Do práce na kole? Aneb na co si musí dávat zaměstnavatel pozor, aby nepřišel k silničnímu lišeji.
V pracovních inzerátech je v dnešní době stále více kladen důraz na flexibilitu a mobilitu zaměstnanců. Čeští zaměstnavatelé především oceňují ochotu zaměstnance dojíždět za prací. Nejen, že tím tak zaměstnanec prokazuje zvýšený zájem o dané pracovní místo, ale i zaměstnavatel profituje z možnosti vybrat si na danou pracovní pozici vhodného adepta z většího okruhu zájemců. Někteří zaměstnanci využívají k dopravě na pracoviště veřejnou dopravu, jiní vlastní vozidlo.
Současná situace spojená se zvýšenou péčí o životní prostředí rovněž nutí zaměstnavatele angažovat se v jeho ochraně a přispívat tak k „zelenější planetě“. Zaměstnavatelé se nejen snaží snižovat uhlíkovou stopu v rámci výrobních procesů, ale mnozí se snaží ve stejném duchu působit i na své zaměstnance. Proto dnes stále větší počet zaměstnavatelů podporuje trend využívání jízdních kol jako ideálních ekologických způsobů přepravy do práce. Své zaměstnance motivují například tím, že přímo v areálech pracovišť zřizují parkovací místa právě pro kola. S vidinou záslužné aktivity si ale již neuvědomují, že se takovým jednáním mohou stavět do nevýhodné situace, neboť z pohledu zákoníku práce může dojít k převzetí plné odpovědnosti za odložená kola.
Je dopravní prostředek věcí, která se obvykle nosí do práce?
Obecně zákon č. 262/2006 Sb. , zákoník práce („zákoník práce“), rozlišuje dva typy věcí odložených zaměstnancem na pracovišti. V první skupině jde o věci, které zaměstnanec obvykle nosí do práce. Škodu na těchto věcech musí zaměstnavatel za daných podmínek plně nahradit. Druhou skupinu představují věci, které zaměstnanec do práce obvykle nenosí. V daném kontextu je tak otázka, do jaké skupiny věcí řadit dopravní prostředek (auto či právě kolo nebo koloběžku), které zaměstnanec zaparkuje v areálu zaměstnavatele na místa k tomu předem vyhrazená.
Starý zákoník práce platný do konce roku 2006 klasifikoval dopravní prostředky vyjma osobního automobilu jako věc, kterou zaměstnanec obvykle nosí do zaměstnání. Spadaly sem například mopedy, koloběžky, nebo jízdní kola. V případě poškození či odcizení takového dopravního prostředku zaměstnavatel odpovídal za škodu způsobenou zaměstnanci v plném rozsahu.
Nicméně aktuálně účinný zákoník práce toto výslovné vymezení nepřevzal. Proto dnes nelze zařadit dopravní prostředky mezi věci, které se obvykle nosí do práce. To ostatně potvrdil i Nejvyšší soud v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2345/2015. Zde NS konstatoval a osvětlil záměr zákonodárce nezařadit jakékoliv dopravní prostředky mezi věci obvykle odložené a poznamenal, že pokud by zákonodárce zamýšlel zařadit dopravní prostředky do této kategorie, jistě by tak učinil explicitně přímo v zákoníku práce (jako tomu bylo v minulosti). Nicméně vzhledem k současné povaze výčtu v zákoníku práce NS odmítl jakýkoliv jeho extenzivní výklad, kterým by došlo k rozšíření okruhu odložených předmětů spadající pod povinnost zaměstnavatele je bezpečně uschovat, resp. nahradit na nich plně škodu.
Dopravní prostředek tak může být řazen do skupiny odložených věcí, které se obvykle do zaměstnání nenosí. To NS nevyloučil.
Pokud je tedy zaparkovaný dopravní prostředek v areálu zaměstnavatele věc, kterou zaměstnanec obvykle do práce nenosí, je zaměstnavatel zcela vyvázán z povinnosti nahradit zaměstnanci škodu, která zaměstnanci na dopravní prostředku vznikne po dobu odložení na zřízeném parkovacím místě?
