Ústavní stížnost podal stěžovatel, kterému byl za spáchání úmyslného trestného činu, uložen trest odnětí svobody v délce sedmi let. Po vykonání dvou třetin trestu požádal o podmíněné propuštění z výkonu trestu odnětí svobody. Obvodní soud pro Prahu 6 stěžovateli vyhověl a rozhodl o podmíněném propuštění z výkonu trestu za současného stanovení zkušební doby v trvání sedmi let a vyslovení dohledu. Vyšel přitom z hodnocení ředitele věznice a ze skutečnosti, že stěžovatel vykonává trest odnětí svobody poprvé. Nechal také vypracovat znalecký posudek z oboru psychiatrie, odvětví sexuologie, který se vyslovil ve prospěch podmíněného propuštění stěžovatele. Proti rozhodnutí obvodního soudu podali stížnost jak stěžovatel (proti délce zkušební doby), tak i státní zástupkyně. Dle státní zástupkyně brání podmíněnému propuštění skutečnost, že stěžovatel nikdy nepřijal odpovědnost za skutek, pro který byl odsouzen. Městský soud v Praze stížnosti státní zástupkyně vyhověl, usnesení obvodního soudu zrušil a sám žádost stěžovatele o podmíněné propuštění zamítl. Podle městského soudu stěžovatel dosud svou trestnou činnost popírá, nepřijal na ni sebekritický náhled a podmínka polepšení se tak dle soudu nebyla naplněna. Proti rozhodnutí městského soudu podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní zejména namítal, že nesplnění podmínek podmíněného propuštění dovodil městský soud v podstatě pouze z toho, že se stěžovatel k trestnému činu nikdy nedoznal, přičemž splnění všech ostatních podmínek dle § 88 odst. 1 trestního zákoníku ani nerozporoval. Soud tak po něm dle jeho názoru de facto vyžadoval, aby se ke svému činu doznal. Takovou podmínku propuštění však platná právní úprava nepředepisuje.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Účelem trestního řízení, včetně řízení vykonávacího, není získat doznání obviněného, resp. odsouzeného. Prokázat „polepšení se“ ve smyslu § 88 odst. 1 trestního zákoníku je možno i bez toho, aby se odsouzený výslovně doznal, vyplývá-li z jiných důkazů či okolností, že v dostatečné míře nabyl kritický náhled na svou trestnou činnost. Pokud tedy městský soud vycházel při svém rozhodnutí z toho, že absence doznání stěžovatele zcela brání splnění podmínky polepšení podle § 88 odst. 1 trestního zákoníku, vycházel z výkladu, který je ústavně nekonformní. Pouhé odepření doznat se k činu samo o sobě totiž splnění této podmínky nevylučuje, přičemž výklad zastávaný stížnostním soudem navíc vede k aplikaci tohoto ustanovení v rozporu se stěžovatelovým právem na soudní ochranu zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto napadené usnesení městského soudu zrušil. Ten se nyní bude muset znovu zabývat stížnostmi proti rozhodnutí soudu obvodního a při svém rozhodování bude vázán právním názorem Ústavního soudu.