicky „dee jay“. Dříve psáno v anglickém mluvnickém tvaru se spojovníkem „disc-jockey“. Postupem 70. a 80. let byl ale anglický výraz u nás nahrazen počeštělým slovem „diskžokej“. Na počeštělý výraz jsme si zvykli natolik, že pronikl do právního řádu. Poukažme si na bod 73. příl. 4 nař. vl. č. 278/2008 Sb. , o obsahových náplních jednotlivých živností, ve znění pozdějších předpisů. Citovaný předpis hovoří o „Činnosti konferenciérů a diskžokejů“. Ostatně i „konferenciér“ byl počeštěn.

Výraz „diskotéka“ bývá právními předpisy z oboru veřejného práva, zejména u veřejného pořádku, používán ve spojení „taneční zábavy a diskotéky“.[5]

V zásuvce mi leží pozapomenutý Pamětní list účastníkům setkání diskžokejů u příležitosti 20. výročí první diskotéky v Československu. Dvoudenní setkání se konalo v Praze 20. a 21. června 1987. První disco u nás proběhlo roku 1967. Uváděl je Pavel Černocký po londýnském vzoru. Pamětní list věnovaly dvě státní socialistické organizace: Středočeské krajské kulturní středisko v Praze a Park kultury a oddechu Julia Fučíka v Praze. Používal se počeštělý výraz „diskžokej“.

Roku 1985 byla nahrána a vydána oddechová píseň „Hej, pane diskžokej“ v podání Ivety Bartošové & Baletu. Pořízen byl i hudební videoklip. V roce 2001 se skladba objevila v hudební úpravě, remixu, již jen s Ivetou Bartošovou. Skladbu složil Petr Hejduk na slova Zdeňka Rytíře: … „Hej, pane diskžokej, moc na ni nekoukej, táhne jí na dvacet, máš desky obracet …“. Koncem 80. let nazpívali pražští disc jockeyové vlastní rapovou skladbu. Vyšla na singlu, snad v Pantonu, ale nepodařilo se mi jej dohledat.

V 80. letech se kupříkladu ve středu Brna téměř každý den konalo asi deset diskoték v různých večerních restauračních nebo hotelových podnicích. Další probíhaly ve čtvrtích mimo centrum. Dělo se tak vedle kolejních klubů, odborářských klubů, velkého Vysokoškolského klubu na Gorkého ulici a obvodních kulturních a vzdělávacích středisek a jejich „kulturních zařízení“ plných „zábavního umění“, mezi které spadalo i secesní Semilasso v Králově Poli.

Veřejné produkce tohoto druhu dílem nahrazovaly to, co z kulturně-politických a devizových důvodů zásadně chybělo v československém rozhlasovém a televizním vysílání a v obchodech.

Po stránce hudební podstatný význam sehrávala melodičnost, vedle rytmičnosti a tempa. Disco music se vyznačuje, jak je docela známo, průměrným tempem 120 úderů za minutu (beats per minute), což je rychlost středního tempa, moderato. Zpěvnost mívala podobu popěvků či nápěvů pop music.

Včerejší disco[6]

Běžný právní život v zábavním umění v Československu v 70. a 80. letech, ovšem již dříve, obsahoval boj s agenturním monopolem, obranu před zneužitím postavení, dále adhezní smlouvy, honorářové regulace a opakované kvalifikace, ale zase vstřícnou daň z příjmů z literární a umělecké činnosti, ovšem povinné příspěvky veřejným kulturním fondům (ale i čerpání z nich). Patřily sem též místní poplatky ze vstupného, kdysi daň z představení, potíže u daně z příjmů obyvatelstva ohledně úplat za zvukové aparatury, výklad cenových předpisů a práce zvukových techniků, produkčních, manažerů, hostesek a manekýnek.[7] Ovšem i věcně nesmyslné a skutečnosti povětšině neodpovídající seznamy skladeb pro právní účely, jakož i formální povolovací správní řízení, občasný „boj s OSA“[8] atd. Ale hlavně, svobodomyslnost a týmová práce na vlastní odpovědnost. Téměř „škola života“, kterou nebylo možné získat na žádné právnické fakultě. V Devadesátkách se to jen hodilo.

