Jak odporovatelnost dle OZ, tak relativní neúčinnost dle NOZ mají stejný cíl - slouží k ochraně věřitele před právními úkony (dle terminologie NOZ jednáními) dlužníka, které se týkají dlužníkova majetku, jsou věřiteli na újmu a zkracují možnost uspokojení jeho vykonatelné[2] pohledávky.[3] Co se rozumí zkrácením věřitelova uspokojení a před kterými právními úkony (jednáními) dlužníka je věřiteli tato ochrana poskytována? Odpověď na tuto otázku bychom měli hledat v judikatuře a odborné literatuře nejenom současné a české, ale s ohledem na inspiraci OŘ a na podobu se zahraničními úpravami také v historické a zahraniční, zejména rakouské a německé.[4] S výše uvedenými otázkami nutně souvisí také problematika použitelnosti a vhodnosti závěrů současné judikatury i pro institut relativní neúčinnosti dle NOZ.

Ochrana pouze před platnými právními úkony (jednáními) dlužníka?

Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu ČR[5] i odborné literatury[6] vyplývá, že neplatnost právního úkonu (jednání) vylučuje možnost takovému úkonu odporovat a má tak přednost před odporovatelností. Tento závěr je veden myšlenkou, že na základě neplatného právního úkonu (jednání) nedošlo k zamýšlenému nakládání s majetkem dlužníka, nic z majetku dlužníka neušlo a nedošlo tedy ke zkrácení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky.

Odlišný názor na možnost odporovat neplatným právním úkonům (jednáním) je zastáván v rakouské judikatuře a odborné literatuře. Z ní vyplývá, že z hlediska možnosti odporovat právnímu jednání je irelevantní, zda je právní jednání účinné či nikoli. Věřitel má možnost uplatnit buď neplatnost (nicotnost) nebo odporovatelnost.[7] Rovněž německá odborná literatura a judikatura připouští možnost odporovat neplatným (nicotným) právním jednáním. Z jejího pohledu rovněž není účinnost právního jednání předpokladem pro možnost uplatnit odpor. Jak se v ní uvádí, i na základě neplatných (nicotných) právních jednáních může formálně dojít ke znevýhodnění (Benachteiligung) věřitele, například může dojít k zápisu do pozemkových knih (obdoba katastru nemovitostí), který zabrání, respektive ztíží[8] věřiteli domáhat se uspokojení své vykonatelné pohledávky v rámci exekuce.[9] Z výše uvedeného vyplývá, že pojem „znevýhodnění“ je vykládán extenzivněji a zahrnuje nejenom zkrácení ve významu toho, co ušlo z dlužníkova majetku, ale i zkrácení ve formě ztížení (Erschwerung) či oddálení (Verzögerung) věřitelova přístupu k majetku dlužníka v rámci exekuce.

Preference neplatnosti před odporovatelností (relativní neúčinností) zastávaná v české odborné literatuře a judikatuře klade na věřitele vyšší nároky, protože věřitel musí zkoumat, zda právní úkon (jednání) mezi dlužníkem a třetí stranou není z nějakého důvodu neplatný.[10] Z důvodu podobnosti úpravy relativní neúčinnosti v NOZ a úpravy v Rakousku a Německu a dále s ohledem na smysl relativní neúčinnosti, kterým je ochrana věřitele (viz výše), je na zvážení, zda by se pojem „zkrácení“ (například § 589 odst. 1 NOZ – „Zkracuje-li právní jednání dlužníka uspokojení vykonatelné pohledávky věřitele, …“) v rámci institutu relativní neúčinnosti neměl vykládat extenzivněji. To by zajistilo ochranu věřitelů i před neplatnými právními jednáními dlužníka.

Co se rozumí zkrácením věřitelova uspokojení?

Jak naznačeno výše, vychází naše judikatura a odborná literatura spíše z užšího pojetí pojmu „zkrácení“, když v rámci institutu odporovatelnosti není poskytována věřiteli ochrana před neplatnými právními úkony. Nejspíše proto, že na základě neplatného právního úkonu z majetku dlužníka nic neušlo, nedošlo k jeho zmenšení a tedy ke zkrácení uspokojení věřitelovy vykonatelné pohledávky. Znamená to tedy, že ochrana je věřitelům poskytována pouze před platnými zcizovacími právními úkony (jednáními), kterými došlo ke zmenšení majetku dlužníka?[11]

