Téměř každý větší zaměstnavatel[3] v České republice se již někdy setkal s žádostí Policie České republiky (dále též „Policie ČR“), která - formou „dožádání“[4] s odkazem na ustanovení § 8 odst. (1) trestního řádu[5] - pod pohrůžkou pořádkové pokuty[6] požaduje po zaměstnavatelích poskytnutí informací o mzdových nebo platových poměrech zaměstnanců, jakož i informace o jiných majetkových poměrech zaměstnanců (např. informace o prováděných exekučních srážkách, zaměstnavatelem ze mzdy nebo platu prováděných platbách na stavební spoření, penzijní připojištění[7], doplňkové penzijní spoření[8], nebo životní pojištění[9] zaměstnance) bez souhlasu soudce trestního soudu a s tím, že tuto součinnost policie nárokuje jako činnost bezplatnou, tedy odmítá hradit i hotové výdaje zaměstnavatele spojené s poskytnutím této součinnosti.

Je postup Policie ČR popsaný v předchozím odstavci věcně správný, resp. zákonný? A obstál by v pomyslném testu ústavnosti?

Mám za to, že z hlediska zákonnosti i ústavnosti[10] shora uvedený postup Policie ČR nemůže obstát. V tomto článku se proto pokusím pro tento závěr předložit odborné veřejnosti pádné argumenty.             

Ustanovení § 8 odst. (1) trestního řádu zní: „Státní orgány, právnické a fyzické osoby jsou povinny bez zbytečného odkladu, a nestanoví-li zvláštní předpis jinak, i bez úplaty vyhovovat dožádáním orgánů činných v trestním řízení při plnění jejich úkolů. Státní orgány jsou dále povinny neprodleně oznamovat státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.“

Ustanovení § 8 odst. (5) trestního řádu zní: „Nestanoví-li zvláštní zákon podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace, které jsou podle takového zákona utajovány, nebo na něž se vztahuje povinnost mlčenlivosti, lze tyto informace pro trestní řízení vyžadovat po předchozím souhlasu soudce. Tím není dotčena povinnost mlčenlivosti advokáta podle zákona o advokacii.“

Ustanovení § 66 odst. (1) trestního řádu zní: „Kdo přes předchozí napomenutí ruší řízení nebo kdo se k soudu, státnímu zástupci nebo policejnímu orgánu chová urážlivě nebo kdo bez dostatečné omluvy neuposlechne příkazu nebo nevyhoví výzvě, které mu byly dány podle tohoto zákona, může být předsedou senátu a v přípravném řízení státním zástupcem nebo policejním orgánem potrestán pořádkovou pokutou do 50 000 Kč.“

Ústavními aspekty poskytování informací o platech fyzických osob z hlediska článku 10 a článku 17 české Listiny základních práv a svobod[11] (právo na ochranu soukromého života) a článku 8 a článku 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod[12] (svoboda projevu a právo na informace) se Ústavní soud ČR zabýval již v nálezu ze dne 17.10. 2017 spisové značky IV. ÚS 1378/16. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že informace o mzdových nebo platových poměrech zaměstnanců, jakož i informace o jiných jejich majetkových poměrech, jsou informacemi, které jsou chráněny článkem 10 české Listiny základních práv a svobod a článkem 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které zaručují právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého života a právo na informační sebeurčení, které umožňuje jednotlivci rozhodovat o datech o něm shromažďovaných, zpracovávaných a dále šířených [k tomu srov. nález Ústavního soudu ČR ze dne 03. 04. 2018 spisové značky IV. ÚS 1200/16]. Zaměstnavatel tedy má ve vztahu k informacím o mzdových nebo platových poměrech svých zaměstnanců, jakož i k informacím o jiných majetkových poměrech zaměstnanců, zákonnou [resp. ústavní] povinnost mlčenlivosti.