Od počátku veřejných diskoték v Československu, tedy od roku 1967, byli disc jockeyové u nás právně bráni jako účinkující v mluveném slovu. Podobni konferenciérům. Disc jockeyové uváděli nedivadelně provozovaná hudební díla skladatelů a zhudebnělé texty textařů, ovšem i umělecké výkony zpěváků a hudebníků, ze zvukových, později i zvukově-obrazových, snímků na veřejných produkcích.

Právní základ byl ale bohatší. Spočíval v tvůrčím způsobu výběru a uspořádání nedivadelně provozovaných na sobě nezávislých hudebních děl, výkonů, záznamů a snímků, popřípadě i jiných prvků jako byly světelné efekty či rozličné živé výkony, a to do souboru. Soubor měl povahu zábavního, převážně tanečního, pořadu.[9] Cenový předpis týkající se povinného zprostředkování hovořil o „komponovaném pořadu“. Rozuměno složeném z více prvků včetně zařazených varietních vystoupení nebo vsuvek pozvaných hostů z různých oborů apod. Literárním podkladem býval jednoduchý scénář. Mnohdy ale vytvořený scénář sledoval hlavně ukázkový účel kvalifikační. Běžný provoz tanečních zábav bez dalšího v zásadě žádný psaný scénář nepotřeboval.

Disc jockey býval spíše slovesným výkonným umělcem, který řečí prováděl svá drobná slovesná umělecká díla ve smyslu práva výkonných umělců. Vedle toho však býval též autorem souborného díla, podobného hudebnímu pásmu, popř. též autorem scénáře pořadu.

Autorskoprávně se v případě diskotéky jednalo o pomíjivě vyjádřené souborné dílo, podobné hudebnímu pásmu. Příznačným rysem bývaly průvodní komentáře, často stylizované do expresivního mluveného projevu. Ostatně americké počátky z USA pramenily v hudebních rozhlasových pořadech určených posluchačům. Průvodní komentáře bývaly autorskoprávně hraniční. Přecházely od běžností prostých uměleckého rázu až k drobným slovesným dílům, prováděným řečí výkonného umělce. Psal o tom slovenský právník Peter Muríň v roce 1985.[10] K podstatným znakům patřívaly individuální hudební znělky (jingles), příznačně používané jednotlivými disc jockeyi. Znělky proto sehrávaly roli v jejich hospodářské soutěži.

Slovesnému pojetí činnosti disc jockeye odpovídalo honorářové zařazení v uměleckém oboru „ohlašovatelé“ nebo ve vyšším oboru „umělci mluveného slova“ podle vyhlášky o úpravě odměn za některé druhy umělecké činnosti vykonávané mimo pracovní poměr z roku 1970. Vyhláška v námi sledovaných věcech nahradila ministerský výnos z roku 1960. V úvahu přicházelo omezující rozpětí odměn ve třech kvalifikačních stupních napříč oběma uměleckými obory. Rozpětí činilo při účinkování v „estrádních a varietních pořadech“ částku 60 až 600 Kč. Nevím však, alespoň v Jihomoravském kraji, o případu honorování, který by byl v diskotékové praxi vyšší než 400 Kč. Ani nevím o případu zvýšení až o 50 % nad horní hranici nebo o možném podílu na hrubých tržbách představení, nejvýše 5 %. O zařazení do kvalifikačního stupně v uměleckém oboru rozhodoval ředitel státní agentury, člen KSČ, podle ministerské metodiky při povinném zprostředkování. Státně regulační honorářová vyhláška, vydaná na základě zákonného zmocnění podle práva výkonných umělců jako „odměna za tvůrčí práci“, byla zrušena hned v roce 1990. Stalo se tak v právně-politickém, popřevratovém, zájmu na obnovení smluvní svobody v soukromých majetkových poměrech.

