Sankční režimy EU, jejich kontrola a dodržování, dopady do smluv.

Právními předpisy, které sankční režimy Evropské unie zakládají, jsou rozhodnutí (EU) a nařízení (EU), jež jsou postupně doplňována změnovými a prováděcími nařízeními nebo rozhodnutími. [1]

Nejen z pohledu logistiky jsou pak významná omezující opatření hospodářské a finanční povahy, mezi něž se řadí:

• Zbrojní embargo;
• Omezení vstupu osob;
• Zmrazení majetku osob;
• Omezení konkrétních odvětví hospodářské činnosti, zákaz dovozu nebo vývozu zboží, zákaz investic, zákaz poskytování některých služeb.

V rámci takzvaného pátého sankčního balíčku Rada EU rozhodla dne 8. dubna 2022 o uvalení nových individuálních i ekonomických sankcí proti Rusku i Bělorusku, respektive o zostření sankcí stávajících. Na oblast logistiky dopadl mj. zákaz poskytovat přístup do přístavů v Evropské unii plavidlům registrovaným v Rusku[2], a potažmo omezení možnosti dovozu zboží ruskou lodní či silniční dopravou, a dále zákaz silniční přepravy zboží v rámci Evropské unie (včetně tranzitu) pro jakoukoli ruskou a běloruskou společnost nebo podnik provozující silniční dopravu[3].

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Dne 3. června 2022 byl v Úředním věstníku Evropské unie publikován v pořadí šestý sankční balíček, sestávající z deseti přímo použitelných předpisů, a to pěti rozhodnutí Rady (EU) a na ně navazujících nařízení Rady (EU), jimiž se stávající sankce proti Rusku a Bělorusku citelně zostřují[4].

Zpřísnění, jež jsou relevantní pro oblast logistiky, doznaly sankce zakotvené mj. v rozhodnutí Rady 2014/512/SZBP a nařízení Rady (EU) č. 833/2014. S účinností od 4. června 2022 tak byl zaveden například zákaz nákupu, dovozu nebo převodu surové ropy a některých ropných produktů z Ruska (nové ust. čl. 3m), zákaz pojištění a zajištění námořní přepravy tohoto zboží do třetích zemí (nové ust. čl. 3n) a poskytování účetních a auditorských služeb a služeb daňového poradenství (nové ust. čl. 5n).

V rámci šestého sankčního balíčku rovněž došlo k opětovnému rozšíření seznamu osob a subjektů, jimž je zakázáno dodávat zboží a technologie tzv. dvojího užití, a zboží a technologie, jež by mohly sloužit k vojenskému nebo technologickému posílení Ruska nebo k rozvoji jeho odvětví obrany a bezpečnosti.

Na úrovni České republiky je pak úprava některých povinností fyzických a právnických osob při uskutečňování mezinárodních sankcí obsažena v zákoně č. 69/2006 Sb. , o provádění mezinárodních sankcí, v platném a účinném znění (dále jen „Zákon č. 69/2006 Sb. “). Ustanovení § 10 odst. 1 Zákona č. 69/2006 Sb. zakotvuje oznamovací povinnost, jež vzniká každému, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že se u něj nachází majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce – o této skutečnosti je nutné učinit bez zbytečného odkladu oznámení Finančnímu analytickému úřadu a to písemně nebo ústně do protokolu. V navazujícím odst. 2 pak Zákon č. 69/2006 Sb. pro případ, kdy při přípravě nebo při uzavírání smlouvy vznikne podezření, že se na jednu ze stran závazkového vztahu vztahují mezinárodní sankce, nebo že předmětem závazkového vztahu je nebo má být majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce, avšak toto podezření není možné před nebo při uzavírání smlouvy hodnověrně ověřit, rovněž zakotvuje oznamovací povinnost, jíž je třeba dostát bezprostředně po uzavření smlouvy[5].

