V právní praxi se lze čas od času, ze strany některé ze státních mocí, při vydávání příslušných autoritativních rozhodnutí v soudním nebo správním řízení, setkat se dvěma přístupy k objasňování skutkového stavu. Prvním může být rezignace na vytvoření vlastního úsudku a svěření rozhodovací moci do rukou znalce, který v dané věci vypracovával znalecký posudek. Takovýto postup byl trefně přirovnán k „ordálovému soudu“[1]. Druhým přístupem je naopak nerespektování „zásady speciality odbornosti“ zakotvené v § 56 správního řádu (dále jen „SPŘ“), § 127 občanského soudního řádu (dále jen „OSŘ“), případně v § 105 trestního řádu (dále jen „TŘ“), ze strany rozhodujícího orgánu, kdy přestože rozhodnutí, slovy zákona, závisí na posouzení skutečností, k nimž je třeba odborných znalostí, rozhodující moc buď úplně požadavek na vytvoření znaleckého posudku ignoruje, případně v případě vytvoření více znaleckých posudků, které mohou obsahovat vzájemné rozpory, tyto rozpory před vydáním rozhodnutí neodstraní nebo si pro podklad rozhodnutí vybere jen určité posudky, bez toho, aby se rozhodující orgán vypořádal s neprovedením posudků odmítnutých. Takovýto postup Ústavní soud označuje za zakázanou libovůli. Tento článek má za cíl nastínit některé již existující metody umožňující řešení výše zmíněných otázek vyvstalých v řízení, s důrazem na možnost aplikace určitých testů, zakotvených již v civilním a trestním řádu, do procesu tvorby správního rozhodnutí, obsahujícího ve stádiu tvorby rozhodnutí prvek znaleckého posudku, případně více znaleckých posudků.

Prolínání metod práce státního orgánu s posudky v odvětvích civilního, trestního a správního práva

Otázkou může být, zda některé odlišnosti správního řízení mohou mít vliv na případnou analogickou použitelnost již judikaturou formulovaných „testů znaleckých posudků“ v rámci procesu vydání rozhodnutí v  civilním nebo trestním soudním řízení. V § 3 SPŘ se uvádí: „Nevyplývá-li ze zákona něco jiného, postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro soulad jeho úkonu s požadavky uvedenými v § 2.“ Uvedené ustanovení je zakotvením moderního pojetí zásady materiální pravdy, která je ve správním řízení korigována také zásadou ekonomie, dobré správy a s tím spojeného práva každého na to, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů[2]. Na zásadu materiální pravdy nepochybně navazuje právě „zásada speciality odbornosti“, jak již byla pro účely tohoto článku výše popsána. Přestože však zásada materiální pravdy představuje odlišnost oproti zásadě formální pravdy, kterou je ovládán civilní proces, najdeme ji také v trestním řízení[3]. Přitom zásady pro práci s posudky, formulované pro trestní řízení v TŘ daleko obsáhleji než například v OSŘ, nemluvě o SPŘ, se prosadily také v civilním řízení. V zásadě tedy můžeme říci, že zásady pro práci s posudky v jakémkoliv řízení mají společný, daleko hlubší, ústavně zakotvený, základ a dochází tedy k prolínání těchto metod práce státních orgánů s posudky do jednotlivých odvětví.

Posudek jako nikoliv absolutní hodnota – zásada volného hodnocení důkazů

SPŘ v § 50 odst. 4 zakotvuje zásadu volného hodnocení důkazů, která je společná pro trestní i civilní proces. Žádný z českých procesních řádů přitom neupravuje váhu jednotlivých důkazů. V zásadě tedy nelze říci, že znalecký posudek by měl mít například větší váhu, než jiné, v řízení provedené, důkazy. Z praxe je však zřejmé, že znalecké posudky bývají klíčovými důkazními prostředky, ze kterých státní orgány činí závěry o skutkovém stavu. Uvedené by tedy mělo přirozeně klást větší důraz na to, aby státní orgán znalecký posudek podrobil posouzení v rámci zásady volného hodnocení důkazů[4]. S ohledem na požadavek vyloučení libovůle by státní orgán měl dát znalecký posudek také do souvislostí, které vyšly najevo při hodnocení jiných důkazů v řízení. Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku[5].

Pochybnosti o věcné správnosti jsou vyvolány vadami, které posudky mohou zatěžovat, kdy tyto jsou formální a metodické[6]. Mezi formální vady patří zejména nedostatky naplnění podmínek zákona č. 36/1967 Sb. , o znalcích a tlumočnících (dále jen „ZZT“) a příslušné vyhlášky č. 37/1667 Sb. , k provedení ZZT. Jako příklad můžeme uvést nepřipojení znalecké doložky, posudek nemá číslo dle znaleckého deníku, chybí řádný podpis a otisk znalecké pečeti a provedení posudku není ve formě sešitu s očíslovanými stranami, kdy chybí sešívací šňůra připevněná k poslední straně přetištěnou znaleckou pečetí. Nejzávažnější formální vadou je skutečnost, že posudek byl vypracován znalcem, který není pro daný obor oprávněn posudky podávat. Mezi vady metodické pak můžeme řadit neúplnost podkladů, opomenutí skutečností, jenž mohou mít význam pro podání posudku, materiály pro zpracování nebyly zkoumány vědeckými postupy, posudek trpí vnitřními rozpory, posudek je neúplný nebo řeší právní problematiku.