Pracovní návrh, nepřijatého, nového hudebního zákona z počátku 80. let, který měl nahradit hudební zákon z roku 1957, hovořil v námi sledovaném případě o „veřejném uvádění hudebních děl ze zvukových a zvukově-obrazových záznamů a snímků.“[11]

Veřejnoprávně byla diskotéka zejména druhem taneční zábavy. Spadala do příkladmého výčtu „podniků lidové zábavy“, vedle kupříkladu lidových slavností či lunaparků, ve smyslu zákona o estrádách, artistických produkcích a lidové zábavě z roku 1957.

Dnešní disco

Jak je tomu všemu dnes?

Právník by řekl, že během let došlo k proměnám skutkových dějů. Pro dnešek, ovšem již podstatně dříve, se stalo příznačné – pokud jde o veřejné produkce – potlačení původně typického průvodního slovesného projevu. Zato už léta bývá více kladen důraz na disc jockeyem prováděné elektronické nebo i ruční úpravy přehrávaných hudebních děl a výkonů ze zvukových záznamů, které doznávají výslednou podobu smíchání, mixů, apod. Změnila se tím pádem i podoba vznikajícího souborného díla a ideálních statků do něj zařazených. Výjimku zpravidla tvoří tradiční pořady typu „Oldies“. Určeny bývají nejen pro „starší a pokročilé“ publikum.

Původnímu slovesnému pojetí, známému z dobových veřejných produkcí, by dnes u nás nejvíce odpovídalo „moderování“ hudebního proudu v rozhlasových vysíláních. Včetně znělek a hudebních předělů, avšak vyjma vysílaných reklam. Snad jen prvky propagační bychom tehdy mohli nalézt.

Tvůrčí způsob výběru a uspořádání hudebních děl a výkonů ze zvukových nebo zvukově-obrazových záznamů do souboru však zůstává nedotčen.

Veřejnoprávně vzato „činnost konferenciéra, diskžokeje, moderování různých kulturních, společenských akcí“ věcně a právně spadá do volného ohlašovacího živnostenského podnikání (z německého freie Gewerben).[12]

Exkurs do uměleckých živností

Existují tzv. umělecké živnosti (Kunstgewerben), o které by se v našem případě mohlo podle okolností jednat. Do živnostenskoprávní výluky totiž spadá až „využívání výsledků duševní tvůrčí činnosti, chráněných zvláštními zákony, jejich původci nebo autory“.[13] Typicky tedy až licenční nakládání s nimi. Nikoli tedy samo vytváření, zhotovování, nehmotných výsledků pro objednatele čili jejich tvorba bez dalšího. Podobně si veřejnoprávně poukažme na umělecká řemesla jako je umělecké kovářství apod. Tradičně mluvíme o uměleckých řemeslnících. Živnostenskoprávně máme na mysli „Umělecko-řemeslné zpracování kovů“.[14] Anebo si připomeňme „vypracování módních návrhů“ či „návrhy estetických úprav interiérů pro různé příležitosti, výkladních skříní“ a „podobnou aranžérskou činnost“ podle „Návrhářské, designérské, aranžérské činnosti a modelingu“.[15] Podobně taktéž „Fotografické služby“.[16]

– Můžeme doplnit, že až v roce 1992 byl v Československu zrušen zákon o umělecké řemeslné práci a o lidové umělecké tvorbě z roku 1957. Na prvém místě byl tehdy stanoven „ideový dozor“ a „jednotné ideové řízení“ v duchu „socialistických zásad“. Význam měla „péče o správné ideové zaměření lidové umělecké výroby“. Svěřena byla Ústředí lidové umělecké výroby. Předchozí předpis, dekret prezidenta republiky o organisaci lidové a umělecké výroby z roku 1945, ač stanovil nucené členství ve veřejnoprávní korporaci, ještě sledoval obecně sdílené hodnotové cíle bez politické ideologizace. –

Na okraj, výše zmíněné „návrhy estetických úprav interiérů“ zdaleka nemusí doznat legálních pojmových znaků uměleckého díla užitého umění, popřípadě jiného uměleckého díla. Dokonce k tomu v aranžérských a podobných případech, které zmiňuje živnostenské právo, dochází spíše ojediněle.