Navazující ustanovení § 11 Zákona č. 69/2006 Sb. pak upravuje povinnosti týkající se nakládání s majetkem, na který se vztahují mezinárodní sankce. Dle odst. 1 odkazovaného ustanovení se tomu, kdo se hodnověrným způsobem dozví, že se u něj nachází majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce, zapovídá nakládat s tímto majetkem jinak než za účelem jeho ochrany před ztrátou, znehodnocením, zničením nebo jiným poškozením (pokud není v tomto zákoně uvedeno jinak), a to od okamžiku, kdy se dozví, že majetek je považován za majetek, na který se vztahují mezinárodní sankce.

V souvislosti s porušením v něm zakotvených povinností pak Zákon č. 69/2006 Sb. zakotvuje skutkové podstaty přestupků, za jejichž spáchání hrozí pachateli uložením citelných pokut[6].

S ohledem na shora uvedené lze tedy v rámci logistiky maximálně doporučit obstarat si veškeré k tomu potřebné a možné informace a celou přepravu, smluvní vztah i zboží před uzavřením smlouvy prověřit z pohledu tzv. mezinárodních sankcí.

Je tedy zřejmé, že řádné dodržování daných mezinárodních sankcí mnohdy může zásadně omezit a to případně i na dlouhou dobu stěží předvídatelné délky[7] také závazky z dlouhodobých tzv. nepravých rámcových smluv v oblasti logistiky. K tomu kromě sankcí EU přistupují i mezinárodní sankce zejména ze strany USA a stejně tak i tzv. odvetné sankce ze strany Ruska. Ty mohou mít také dopad na možnosti plnění i nepravých rámcových smluv.

V každém případě z  pohledu mezinárodních sankcí a jejich rizik je nutné vždy od zákazníka vyžadovat a mít tyto informace[8]:

- Odkud kam jedu;           
- Pro koho vezu [9]
- Co vezu[10].

Do smluv v logistice a to zejména těch rámcových je z tohoto pohledu vhodné zařazovat také řádné tzv. compliance doložky zajišťující mj. i součinnost zákazníka k plnění povinností poskytovatele logistických služeb dle Zákona č. 69/2006 Sb.

Rámcová smlouva. Nepravá rámcová smlouva o přepravě, nepravá rámcová smlouva zasílatelská.

Rámcovými smlouvami bez dalšího praxe a judikatura zpravidla chápe smlouvy, jejichž prostřednictvím smluvní strany tam, kde očekávají dlouhodobější obchodní vztah, stanoví základní pravidla, jimž budou podléhat všechny konkrétní (tzv. realizační) smlouvy na jejím základě v budoucnu uzavřené, nebude-li v té či oné realizační smlouvě ujednáno jinak. Rámcová smlouva tak nemá jiný význam (jinou funkci), než že stanoví smluvní podmínky následně uzavíraných konkrétních, realizačních smluv[11]. Praxe a judikatura jim v takovéto podobě přiznává v zásadě význam obchodních podmínek.

Nicméně v oblasti logistiky se lze poměrně často setkat i se smlouvami, které nad rámec stanovení pravidel pro tzv. realizační smlouvy upravují také konkrétní práva a povinnosti stran. Obvykle se jedná o závazek dopravce, případně zasílatele vždy na žádost zákazníka provést či obstarat určité blíže specifikované přepravy, případně určitý objem určitých blíže specifikovaných přeprav v určitém období apod. Nebo může jít i o závazek připravenosti vozidel k určitým přepravám apod. Takovéto smlouvy pro potřeby tohoto příspěvku nazýváme nepravými rámcovými smlouvami, když kromě obecného rámce úpravy budoucích realizačních smluv upravují i konkrétní závazky stran.

Z pohledu tématu tohoto příspěvku pak v praxi bývá problematické, když buď dopravce určité přepravy nemůže provést pro jejich rozpor s mezinárodními sankcemi, nebo když zákazník není schopen dopravci, který se zavázal k určité připravenosti vozidel k určitým přepravám, takovéto přepravy zadávat právě proto, že by byly v rozporu s mezinárodními sankcemi.

Možnosti ukončení nepravých rámcových smluv s ohledem na mezinárodní sankce.

