4. K otázce posouzení příslušných ujednání smlouvy (obchodních podmínek) státním orgánem jako neplatných

Na výkon státní správy vždy dopadá významná ústavně právní zásada vyjádřená v čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 2 odst. 2 Listiny či čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod ve znění protokolů č. 3, 5 a 8, promulgované pod č. 209/1992 Sb., (dále jen „Úmluva“). Podle tohoto principu může státní orgán (stát)[i] zasahovat do práv a povinností subjektů jen v případech a mezích stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Komise pro cenné papíry (dále též jen „Komise“) tedy vykonává státní dozor jen tam, kde je k tomu zákonem oprávněna.[ii]

Ustanovení § 40 odst. 1 správního řádu dává státním orgánům možnost, aby ve správním řízení zaujali k jakékoli rozhodné otázce, to znamená i k otázce soukromoprávní, stanovisko, pokud se tato otázka jeví pro spornou záležitost, jíž má státní orgán rozhodnout, otázkou předběžnou (prejudiciální). Jde o takovou otázku,  na jejímž posouzení závisí rozhodnutí ve věci, která je předmětem správního řízení.[iii] Státní orgán si nemůže takový úsudek udělat pouze v případě, kdy již o takové otázce pravomocně rozhodl příslušný orgán a dále v případech uvedených v § 40 odst. 2 správního řádu.

Institut "prejudiciální otázky" byl vždy standardním mechanismem správního práva, včetně správního práva meziválečného Československa,[iv] což lze velmi dobře dokumentovat i nálezem Nejvyššího správního soudu z roku 1919: "Správní úřady si mohou prejudicielní otázky soukromého práva zodpovídati pro svoji potřebu samy a nemusí si tudíž vyžadovat od stran rozhodnutí příslušného soudu k této otázce. Výrok úřadu o těchto otázkách není rozhodnutím …, nýbrž je jen částí zjištěné sporné skutkové podstaty."[v]

Ve správním řízení zahájeném s obchodníkem s cennými papíry pro zjištění nedostatku v jeho činnosti podle zákona o cenných papírech (event. jiných právních předpisů) si Komise  musí často učinit úsudek i o dalších právních normách, potažmo právních úkonech a jejich platnosti. Tuto možnost, jak jsem shora vysvětlil, jí zákon dává. V této souvislosti je třeba dále rozeznat dvě odlišné věci. Není sporu o tom, že rozhodnutí občanskoprávní vztažmo obchodněprávní povahy v konkrétním sporu přísluší výhradně soudu a že jen soud může vydat pro smluvní strany závazné rozhodnutí o určení platnosti či neplatnosti smlouvy (obchodních podmínek), resp. některých jejich ujednání. Je však nepochybné, že  úsudek Komise v uvedené věci rozhodnutím není, neboť státní orgán v tomto případě žádné rozhodnutí, kterým se zejména mění nebo vzniká určitá povinnost, nevydává. Komise  neřeší a ani nemůže řešit civilněprávní spory, leč je povinna zabývat se stížnostmi na subjekty, nad nimiž vykonává státní dozor, týkající se jejich jednání, jež zakládají podezření z porušení právním předpisem stanovených povinností.[vi] Státní orgány předběžné otázky posuzují pouze pro účely řízení ve věci samé a jejich řešení má platnost jen pro toto řízení. V žádném případě nemůže být posouzení předběžné otázky vyjádřeno formou výroku a založit tak překážku rei iudicatae, nýbrž může být uvedeno jen v důvodech rozhodnutí.[vii]

Nedůvodným tak shledávám frekventovaný argument účastníků správního řízení, lépe řečeno jejich právních zástupců, že Komise takovým  jednáním porušuje ústavní právo obchodníka s cennými papíry na spravedlivý proces, potažmo zasahuje do práv a povinností obchodníka s cennými papíry mimo meze stanovené zákonem.[viii] To, že lze posouzení neplatnosti smlouvy považovat ze předběžnou otázku, bylo konstatováno rovněž Ústavním soudem České republiky[ix] s tím, že bylo-li již o takové otázce pravomocně rozhodnuto, je státní orgán takový rozhodnutím vázán.[x] Účinky neplatnosti (lhostejno zda absolutní, či relativní) právního úkonu je tedy Komise oprávněna vždy zohlednit.