Z odborné literatury lze dovodit, že odporovatelnost se připouští i u jiných než zcizovacích právních úkonů, například právních úkonů zatěžujících dlužníkovy věci.[12] Tyto názory se ovšem neprosadily v judikatuře Nejvyššího soudu ČR, která vyloučila odporovatelnost zřízení zástavního práva a věcného břemene.[13]

Nahlédneme-li do odborné literatury věnující se OŘ, zjistíme, že prvorepubliková literatura i judikatura odporovatelnost právních úkonů (jednání) zatěžujících věci dlužníka připouštěla.[14] Obdobná situace panuje také v Rakousku a Německu.[15]

S ohledem na právní úkony (jednání) dlužníka, kterými zatěžuje svůj majetek, lze konstatovat, že zatížení věcí dlužníka právy třetích osob může věřitele zkracovat, jelikož může snížit hodnotu těchto věcí a tím i zkrátit případný výnos věřitele během exekuce.

S užším pojetím pojmu „zkrácení“ souvisí dále nepřípustnost odporovat tzv. ekvivalentním právním úkonům (jednáním)[16], která vyplývá z odborné literatury[17] i judikatury Nejvyššího soudu ČR.[18] Ekvivalentním právním úkonem (jednáním) se rozumí zcizení majetku, za něž dlužník obdržel obvyklou cenu či jiné přiměřené (rovnocenné) protiplnění.

Odlišný názor na odporovatelnost tzv. ekvivalentních právních úkonů mají v Rakousku i Německu. Úplatné právní jednání je odporovatelné i v případě, že dlužník obdržel plnou úplatu, pokud by bez provedeného zcizení majetku byla pozice věřitele lepší.[19] Znevýhodnění věřitele může totiž nastat i v případech, kdy je věc ve vlastnictví dlužníka zcizena za obvyklou cenu, ale dlužník výtěžek zcizení ukryje nebo převede do zahraničí nebo spotřebuje pro výživu rodiny (nejedná se o bezprostřední zkrácení, ale zprostředkované).[20] Tento přístup vypovídá o širším výkladu pojmu „znevýhodnění“, který zahrnuje i zkrácení ve formě ztížení či oddálení věřitelova přístupu k majetku dlužníka v rámci exekuce. Stejný názor na odporovatelnost ekvivalentních právních úkonů sdílí i prvorepubliková literatura a judikatura. V souladu s tím tak ke zhoršení věřitelova postavení může vést nejen zmenšení celkové hodnoty majetku dlužníka, ale i změna jeho skladby.[21]

V zájmu ochrany věřitele je při výkladu ohledně možnosti odporovat právním úkonům (jednáním) zatěžujícím věci dlužníka a ekvivalentním právním jednáním třeba zohlednit také přístup uplatňovaný v Rakousku, Německu a koneckonců i za první republiky, jelikož úprava relativní neúčinnosti v NOZ z velké části vychází právě z prvorepublikového OŘ.

JUDr. Miroslav Dudek

Christian Müller

Schönherr s.r.o. 

nám. Republiky 1079/1a
110 00  Praha 1
 
Tel.: +420 225 996 500
Fax:  +420 225 996 555
e-mail: office.czechrepublic@schoenherr.eu