S ohledem na problematičnost dalšího trvání smlouvy a jejího plnění zvažují zpravidla dopravci či zasílatelé jak případně dosáhnout ukončení zejména tzv. nepravých rámcových smluv, jejichž plnění znemožnily, alespoň po dobu jejich trvání, některé mezinárodní sankce. Z tohoto pohledu je v praxi zejména nejvýhodnější mít dobře nastavenou rámcovou smlouvu s řádnou úpravou možných důvodů jejího ukončení včetně důsledků takovéhoto ukončení a jeho důvodů mj. do odpovědnosti za škodu a případně do povinnosti placení smluvních pokut[12]. Velmi praktická bývá řádná úprava doložky vyšší moci ve smlouvě, která zahrnuje nejen jasnou definici vyšší moci, ale zejména její následky. Zpravidla se jedná nejen o následky v podobě zproštění povinné strany odpovědnosti za škodu v důsledku vyšší moci, ale často také o úpravu možného ukončení samotné smlouvy (a ne jen realizačních smluv uzavřených na jejím základě) v případě, že vyšší moc trvá po určitou v dané doložce specifikovanou dobu. Jistého zjednodušení kontraktačního procesu a zkrácení smlouvy lze v tomto směru dosáhnout např. odkazem na využití ICC Force majeure clause[13] buď bez dalšího, nebo ve smlouvě částečně upravené.

Pokud žádná nebo dostatečná úprava v nepravé rámcové smlouvě v tomto směru není obsažena nebo je neplatná, nastupuje aplikace zákonných pravidel. Zde lze v mezích (nepravých) rámcových smluv řídících se českým právem uvažovat zejména o aplikaci § 2006 a násl. zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, v platném a účinném znění (dále jen „občanský zákoník“), pokud možno v souladu s § 2008 občanského zákoníku[14].

Jak vyplývá i z komentářové literatury, při aplikaci tohoto ustanovení v případě následné nemožnosti se jedná o naprostou nesplnitelnost dluhu. Nikoliv o ztížení, komplikaci či přechodnou překážku plnění. Důsledky jsou pak poměrně závažné, když nastává ex lege automatický zánik závazku[15]. Komentářová literatura pak v zásadě uvádí, že nemožností plnění je i právní nemožnost (nedovolenost). Máme za to, že sem tedy bude spadat i nemožnost plnění v důsledku příslušných mezinárodních sankcí. Z hlediska časové relevance vzniku skutečností, které způsobují nesplnitelnost dluhu, se jedná samozřejmě vždy až o období po vzniku závazku. Skutečnosti přitom mohou nastat jak před splatností, tak až během prodlení[16]. Nicméně, nastane-li nemožnost až v průběhu prodlení (tedy zejména nemožnost dodat do určité oblasti určité zboží či nemožnost plnění pro určitý subjekt apod. nastala, resp. příslušné mezinárodní sankce byly přijaty, až poté, co už byl dopravce či zasílatel v prodlení s dodáním apod.), máme za to, že zde bude dána odpovědnost za škodu, byť k zániku smlouvy případně (podle okolností případu) i může dojít[17].

Má-li být určitá skutečnost kvalifikována jako důvod nemožnosti plnění, pak nemůže jít jen o dočasnou překážku (mohlo by jít o liberační důvod ve vztahu k sankčním následkům), nýbrž musí jít o překážku trvalou[18].

Je pak otázkou, zda právě mezinárodní sankce, které se často mění, zpravidla zpřísňují, přičemž někdy ale dochází např. i k vyjmutí určitých osob ze sankčních seznamů, je možné považovat za překážku trvalou. K tomu komentářová literatura říká, že je-li tedy překážka zabraňující splnění takové povahy, že dle veškerých dostupných informací nelze usuzovat na její toliko přechodný charakter a nelze realisticky očekávat, že by v dohledné (dle okolností případu) době pominula, musí být posouzena jako trvalá, a tedy znemožňující plnění vůbec[19]. Máme za to, že příslušné mezinárodní sankce tuto definici a podmínky zásadně naplňují, nicméně bude třeba zřejmě i jednotlivé sankce posuzovat případ od případu s ohledem na konkrétní okolnosti případu[20]. Konečnou odpověď na danou otázku pak nejspíše dá až v budoucnu judikatura[21] a bude zřejmě významná zejména pro zodpovězení otázky zániku samotné nepravé rámcové smlouvy. Ve vztahu k jednotlivým realizačním smlouvám, pokud nepravá rámcová smlouva zásadně upravovala termíny konkrétních jednotlivých přeprav, jsou významné dále popsané závěry vyplývající z komentářové literatury. Při nedostatečné úpravě daných otázek v nepravé rámcové smlouvě (zejména v podobě odpovídající doložky vyšší moci nebo jiných podobných doložek) pak podle našeho názoru bude problematické zejména zodpovězení otázky, zda postupně zanikají jen závazky z jednotlivých realizačních smluv a rámcová smlouva jako celek už nikoliv, nebo zda a případně za jakých okolností a podmínek může zaniknout i samotná nepravá rámcová smlouva jako celek.