Přiblížit si to můžeme na estetických výtvorech, které mají povahu vnějších úprav výrobků nebo jejich obalů, potenciálně chránitelných průmyslovými vzory. K souběhu s uměleckým dílem užitého umění, chráněným právem autorským, může docházet. V praxi se tak ale neděje často. Důvod obvykle spočívá ve věcném určení výrobku či obalu a v jejich vlastnostech. Účel použití hmotné věci by totiž mohl být ohrožen až zmařen zachycením krásy užitého umění, které by tvořivě přesáhlo „pouhé“ průmyslové, resp. výrobkové, krásno.

Příkladem z módního práva slouží na jedné straně hromadně vyráběné a standardizované, konfekční, oděvy a oděvní doplňky či jejich návrhy, střihy nebo modely a na druhé straně jedinečná umělecká díla užitého umění ve stejných podobách, jako jsou zejména některé divadelní nebo vůbec scénické kostýmy aj. O konfekční oděvy se zpravidla nejedná.

Z hlediska soukromého práva, zejména autorského zákona, je nerozhodné, v jakém právním režimu autorské dílo, zde dílo umělecké, vzniklo. Podobně to platí pro výkon výkonného umělce. Dlužno též právně upozornit na nezávislé uplatňování soukromého práva včetně práva autorského a práva výkonných umělců na právu veřejném.[17] Například na právu živnostenském.

Nadnesené právní otázky doznávají ústavního významu z hlediska ústavně zaručené politické svobody projevu, a to i projevu tvůrčí povahy;[18] tzn. i bez živnostenskoprávních omezení a živnostenské kontroly. Svobodně vyjádřit své názory neboli obsah totiž lze i uměleckou formou.[19] Hlásat své mínění mohu dokonce jen výlučně v umělecké podobě, je-i tak mým svobodným volním rozhodnutím.

Závěr

Můžeme si položit právní otázkou a rovnou si na ni odpovědět.

Která oblast práva v době minulého režimu v Československu, zejména po přijetí tzv. socialistické Ústavy v roce 1960, měla svými podstatnými znaky včetně použitého právního pojmosloví nejblíže k dnešnímu právu? Ponecháme-li stranou statusové právo některých omezeně připuštěných druhů korporací.

V odpovědi musíme zmínit právo osobnostní, právo směnečné a šekové, právo pojistné, právo mezinárodního obchodu a mezinárodní právo soukromé. Do značné míry bychom sem mohli řadit i právní oblast duševního vlastnictví. Odtud je již nakročeno do prakticko-účelového oboru zábavního práva.

Všechny vyjmenované oblasti však desetiletí stály mimo hlavní proud našeho právnického vzdělávání. Větší pozornost jim nevěnovala ani advokátní praxe.
– … „Tak tady v diskotéce lásky vzplanou a někdy mají trochu krátký děj, trvají chvíli a pak na shledanou …“, zpívá se ve skladbě Hej, pane diskžokej. Psal se rok 1985.

Reklama

DPP/DPČ ve víru legislativních změn (online - živé vysílání) - 25.11.2024

25.11.2024 09:303 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Prof. JUDr. Ivo Telec, CSc.

Autor je profesorem občanského práva a vedoucím Katedry soukromého práva a civilního procesu a Centra práva duševního vlastnictví Právnické fakulty Univerzity Palackého v Olomouci, advokátem a mezinárodním rozhodcem.