Určité pocity jsou asi nepřenosné a je třeba k nim dojít věkem, ti „zaneprázdnění“ k nim nemusí dojít nikdy. Nicméně, pokusíte-li se v duchu si přehrát problémy společnosti jak si je pamatujete z dětství, mládí a jak je znáte z dospělého, až zralého věku, myslím  že zjistíte, že základní prvky jsou stejné.

Zahradník, který vytrhne stromek dva měsíce poté, co jej zasadil, protože stromek nemá plody bude asi mdlého rozumu, protože něco prostě uspěchat nejde, rozhodně ne vegetační  doby. Pokud jde ale o společnost – kde je přehled základních společenských „vegetačních“ dob ?  Nejsme někdy jak onen zahradník ?

Je zajímavé, jak si lidstvo jako celek prakticky není schopné zachovat podrobnější  základní paměť, jde-li  o průběžný vývoj. Pokusíme-li si vzpomenout např. na události před rokem 1989,  tzn. udělat myšlenkový posun zpět o  dobu, kterou lze v průběhu jednoho lidského života obsáhnout,  v kontextu si uvědomíme, jak dalece se různé oficiální interpretace událostí liší od toho, co jsme sami zažívali – a to ony „interpretace“ nemusí být ani účelové.

Budeme-li uvažovat o vývoji různých právních norem, stojí možná za to, uvědomit si kruhy, ve kterých se pohybujeme. Velice zjednodušeně,  po roce 1989 byla snaha fakticky navrátit občanům jejich lidská práva. V průběhu času jsme ale zjistili, že lidská práva jsou sice pěkná věc, ale „efektivita“ je „efektivita“. Hlavně pak tehdy, pokud by měl být právy občanů „dotčen“ některý orgán státní správy. Kdo se totiž má s takovými detaily zdržovat. Takže zpoplatníme, nepoučíme, poskytneme jen na vyžádání,  sdělíme až náležitě doložíte, nesdělíme vůbec, protože co nám můžete udělat, co si to dovolujete, je nutné změnit právní úpravu, atd. – chybějící jistě doplníte sami.  Je to všechno taková hra, kterou ale, chcete-li přežít,  nemůžete odmítnout hrát.  Nejhorší je ovšem sama ochota hráčů, obzvláště těch posledních „spravedlivých“, ochotných v zájmu dodržení jakéhokoliv předpisu jakýkoliv jiný předpis, či práva někoho jiného porušit.  Všichni si ale všechno uvědomují, obzvláště pak u těch druhých.

Je celkem škoda, jak moc se historie opakuje, jak málo jsme ochotni si to připustit, a jak o to více jsme ochotni používat zkratek, abychom se dostali dopředu. Jestli ale právě ty zkratky nás místo dopředu nevrací vždy o kousek zpátky – pokud je ta zkratka třeba „delší a horší cesta“. Možná si ale jen každý musí svoji zkratku vyzkoušet. V každém případě ale zkrátka přestaňme používat zkratky v právu, protože by to mohlo být opravdu nebezpečné.