Zaměstnavatel proto může informace o mzdových nebo platových poměrech zaměstnanců, jakož i informace o jiných jejich majetkových poměrech, sdělovat jiným osobám a subjektům [včetně orgánů činných v trestním řízení] pouze tehdy, pokud tak expresis verbis stanoví zákon [např. orgánům Finanční správy ČR, orgánům sociálního zabezpečení, orgánům státní sociální podpory a orgánům sociální péče, nositeli veřejného zdravotního pojištění] nebo s výslovným souhlasem subjektu údajů [k tomu viz. článek 4 odst. (2), článek 6 odst. (1) písm. a) a písm. e) a článek 6 odst. (3) Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/679 ze dne 27. dubna 2016, o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a o volném pohybu těchto údajů a o zrušení směrnice 95/46/ES (obecné nařízení o ochraně osobních údajů)].

Za stávajícího právního stavu trestní řád[13] a ani jiný zákon, nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení sdělovat informace o mzdových nebo platových poměrech zaměstnanců, jakož i informace o jiných jejich majetkových poměrech.

Ze shora uvedených důvodů mám proto za to, že informace o mzdových nebo platových poměrech zaměstnanců, jakož i informace o jiných majetkových poměrech zaměstnanců, nelze sdělovat s na základě pouhé žádosti Policie ČR, která odkazuje na ustanovení § 8 odst. (1) trestního řádu. Za situace, kdy zvláštní zákon nestanoví podmínky, za nichž lze pro účely trestního řízení informace o majetkových poměrech sdělovat, a dále s ohledem na obecné nařízení o ochraně osobních údajů[14] (GDPR),

• lze tyto informace vyžadovat a sdělovat pouze po předchozím souhlasu soudce[15] [§ 8 odst. (5) trestního řádu] a - nejde-li o státní orgán - proti úhradě nákladů,

nebo

• s výslovným a písemným souhlasem subjektu údajů, tedy fyzické osoby, které se poskytované údaje týkají, a - nejde-li o státní orgán - taktéž proti úhradě nákladů.

Správnost závěru, že i na informace o mzdových nebo platových poměrech zaměstnanců [včetně přehledu výdělků zaměstnance] dopadá ustanovení § 8 odst. (5) trestního řádu, lze seznat z argumentace obsažené v odstavcích 13., 20. a 21. odůvodnění nálezu Ústavního soudu ČR ze dne 10.03. 2015 spisové značky II. ÚS 2499/14, jakož i ze Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 28.06. 2006 spisové značky Tpjn 303/2005, jakož i z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22.01. 2014 spisové značky 5 To 1073/2013.     

K shora uvedenému je třeba dodat, že poskytování informací o majetkových poměrech zaměstnanců[16] zaměstnavatelem pro účely trestního řízení nebo zajištění výkonu trestní sankce není dožádáním ve smyslu ustanovení § 8 odst. (1) trestního řádu. Je tomu tak proto, že dožádáním podle trestního řádu se [§ 53 a § 54 trestního řádu] rozumí úkon trestního řízení, přičemž k provedení úkonu trestního řízení není fyzická nebo právnická osoba soukromého práva [zaměstnavatel] zcela zjevně příslušná a ani oprávněná.

K požadavku na úhradu nákladů spojených s poskytováním informací o majetkových poměrech zaměstnanců orgánům činným v trestním řízení lze uvést, že není zcela neobvyklé, že tyto jsou k žádostem osob soukromého práva hrazeny soudy v souvislosti s žádostmi podle ustanovení § 128 o.s.ř.[17], které obdobně jako ustanovení § 8 odst. (1) trestního řádu stanoví poskytování součinnosti soudu jako činnost „bezplatnou“.

Povinnost poskytnout „bezplatnou součinnost“ je třeba vykládat v tom smyslu, že za podání informace si fyzická nebo právnická osoba nemůže účtovat žádnou „odměnu“. Avšak ten, kdo orgánu veřejné moci [tedy i orgánům činným v trestním řízení, včetně Policie ČR] poskytne vyžádanou informaci, má právo na náhradu hotových výdajů, tj. na úhradu nákladů [k tomu např. usnesení Krajského soudu v Praze, jako soudu odvolacího, ze dne  10.09. 2018 číslo jednací 24 Co 36/2018-174].          

