Směrnice stanoví obecnou definici nekalých praktik a tyto praktiky zakazuje. Nekalými praktikami jsou taková jednání, která jsou v rozporu s profesionálním poctivým přístupem a podstatně zkreslují nebo mohou podstatně zkreslit ekonomické chování „průměrného spotřebitele“ vzhledem k produktu (při splnění dalších podmínek). V případě praktik cílených na určité skupiny je však jako měřítko pro posouzení určitého jednání jako nekalé praktiky nutno brát průměrného člena takové skupiny.

Mezi nekalé praktiky směrnice zahrnuje i praktiky tzv. zavádějící a agresivní. Typické příklady takových praktik jsou uvedeny v příloze ke směrnici. Jako zavádějící jsou uváděny například reklamní aktivity nabízející prodej zboží za určitou cenu v případech, kdy je zřejmé, že obchodník nebude mít tohoto produktu dostatečné množství (reklamní návnady), nabízení poprodejního servisu s tím, že přístup k němu je následně určitými způsoby omezován, používání reklamních sdělení v tisku bez označení, že se jedná o inzerci, používání výrazu „výprodej – likvidace“ nebo podobných výrazů v případech, kdy se ve skutečnosti nejedná o ukončení prodeje atd. Mezi agresivní praktiky pak směrnice řadí např. nevyžádanou telefonickou, faxovou, e-mailovou či jinou obdobnou reklamní komunikaci, vyžadování plateb za poskytnuté, avšak nevyžádané, zboží atd.

Z výše uvedeného je zřejmé, že ne všechny z navrhovaných zákazů budou pro Českou republiku nové. Výhodou komunitární úpravy by však mělo být (pokud směrnice úspěšně završí svůj postup legislativním procesem), že stejná pravidla budou platit ve všech členských státech. Přesné datum, do kterého budou členské státy povinny tuto směrnici transponovat zatím není stanoveno, předpokládá se však, že by se mělo jednat o rok 2006.