Pokud by ale jiný zákon než správní řád, například zákon č. 15/1998 Sb., o Komisi pro cenné papíry a o změně a doplnění dalších zákonů, obsahoval vyčerpávající výčet skutečností, které je Komise povinna zkoumat ve správním řízení, nepříslušelo by Komisi ani právo posuzovat platnost právního úkonu předcházejícího rozhodnutí, a to ani formou posouzení předběžné otázky dle § 40 správního řádu.[xi]

Stanovisko Komise o neplatnosti právního úkonu, které je obsaženo v odůvodnění naříkaného rozhodnutí, již potom žádný orgán, ani soud, není oprávněn přezkoumat in merito. Správní soud může (v rámci platné právní úpravy) posuzovat individuální správní akty pouze po stránce zákonnosti provedeného řízení. (V této souvislosti upozorňuji, že nálezem Ústavního soudu, publikovaným pod č. 276/2001 Sb., byla zásada soudního přezkumu správního rozhodnutí omezující se pouze  na zkoumání jeho zákonnosti shledána jako neústavní; část pátá "Správní soudnictví" (§§ 244 až 250s) zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, se dnem 31. prosince 2002. zrušuje.)

5. Zákazník obchodníka s cennými papíry zejména jakožto spotřebitel

Ačkoliv mají zákazník a obchodník s cennými papíry de iure jako účastníci smluvního vztahu naprosto stejná práva, nelze na kapitálovém trhu o nějaké negociaci a protinabídkách de facto příliš hovořit. Používání smluv, jejichž většina nebo všechna ustanovení byla obchodníkem s cennými papíry určena předem, „všeobecných“ obchodních podmínek, cenové politiky atp. vede k tomu, že zákazník má na vybranou pouze dvě možnosti. Buď nabídku obchodníka s cennými papíry spolu se všemi předem stanovenými podmínkami přijme, nebo odmítne. Zákazník tudíž navzdory své formální rovnosti s obchodníkem s cennými papíry zaujímá reálně nevýhodné postavení.[xii] K tomu musíme přičíst i převládající nedostatek odborných znalostí většiny zákazníků a tak snadnou možnost jejich přesvědčení k uzavření smlouvy za nevýhodných podmínek.[xiii] Reálně slabší postavení neprofesionální smluvní strany je samozřejmě typické i pro další oblasti hospodářského života, než je pouze kapitálový trh. Právě kvůli této faktické smluvní inferioritě "neprofesionála" ve zmiňovaných formálně rovných právních vztazích se vyvinul institut ochrany spotřebitele, který má toto oslabení vyrovnávat.[xiv] Legislativní předurčení korektnosti smluvního vztahu je tak tím důležitější, čím menší je skutečný vliv vůle jedné ze smluvních stran na obsah smlouvy.

Právní úprava ochrany „zákazníka“ obchodníka s cennými papíry tedy není ničím jiným než právní úpravou ochrany spotřebitele, což je ostatně jeden z primárních cílů veřejnoprávní regulace zákona o cenných papírech a právní úpravy podnikání vůbec.[xv] S ohledem na celkovou orientaci této práce kladu silný akcent na tématicky relevantní dílčí právní instituty ochrany slabší smluvní strany.[xvi]

§ 1  Úprava ochrany spotřebitele v obchodně závazkových vztazích

Zákonem č. 370/2000 Sb. , kterým došlo k novelizaci obchodního zákoníku  (čl. VIII zákona), bylo s účinností od 1. ledna 2001 upraveno mimo jiné znění § 262. Podle jeho nové dikce se ustanovení o odpovědnosti, spotřebitelských smlouvách nebo adhezních smlouvách, zneužívajících klauzulích a společných závazcích občanského zákoníku a ustanovení zvláštních zákonů směřujících k ochraně spotřebitele použijí vždy, je-li to ve prospěch smluvní strany, která není podnikatelem.

Tzv. "technická" novela obchodního zákoníku, zákon č. 501/2001 Sb. , formulaci § 262 dále s účinností od 1. ledna t.r. ještě zpřesnila; účinné znění citovaného ustanovení ovšem nepředstavuje oproti dřívější úpravě (t.j. úpravě účinné od 1. ledna 2001) v jeho smyslu jakýkoli posun. Dikce § 262 obch. zákoníku nyní omezuje:

možnost dohody stran podřít závazkový vztah, který nespadá pod vztahy uvedené v § 261, obchodnímu zákoníku, směřovala-li by taková dohoda ke zhoršení právního postavení strany, která není podnikatelem,

použití jak kogentní, tak dispozitivní úpravy o obchodně závazkových vztazích, směřuje-li ke zhoršení postavení smluvní strany, která není podnikatelem.[xvii]

V přechodných ustanoveních zákona č. 370/2000 Sb. , resp. zákona č. 501/2001 Sb. , není o § 262 ani zmínky, lze tak dovodit, že ujednání smluv o cenných papírech, potažmo obchodních podmínek je doplňujících, dotčená novým zněním § 262, pozbyla dnem 1. ledna 2001 platnosti, a to pro rozpor s donucujícími ustanoveními zákona.

©  J. Suran

Komise pro cenné papíry

DICLAIMER

Stanoviska (názory) obsažená v tomto článku jsou výlučně názory autora a nemusí tak nezbytně odrážet stanoviska Komise pro cenné papíry nebo jejích zaměstnanců k předmětné problematice.