V této souvislosti není od věci uvést, že v České republice přibývá zaměstnavatelů, kteří zcela nebo z části účetní a především mzdovou agendu „outsourcingují“ u externího subjektu, tedy samozřejmě za úhradu, a proto není dán žádný objektivní důvod, proč by tyto náklady měli nést za orgány činné v trestním řízení zaměstnavatelé. Pokud zaměstnavatel za činnost externího subjektu v agendě účetní a/nebo mzdové platí, je třeba na takový výdaj pohlížet jako na „hotový výdaj“, který by mu měl být ze strany orgánů činných v trestním řízení zcela samozřejmě uhrazen.  

V souvislosti s požadavkem na poskytnutí náhrady nákladů spojených s poskytováním informací o majetkových poměrech zaměstnanců orgánům činným v trestním řízení nelze přehlédnout, že veškeré informace mohou orgány veřejné moci získat bezplatně u dotčené osoby, nebo u jiných orgánů veřejné moci [např. u okresní, pražské nebo městské správy sociálního zabezpečení, finanční správy ČR, katastrálního úřadu], a stran případného výkonu rozhodnutí za úplatu z centrální evidence exekucí, což je veřejný seznam, který je veden, provozován a spravován Exekutorskou komorou ČR na základě ustanovení § 125 zákona č. 120/2001 Sb. , o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád).

Je bohužel smutnou realitou, že vzdor shora uvedenému nejsou v praxi zcela ojedinělé případy, kdy se Policie ČR bez souhlasu soudce trestního soudu pod pohrůžkou pořádkové pokuty domáhá po zaměstnavatelích poskytnutí informací o majetkových [nejčastěji mzdových nebo platových] poměrech zaměstnanců s tím, že pokud je poskytnutí této součinnosti ze strany zaměstnavatele zdvořile odmítnuto s odkazem na ustanovení § 8 odst. (5) trestního řádu a obecné nařízení o ochraně osobních údajů[18], pak následuje uložení pořádkové pokuty s prostým odkazem na ustanovení § 66 odst. (1) trestního řádu. Mnohá usnesení policejního orgánu o uložení pořádkové pokuty pak obsahují ve výroku a odůvodnění pouhý odkaz nebo citaci § 66 odst. (1) trestního řádu bez toho, aby k aplikaci této právní normy byla připojena relevantní a přezkoumatelná argumentace. Takovýto postup policejního orgánu pak podle mého názoru nelze hodnotit jinak, než jako učebnicový příklad „libovůle“ orgánu veřejné moci. Je tomu tak mj. proto, že ustanovení § 66 odst. (1) trestního řádu patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem a které, tak přenechávají orgánu veřejné moci, aby podle svého uvážení, při respektování ústavního principu „zákazu libovůle“, v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Zákon zde výslovně nestanoví, z jakých hledisek má orgán činný v trestním řízení při stanovení konkrétní výše pokuty vycházet; vymezení hypotézy právní normy tedy závisí v každém konkrétním případě na „přezkoumatelné“ úvaze orgánu činného v trestním řízení. Ta pak musí chtě nechtě z takového usnesení orgánu činného v trestním řízení zřetelně vyplývat.  

Na to, zda se s právním názorem uvedeným v tomto článku ztotožní či neztotožní soudy, snad nebude muset odborná veřejnost dlouho čekat. K včasné a právně přípustné stížnosti proti usnesení o uložení pořádkové pokuty zaměstnavateli [jedné z pražských nemocnic], který zdvořile a písemně odmítl poskytnout Policii ČR informace o platových poměrech zaměstnance [zpracovat a zaslat přehled výdělků zaměstnance za období od 01. 07. 2017 do 31. 01. 2019 včetně informací o případných exekučních srážkách s uvedením orgánu, který exekuční srážky nařídil a čísla jednacího exekučních věcí], s odkazem na ustanovení § 8 odst. (5) trestního řádu a obecné nařízení o ochraně osobních údajů[19] do okamžiku, než policejní orgán k žádosti o zaslání tohoto druhu informací připojí souhlas soudce s jejich poskytnutím, bude v blízké době rozhodovat stížnostní soud[20] [konkrétně Okresní soud v Chomutově].