Podle závěrů komentářové literatury totiž výjimku z požadavku trvalosti překážky představují případy, kdy splnění je přímo ze smlouvy specificky vázáno jen na určitou dobu a pozdější plnění je vyloučeno (nešlo by již o splnění). Pak i překážka působící jen po tuto dobu bude zánik pro nemožnost způsobovat[22]. V zásadě nepříliš problematické by tedy z tohoto pohledu mělo být stanovení možného zániku jednotlivých realizačních smluv, kde byl jasně určený nebo určitelný termín plnění. Problematické to však bude tam, kde smlouva stanoví jen požadavek tzv. připravenosti k plnění apod., stejně jako ve vztahu k určení možností zániku celé nepravé rámcové smlouvy jako takové.

Pak u mnohých nepravých rámcových smluv může s ohledem na mezinárodní sankce nastat i situace, kdy zánik závazku z jednotlivé přepravy nastane, ale bude přinejmenším nejisté, zda zanikla celá (nepravá) rámcová smlouva.

Je třeba poukázat i na to, že pouhá vyšší nákladnost plnění nemožnost plnění nezpůsobuje. Pokud tedy nepravá rámcová smlouva upravuje např. závazek dopravce k určité připravenosti vozidel k přepravám zboží do oblastí, kam v důsledku sankcí nyní přepravy provádět nelze, ale přitom je možné dané zboží dovážet jinam, je třeba velmi pečlivě zvážit, zda se v tomto případě jedná o možnou aplikaci § 2006 občanského zákoníku. 

Z pohledu možné aplikace a zániku smlouvy dle § 2006 občanského zákoníku bude dále nezbytné vždy pečlivě případ od případu posuzovat také, zda se skutečně jedná o trvalou překážku způsobující zánik smlouvy podle daného ustanovení a ne spíše o tzv. hardship dle § 1765 občanského zákoníku[23]. Adaptace smlouvy podle § 1765 občanského zákoníku má pak zásadně přednost před jejím zánikem dle § 2006 občanského zákoníku.  Výklad § 1765 OZ podle jeho bezprostředního inspirační zdroje UNIDROIT principles of international commercial contracts umožňuje navíc (dále jen „UNIDROIT „) i v určitých tzv. extrémních případech  např. i odložit plnění[24]. S ohledem na rozsah tohoto článku však blíže rozbor problematiky tzv. hardship, tedy pouhého v zásadě významného ztížení plnění smlouvy, již není jeho předmětem[25].

Odpovědnost za škodu za neplnění nepravých rámcových smluv s ohledem na mezinárodní sankce

S ohledem na zaměření tohoto příspěvku se zde nebudeme zabývat odpovědností zasílatele či dopravce za obstarání či provedení jednotlivých přeprav[26], ale zejména odpovědností za naplňování jiných povinností dle příslušné (zejména nepravé) rámcové smlouvy. Sem může spadat např. závazek dopravce k připravenosti určitých vozidel pro určité přepravy, závazek zákazníka k zadávání určitých přeprav apod.

Ve vztahu k takovýmto povinnostem lze v každém případě, jak u smluv rámcových zasílatelských, tak rámcových smluv o přepravě, doporučit zahrnout do smlouvy řádnou úpravu otázky vyšší moci a jejích následků, např. i odkazem na využití formulace ICC Force majeure clause[27].