Zaměstnavatel není vyňat z povinnosti nahradit zaměstnanci vzniklou škodu na vnesené věci, kterou zaměstnanec do práce obvykle nenosí. V případě zaparkovaného dopravního prostředku tomu bezpochyby není jinak. Otázkou však je, zda je zaměstnavatel povinen nahradit škodu při poškození či dokonce odcizení zaparkovaného dopravního prostředku v plné výši.
U odpovědnosti zaměstnavatele za škodu způsobenou na odložených věcech, které zaměstnanec běžně do práce nenosí, totiž zákoník práce rozlišuje, zda zaměstnavatel převzal danou věc do zvláštní úschovy či nikoliv. To, zda bude věc převzata do zvláštní úschovy, přitom závisí v zásadě na rozhodnutí a jednání zaměstnavatele. Ten by tak při svém rozhodování měl zvážit své cíle a možnosti k vytvoření bezpečné úschovy věci.
V případech, kdy zaměstnavatel takovou věc (tedy i kolo) do zvláštní úschovy nepřevzal, musí zaměstnanci nahradit vzniklou škodu pouze do částky 10 000 Kč. Jedná se o jeden z mála projevů ochrany zaměstnavatele v rámci pracovněprávních vztahů. Zákonodárce tak předchází situacím, kdy by zaměstnanci záměrně na pracoviště bez vědomí zaměstnavatele vnášeli drahé předměty, které by zaměstnavatel nebyl schopen v případě jejich poškození nahradit či by tak vznikaly jednoduše absurdní a nespravedlivé situace.
Ovšem v případech, kdy zaměstnavatel takovou věc do zvláštní úschovy převzal, musí zaměstnanci nahradit škodu v plné výši. Proto, aby se o zaparkovaném dopravním prostředku v areálu zaměstnavatele dalo hovořit jako o věci ve zvláštní úschově, je třeba, aby zaměstnavatel podnikl určité kroky. Ty vymezuje judikatura. V již zmíněném rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2345/2015 NS dovodil, že zvláštní úschovou se rozumí například případy, kdy dal zaměstnavatel výslovný pokyn hlídači či vrátnému hlídat vyhrazená parkovací místa. Pouhé určení, kde dopravní prostředek zaparkovat, či viditelnost těchto míst z vrátnice (bez pokynu k hlídání) pak není převzetím do zvláštní úschovy. Dopravní prostředek zaměstnavatel dle NS nepřevezme do zvlášní úschovy ani tehdy, když určí uzamykatelný trezor pro uložení klíčů od dopravních prostředků. Klíče pak sice mohou být v režimu zvláštní úschovy, dopravní prostředek však nikoliv.
Pokud tedy zaměstnavatel výslovně přikáže hlídat vyhrazená parkovací místa a dojde k poškození či ztrátě zaparkovaného dopravního prostředku, není již povinnost zaměstnavatele náhradit škodu žádným způsobem zákonem limitována. Zaměstnavatel je v takové situaci ze zákona povinen nahradit škodu v plném rozsahu. V plém rozsahu je také zaměstnavatel povinen nahradit škodu na pracovišti zaparkovaném dopravním prostředku, i když není předmětem zvláštní úschovy, pokud škodu způsobil jiný z jeho zaměstnanců.
Závěr
Před tím, než zaměstnavatel zřídí pro zaměstnance parkovací místa pro kola (ale i jiné dopravní prostředky) ve svém areálu, měl by pečlivě zvážit, jakým způsobem budou parkovací místa označena, kde se budou nacházet, zda a jakým způsobem budou hlídaná, případně zda poskytnout i bezpečné místo pro odkládání klíčů. Rovněž by měl zvážit, co je jeho cílem a zda se tímto svým záměrem nevystavuje rizikům. A pokud vystavuje, zda se mu vyplatí tato rizika podstoupit.
Pavla Barochová,
právní asistentka
JUDr. Radim Doležal,
advokát
LEGALITÉ advokátní kancelář s.r.o.
Václavská 12
120 00 Praha 2
Tel.: +420 222 200 700
e-mail: office@legalite.cz
© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz
