K delegaci vhodné v insolvenčních věcech

Podle § 7 zákona č. 182/2006 Sb. , o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „IZ“) se v insolvenčních řízeních použijí přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu, jestliže tomu nebrání insolvenční zákon nebo zásady, na kterých spočívá insolvenční řízení. Takto přiměřeně aplikovatelná jsou i ustanovení o delegaci vhodné.

Delegace vhodná

Delegace vhodná je pro civilní řízení obecně upravena v § 12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb. , občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále také jen „o. s. ř.“).

Delegace vhodná představuje přikázání věci jinému soudu téhož stupně, a to z důvodu vhodnosti. O delegaci vhodné rozhoduje podle § 12 odst. 3 o. s. ř. soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Jejím účelem je stanovit místní příslušnost tak, aby projednání věci bylo hospodárnější, rychlejší nebo zejména po skutkové stránce spolehlivější a důkladnější, tato východiska platí i pro insolvenční řízení.[1]

Platí přitom, že přikázání věci jinému soudu podle § 12 odst. 2 o. s. ř. je považováno za výjimku z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon.[2]

Důvody delegace vhodné v insolvenčním řízení

O delegaci vhodné ve smyslu § 12 odst. 2 o. s. ř. bylo v minulosti Nejvyšším soudem i v insolvenčních řízeních mnohokrát rozhodováno.

Z hlediska účelu § 12 odst. 2 o. s. ř. (mj. zajištění hospodárnosti řízení, viz výše) je přitom logické, že k delegaci vhodné bude docházet spíše na samém počátku insolvenčního řízení, kdy insolvenční soud dosud neučinil žádné procesní úkony směřující k rozhodnutí věci.[3] Naopak situace, kdy insolvenční soud již provedl řadu úkonů (např. přezkumné jednání), svědčí spíš pro to, že by věc neměla být přikázána z důvodu vhodnosti jinému soudu.[4]

Důvod vhodnosti se bude typicky týkat dlužníka a jeho majetku.[5] Zejména v první fázi insolvenčního řízení (do rozhodnutí o insolvenčním návrhu) tak může být důvodem k delegaci vhodné skutečnost, že dlužníkovo podnikání i jeho majetek jsou soustředěny v územním obvodu jiného insolvenčního soudu.[6] Kde je soustředěno podnikání dlužníka, přitom může být patrné i z okolnosti, kde má bydliště většina dlužníkových zaměstnanců a bývalých zaměstnanců.[7] V situaci, kdy dlužník bydlí a pracuje v obvodu jiného insolvenčního soudu a v tomto obvodu také sídlí většina dlužníkových věřitelů tak důvod k delegaci vhodné shledán byl.[8]

Důvodem k delegaci vhodné naopak není pouze skutečnost, že dlužník je v koncernu s jiným dlužníkem, ohledně kterého je již vedeno insolvenční řízení jiným insolvenčním soudem.[9] Stejně tak důvodem k delegaci vhodné nebudou skutečnosti formálního rázu, jako je např. korespondenční adresa dlužníka[10] a změna adresy sídla dlužníka v průběhu insolvenčního řízení.[11]

Skutečnosti týkající se věřitelů nebo insolvenčního správce samy o sobě důvodem k delegaci vhodné typicky nebudou. I když např. většina věřitelů sídlí a vyvíjí svou činnost v místě výrazně vzdáleném od obvodu insolvenčního soudu, sama o sobě tato skutečnost důvod k delegaci vhodné nezakládá.[12] Stejně tak okolnost, kde má sídlo insolvenční správce, důvodem k delegaci vhodné nebude.[13]

Mgr. Ondřej Richter,
advokát

TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o.

Trojanova 12
120 00 Praha 2

Tel.: +420 224 918 490
Fax: +420 224 920 468
e-mail: ak@iustitia.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, a ze dne 19. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 115/2013.
[2] Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sen. zn. 29 NSČR 28/2012, a ze dne 18. 10. 2012, sen. zn. 29 NSČR 69/2012.
[3] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sen. zn. 29 NSČR 69/2012.
[4] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 108/2013.
[5] Srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sen. zn. 29 NSČR 79/2012.
[6] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, sen. zn. 29 NSČR 69/2012, ze dne 19. 12. 2012, sen. zn. 29 NSČR 79/2012, a ze dne 19. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 115/2013.
[7] Srov. opět rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2012, sen. zn. 29 NSČR 79/2012.
[8] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sen. zn. 29 NSČR 31/2009.
[9] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 115/2013. Možnost volby místní příslušnosti podle § 7b odst. 2 IZ při podání insolvenčního návrhu je přitom samozřejmě zachována – k tomu srov. přiměřeně závěry Nejvyššího soudu k § 87 odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 v rozhodnutí ze dne 19. 12. 2012, sen. zn. 29 NSČR 79/2012, a ze dne 19. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 115/2013.
[10] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2013, sen. zn. 29 NSČR 28/2013.
[11] Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010.
[12] Srov. opět rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2012, sen. zn. 29 NSČR 28/2012, a ze dne 18. 10. 2012, sen. zn. 29 NSČR 69/2012
[13] Srov. přiměřeně závěry Nejvyššího soudu k § 25 odst. 2 IZ ve znění účinném do 31. 12. 2013 v rozhodnutí ze dne 19. 12. 2012, sen. zn. 29 NSČR 79/2012, a ze dne 19. 11. 2013, sen. zn. 29 NSČR 115/2013.