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Viz ELIÁŠ, K. a kol., Nový občanský zákoník s aktualizovanou důvodovou zprávou. Ostrava : Sagit, 2012, str. 264.
[2] Pojem „vymahatelná pohledávka“ obsažený v § 42a OZ byl v nové právní úpravě nahrazen pojmem „vykonatelná pohledávka“.  Dle převažujícího názoru se již dnes vymahatelnou pohledávkou rozumí pohledávka přiznaná vykonatelným rozhodnutím, na rozdílný obsah těchto pojmů však upozorňoval prof. Eliáš – blíže viz ELIÁŠ, K. Zákon a profesoři (Malé praktikum ze sociologie práva). Právní rozhledy, C. H. Beck, 1998, č. 6, str. 287.
[3] Srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář, 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 386. FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl, 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 247. ELIÁŠ, K., et al., Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. Svazek, Praha : LINDE PRAHA, a.s., 2008, str. 269.
[4] V Rakousku dodnes platí odpůrčí řád (Anfechtungsordnung) z roku 1914, který obsahuje podobnou úpravu odpůrčího práva jako OŘ a NOZ. V Německu pak platí odpůrčí zákon (Anfechtungsgesetz) z roku 1994, který s výše uvedenými právními předpisy taktéž vykazuje společné rysy.
[5] Např. 21 Cdo 1811/2000, 30 Cdo 1262/2002, 30 Cdo 2432/2007 nebo 30 Cdo 2709/2007.
[6] Srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář, 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 386. FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl, 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 248. ELIÁŠ, K., et al., Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 1. Svazek, Praha : LINDE PRAHA, a.s., 2008, str. 271.
[7] Srov. MOHR, F. Die Insolvenzordnung, 11. Auflage, Wien : Manzsche Verlags- und Universitsätbuchhandlung, 2012, § 27 IO, E 7. a E13., str. 247, 248. MOHR, F. Die Konkurs-, Ausgleichs- und Anfechtungsordnung. 10. Auflage. Wien : Manzsche Verlags- und Universitsätbuchhandlung, 2006, § 1 AnfO, E 4. a E8., str. 1071.
[8] Srov. též HORA, V. Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Praha : Československý Kompas, 1931, str. 23  „Ale tento věřitel nemusí dokazovati, že zkrácení věřitelů skutečně nastalo, stačí, že odporem opravdu lze způsobiti nebo usnadniti uspokojení odporujícího věřitele.“
[9] Srov. KIRCHHOF, H. P. Münchener Kommentar zum Anfechtungsgesetz, 1. Auflage. München : C. H. Beck, 2012, § 1, Rn 25, Rn 121 a násl.
[10] Blíže viz PULKRÁBEK, Z. Vyhlídky odpůrčího práva (tzv. relativní neúčinnosti) podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, C. H. Beck, 2013, č. 11, str. 383.
[11] Srov. např. 21 Cdo 549/2001, 21 Cdo 2975/2011 nebo 21 Cdo 809/2012.
[12] Srov. ŠVESTKA, J., SPÁČIL, J., ŠKÁROVÁ, M., HULMÁK, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář, 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 386. FIALA, J., KINDL, M., et al. Občanský zákoník. Komentář. I. díl, 1. vyd. Praha : Wolters Kluwer ČR, a.s., 2009, str. 251. VRCHA, P. Odporovatelnost právního úkonu podle občanského zákoníku v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky, 2012, bod 4.1. Dostupné v právním informačním systému ASPI.
[13] Viz 30 Cdo 366/2008 a 30 Cdo 2765/2009 ohledně zástavního práva, 21 Cdo 76/2011 ohledně věcného břemene.
[14] Viz. VOSKA, J. Konkursní, vyrovnací a odpůrčí řády. Praha : Linhart & Pekárek, 1931, str. 591, 614, 615. HORA, V. Řády konkursní, vyrovnací a odpůrčí. Praha : Československý Kompas, 1931, str. 355.
[15] Srov. MOHR, F. Die Insolvenzordnung, 11. Auflage, Wien : Manzsche Verlags- und Universitsätbuchhandlung, 2012, § 27 IO, E 164., str. 265. MOHR, F. Die Konkurs-, Ausgleichs- und Anfechtungsordnung. 10. Auflage. Wien : Manzsche Verlags- und Universitsätbuchhandlung, 2006, § 11 AnfO, E 3., str. 1086. KIRCHHOF, H. P. Münchener Kommentar zum Anfechtungsgesetz, 1. Auflage. München : C. H. Beck, 2012, § 1, Rn 142 a násl.
[16] Blíže viz PULKRÁBEK, Z. Odporovatelnost tzv. ekvivalentních právních úkonů. Právní rozhledy, C. H. Beck, 2009, č. 21, str. 753 a násl. PULKRÁBEK, Z. Vyhlídky odpůrčího práva (tzv. relativní neúčinnosti) podle nového občanského zákoníku. Právní rozhledy, C. H. Beck, 2013, č. 11, str. 384, 385.
[17] Viz VRCHA, P. Odporovatelnost právního úkonu podle občanského zákoníku v judikatuře Nejvyššího soudu České republiky, 2012, bod 4.3. Dostupné v právním informačním systému ASPI.
[18] Srov. např. 21 Cdo 4333/2007, 21 Cdo 3735/2011 nebo 21 Cdo 1005/2011.
[19] Srov. MOHR, F. Die Insolvenzordnung, 11. Auflage, Wien : Manzsche Verlags- und Universitsätbuchhandlung, 2012, § 27 IO, E 33., E 45. str. 250, 251.
[20] KIRCHHOF, H. P. Münchener Kommentar zum Anfechtungsgesetz, 1. Auflage. München : C. H. Beck, 2012, § 1, Rn 110, 111.
[21] Srov. PULKRÁBEK, Z. Odporovatelnost tzv. ekvivalentních právních úkonů. Právní rozhledy, C. H. Beck, 2009, č. 21, str. 754.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz