Dne 15. října 1985, byla ve Štrasburku přijata Evropská charta místní samosprávy, která vstoupila 1. září 1999 v platnost pro Českou republiku.

V západní Evropě bylo sjednocování místní samosprávy na určitých základních principech vyjádřeno především přijetím Charty, která obsahuje pravidla, na nichž má býti postavena místní samospráva. Jedná se o rámcovou mezinárodní smlouvu, ke které, za podmínek v ní stanovených, mohou přistupovat jednotlivé státy Rady Evropy.

Charta zdůrazňuje dvě základní výchozí teze: místní společenství jsou jedním z hlavních základů demokratického systému a právo občanů podílet se na řízení veřejných záležitostí je jedním z demokratických principů, jež jsou uznávány všemi členskými státy Rady Evropy. Členské státy pak vycházejí z toho, že právě na místní úrovni může být toto právo nejsnáze vykonáváno a místní orgány, vybavené reálnou působností a odpovědností, mohou zajistit správu efektivní a blízkou občanům. Ochrana a posilování místní samosprávy v různých evropských zemích jako důležitý příspěvek k formování Evropy, založené na principech demokracie a decentralizace moci (Veřejná správa a právo, Pocta D. Hendrychovi k 70. narozeninám, uspořádal Mikule a kolektiv, Vladimír Vopálka, O územní samosprávě, C.H.Beck, 1997, Praha, str. 78).

Cílem je dosáhnout stavu, kdy se lidé budou podílet, v co největším rozsahu, na chodu věcí veřejných. Tohoto stavu lze dosáhnout tak, že právě na místní úrovni můžou odpovědná společenství občanů vést správu s přihlédnutím k nutnosti decentralizace státní moci. Charta odráží nutnost existence místní samosprávy (místního společenství) vybaveného demokraticky vytvořenými rozhodovacími sbory s vysokou mírou autonomie a zdroji potřebnými k realizaci své odpovědnosti.

Česká republika není vázána všemi ustanoveními Charty. Učiněné výhrady souvisí s odlišnou právní úpravou a v některých případech s neexistencí vnitrostátní právní úpravy, která by reflektovala veškerá ustanovení Charty.

První výhrada se vztahuje k rozsahu místní samosprávy, kdy je v Chartě zakotvena možnost, aby se místní společenství dovolila orgánu, který na ně přenesl pravomoci, pokud to lze, upravit si výkon přenesených pravomocí dle svého uvážení s přihlédnutím k místním podmínkám. Naše výhrada souvisí se zákonným zmocněním a s kogentní povahou norem veřejného práva, které nedávají místním společenství dispozici k úpravě výkonu pravomoci dle místní potřeby a podmínek. Pro místní správu u nás platí, že je zaveden jednotný systém výkonu přenesených pravomocí.

Česká republika učinila též výhradu k čl. 6 odst. 2 Charty, který upravuje služební podmínky zaměstnanců místní samosprávy. Při uskutečnění výhrady byl pravděpodobně český stát veden myšlenkou, že naše právní úprava nemůže zajistit takový rozsah poskytnutých práv zakotvených v Chartě. Zaměstnanci místní správy spadají do působnosti zákona o platu a odměně, kterému podléhají všichni zaměstnanci rozpočtových organizací.

Poslední a nejvýznamnější výhrada se týká financování místní samosprávy. Výhrada souvisí zejména s odlišnou právní úpravou v oblasti finančního práva a s odlišnou koncepcí daňové soustavy a systému přerozdělování vybraných finančních prostředků. V našem právním řádu je systém přerozdělení finančních prostředků předem daný zákonem a místní samospráva nemá možnost ovlivňovat výši daňové sazby. Jiná situace je u tzv. místních poplatků, které vybírají přímo obce. Náš právní řád také nezná institut tzv. místních daní tak jak je uveden v čl. 9 odst. 3 Charty. Česká republika učinila též výhradu k té části Charty, která se týká ochrany finančně slabších místních společenství.

Česká republika se cítí být vázána 13 odstavci uvedenými v čl. 12 odst. 1 Charty. Články, se kterými vyslovila souhlas ČR, jsou více méně deklaratorní povahy a mají svůj odraz v platné právní úpravě ČR. Česká republika se přijetím Charty zařadila mezi demokratické státy Evropy, které se zavázaly vytvořit podmínky pro fungování územní samosprávy a pro její rozvoj.

Na jednotlivá ustanovení Charty byly a jsou různé názory. Některým byla vytýkána přílišná obecnost, jiným obtížnost jejich uskutečnění s ohledem na tradice té či oné země. Charta asi totiž nejvíce vyhovovala středoevropskému typu místní samosprávy, o čemž svědčí i fakt, že podepsání i ratifikace Charty nečinila větších obtíží v SRN, Rakousku, ale i např. v Polsku. Francouzský i anglický typ historicky obsahovaly některé prvky, které připojení ztěžovaly. Přesto Francie Chartu podepsala. Velká Británie ji podepsala až v červnu 1997, což signalizuje vůli po návratu k decentralizačním procesům. Každopádně je zřejmé, že i v těch státech, které mohou mít potíže s koncepcí místní samosprávy podle Charty ve vztahu k jejich tradičnímu uspořádání, vykazuje organizace správy celou řadu shodných rysů s požadavky Charty, a další vývoj, jak bývá často konstatováno, směřuje spíše k cílenému přibližování se k jejím ustanovením než naopak (Veřejná správa a právo, Pocta D. Hendrychovi k 70. narozeninám, uspořádal Mikule a kolektiv, Vladimír Vopálka, O územní samosprávě, C.H.Beck, 1997, Praha, str. 82).

Tendence k posilování a rozvíjení regionální samosprávy je typická nejen pro členské státy Rady Evropy, ale také pro Evropskou unii. Smlouva o Evropské unii je začátkem nového procesu utváření státní struktury Evropského společenství. Článek 198 smlouvy o Evropské unii ukládá regionálnímu výboru, jako poradenskému orgánu, zajistit, aby v legislativním procesu byly respektovány zájmy regionálních a místních úřadů. Regionalizace Evropy je vnímána jako reakce na nebezpečí vzniku centralizovaného systému podporovaného i stále se rozšiřující jurisdikcí orgánů Evropského společenství (Pavlíček a kol.: Ústavní právo a státověda, Praha, Linde, 1998).



© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz