K dohodě o užívání společné věci

V rámci tohoto článku bych chtěla upozornit na některé problémy související s podílovým spoluvlastnictvím. Již základním problémem je ta skutečnost, že úprava podílového spoluvlastnictví je v zákoně č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, velmi obecná a čítá pouze několik ustanovení. Podílové spoluvlastnictví je tak převážně řešeno v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky a Ústavního soudu České republiky.

Nebudu se v tomto článku zabývat takovými právními notorietami jako rozlišení podílového spoluvlastnictví od vlastnictví individuálního. V tomto článku se zaměřím pouze na otázku hospodaření spoluvlastníků se společnou věcí. Byť se otázka dohody mezi spoluvlastníky o hospodaření se společnou věcí může zdát na první pohled jasná, setkala jsem se již s případem, kdy tomu tak nebylo.

Otázka zní následovně, lze uzavřít dohodu spoluvlastníků o užívání společné věci pouze některými ze spoluvlastníků, tj. aplikovat na ní pravidlo uvedené v první větě ust. § 139 odst. 2 občanského zákoníku o tom, že o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou.

Já se domnívám, že nikoliv. Bohužel judikatura vyšších soudů k dané otázce není příliš rozsáhlá, nicméně mohu v této souvislosti odkázat na stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR, publikovaného ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod R 54/1973. Nejvyšší soud se zabýval některými otázkami rozhodování soudů ve věcech podílového spoluvlastnictví, mimo jiné se zabýval i hospodařením se společnou věcí, když uvedl, že dohoda o užívání společné věci vyžaduje souhlas všech spoluvlastníků s tím, že nestačí rozhodnutí většiny. V obdobném smyslu se vyjádřili i autoři velkého komentáře Občanského zákoníku I. (C.H.Beck, str. 767), kde je uvedeno, že dohoda spoluvlastníků o hospodaření se společnou věcí vyžaduje souhlas všech spoluvlastníků, byť učiněný různou formou, nesouhlas i jen jednoho ze spoluvlastníků vylučuje závěr o uzavření dohody.

Byť se komentář touto problematikou blíže nezabývá, dovolte mi krátkou úvahu k tomuto tématu. Dle mého názoru skutečnost, že nelze nesouhlas některého ze spoluvlastníků s navrženou dohodou o hospodaření se společnou věcí nahradit či překonat jejím schválením spoluvlastníky disponujícími většinovým podílem, vyplývá již ze samotného textu a smyslu ustanovení § 139 odst. 2 občanského zákoníku. Je sice pravdou, že podle dotčeného ustanovení o hospodaření se společnou věcí rozhodují spoluvlastníci většinou, počítanou podle velikosti podílů, nicméně v tomto případě má zákon na mysli rozhodování o hospodaření se společnou věcí v konkrétním případě (v této souvislosti odkazuji na již zmiňovaný velký komentář Občanského zákoníku I). V žádném případě tak dotčené ustanovení nelze aplikovat pro uzavření dohody o hospodaření se společnou věcí, kterou mají být upraveny právní vztahy v obecné rovině do budoucna.

Výše uvedený právní závěr pak vyplývá i z druhé věty dotčeného ustanovení, kde je uvedeno, že při rovnosti hlasů, nebo nedosáhne-li se většiny anebo dohody, rozhodne na návrh kteréhokoliv spoluvlastníka soud; z tohoto ustanovení jednoznačně vyplývá, že „dohoda“ představuje třetí variantu (alternativu) rozhodnutí spoluvlastníků, odlišnou od rovnosti hlasů i rozhodnutí většiny (počítané podle velikosti podílů), tj. jediný možný výklad použitého výrazu v tomto ustanovení je dohoda všech spoluvlastníků.

Mgr. Alžběta Schirlová