U mezinárodních silničních přeprav mají však doložky vyšší moci ve smlouvách význam spíše jen ve vztahu k úpravě (jinak platně sjednaných) smluvních pokut, k odpovědnosti za škodu odesílatele či za škodu z nedodržení termínu nakládky či jiných povinností, které nejsou předmětem Úmluvy CMR. Jinak mohou být ve vtahu k otázkám, které upravuje zejména Úmluva CMR, neplatné právě pro rozpor s Úmluvou CMR[28].

V oblasti smluv v přepravě podléhajících českému právu ve vztahu ke smlouvě o přepravě a smlouvě zasílatelské je tedy možné odchylně od příslušné speciální zákonné úpravy smluvně upravit otázku vyšší moci jako liberačního důvodu jen v případech smluv zasílatelských v situacích, kdy se na ně nepoužije úprava odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce, popř. u silničních nákladních přeprav zejména v jiných případech než úprava odpovědnosti za škodu na zásilce a z překročení dodací lhůty[29].

V ostatních případech u smluv v oblasti přepravy je však třeba brát v úvahu zpravidla kogentní úpravu principů odpovědnosti dopravce za škodu na zásilce, z překročení dodací lhůty a liberačních důvodů obsaženou v příslušných mezinárodních úmluvách týkajících se jednotlivých druhů přeprav.[30].

Pokud pak smlouva žádnou nebo jasnou a dostatečnou či platnou úpravu otázek vyšší moci (či jinou podobnou úpravu odpovědnosti za škodu) neobsahuje, je v mezích smluv řídících se českým právem v otázkách mimo rámec odpovědnosti dopravce za zásilku a z překročení dodací lhůty[31] a mimo rámec odpovědnosti zasílatele za obstarání přepravy jako takové[32] třeba aplikovat zejména § 2913 OZ[33].

Ve vztahu k této úpravě je třeba vždy mít na paměti a dodržovat také informační povinnost osoby postižené překážkou dle § 2902 občanského zákoníku[34].

Významné je, že okolnost vyšší moci jako liberační důvod dle § 2913 odst. 2 občanského zákoníku má v zásadě dopad jen na náhradu škody a dle § 1970 občanského zákoníku na povinnost platit z ní úroky z prodlení. Nemá však již bez dalšího dopady na povinnost platit smluvní pokutu, možnost odstoupit od smlouvy pro prodlení s plněním povinnosti v důsledku vyšší moci či jinou možnost ukončení smlouvy.

Poukazováno je i na skutečnost, že ustanovení zbavující smluvní stranu její odpovědnosti je třeba v pochybnostech vykládat vždy restriktivně, neboť jsou výjimkou z obecné zásady, že smlouvy se dodržují[35].

Válka a i dopady souvisejících mezinárodních sankcí tedy mohou být zprošťujícím důvodem pro odpovědnost dopravce či zasílatele – záleží vždy ale na jednotlivých okolnostech konkrétního případu.

Závěrem

Je zřejmé, že dopravci i zasílatelé jsou zejména povinni řádně platné mezinárodní sankce monitorovat a přiměřeně způsobem odpovídajícím zejména § 10 Zákona č. 69/2006 Sb jejich plnění prověřovat. Zjistí-li takovým postupem, že by prováděná či obstarávaná přeprava mohla sankce porušovat, je třeba takové podezření oznámit Finančně analytickému úřadu.

Pokud jim pak válka samotná nebo mezinárodní sankce s ní související buď zcela znemožní, nebo zásadně ztíží plnění přepravní či zasílatelské smlouvy, je na místě zvážit, zda nejsou dány důvody zániku smlouvy, případně důvody pro změnu smlouvy pro tzv. zásadní změnu okolností, stejně jako pečlivě zvážit otázku případného zproštění odpovědnosti za neplnění smlouvy z takového důvodu.

JUDr. Alice Kubová Bártková, M.E.S.,
advokátka
Associate Partner  
 

Mgr. Monika Gardlíková,
advokátka
 

Rödl & Partner

Platnéřská 2 
110 00  Praha 1

Tel.: +420 236 163 710

E-mail: alice.bartkova@roedl.com
E-mail: monika.gardlikova@roedl.com

* Článek vychází z právní úpravy k datu 27. 6. 2022.