Jako vadu metodickou můžeme rovněž řadit skutečnost, že znalec jednoznačně vyřešil otázku, i když rozsah vstupních hodnot nebo úroveň rozvoje daného oboru vědy takové jednoznačné vyřešení ještě neumožňují. Jak kontradikcí posudků, tak problematikou některých méně exaktních znaleckých oborů, se zabýval Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. IV. ÚS 260/05, kdy Ústavní soud uzavřel, že specifika některých znaleckých oboru neumožňují vyvodit zcela jasný závěr, a je tedy nutno v některých otázkách také počítat s tím, že se závěry znalce mohou pohybovat pouze v určitých mírách pravděpodobnosti, které jsou objektivně nezjistitelné[7]. I toto by tedy státní orgány ve své rozhodovací praxi měly brát v úvahu.

Konkurence znaleckých posudků a postup při vypořádání se s rozpory mezi posudky

TŘ a OSŘ stanoví poměrně jasně, jak v řízení nakládat s rozpornými znaleckými posudky. Vzhledem k tomu, že v zájmu přezkoumatelnosti rozhodnutí správního orgánu je důležité, aby tento vyložil, jak se s důkazy, které vyšly v řízení najevo, vypořádal, a to včetně případných vzájemných rozporů ve znaleckých posudcích, přibližme si, jak věc rozporů řeší civilní a trestní proces, a to ve světle výkladu judikatury. Rozporem znaleckých posudků se zabýval NS již v rozhodnutí 4 Cz 13/82 uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek R 45/1984[8], kde se uvádí: „ak mal súd pri rozhodovaní k dispozícii dva znalecké posudky s rozdielnymi závermi o tej istej otázke, musí ich zhodnotiť v tom zmysle, ktorý z nich a z akých dôvodov vezme za podklad svojho rozhodnutia a z akých dôvodov nevychádza zo záveru druhého znaleckého posudku.“ Z uvedeného závěru vychází i současná judikatura, která postupy vyřešení rozporů dále rozvíjí, když zvláštní úlohu navíc připisuje revizním znaleckým posudkům[9], které od zavedení § 127a OSŘ od 1.9.2011 a § 110a TŘ od 1.1.2002, zažívají určitou renesanci[10]. Vypracování revizního znaleckého posudku je dáno vždy na úvaze soudu, kdy klíčovým pojmem spouštějící případnou potřebu vypracování revizního znaleckého posudku propojující veškeré procesní řády České republiky, je slyšení znalců, kteří ve věci vypracovali znalecké posudky a otázka, zda se jejich slyšením podařilo nebo nepodařilo rozpory v posudcích odstranit[11]. Pokud rozpory přetrvávají, nemůže si o nich orgán libovolně učinit závěr a takové posudky nemohou být podkladem rozhodnutí. Pravděpodobně není důvod, aby uvedené neplatilo analogicky ve správním řízení. Ba naopak. Zásada materiální pravdy, zásada oficiality a zásada vyhledávací, správní orgán k uvedenému aktivnímu řešení výše popsaných otázek vybízí.

Prolínání zásad práce se znaleckými posudky z civilního a trestního řízení do řízení správního ve světle judikatury NSS

Výše uvedené zásady jsou inspirací i pro správní řízení, kdy přestože správní řízení je v zásadě písemné, správní orgán je také limitován zásadou zákazu libovůle a je tedy povinen se vypořádat se vším, co v řízení vyšlo najevo[12]. Problematiku nutnosti výslechu znalce, ve SPŘ nezakotvenou, judikaturou překlenul i rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 7 Afs 50/2010, kde bez jakýchkoliv pochybností dochází k použití analogických metod odstranění rozporů posudků, jak již byly popsány vše v tomto článku. NSS v rozhodnutí uvádí: „Má-li k téže otázce správce daně k dispozici dva rovnocenné, ale co do závěru odlišné znalecké posudky, nepřísluší mu, aby sám bez dalšího uvážil, který z nich použije pro rozhodná skutková zjištění a který nikoliv. Naopak je povinen odstranit jejich vzájemné rozpory a nesrovnalosti, a to především prostřednictvím výslechu znalce, popřípadě znalců obou. Nevedly-li by tyto výpovědi k ozřejmění vzešlých nejasností, bylo by namístě přistoupit k dalšímu znaleckému zkoumání nebo reviznímu znaleckému posouzení“. Uvedené nedostatky rozhodnutí správního orgánu a jeho potvrzení rozsudkem krajského soudu vedly NSS ke zrušení rozsudku krajského soudu a vrácení věci k dalšímu řízení. Obdobně bylo NSS potvrzeno rozhodnutí krajského soudu zamítnutím kasační stížnost správního orgánu, kdy NSS potvrdil názor krajského soudu, že správní orgán postupoval nesprávně, když: „ ... pokud správní orgány neodmítly předložený znalecký posudek, ale v průběhu daňového řízení jej hodnotily, vytýkaly mu chyby, neshodly se se znalcem na výši ceny obvyklé a současně jej dílem akceptovaly při stanovení ceny obvyklé, postupovaly v rozporu se zákonem i judikaturou. Správně měl správce daně, resp. již OSK v průběhu daňové kontroly, když znalecký posudek hodnotil a měl k němu výhrady, postupovat tak, že by ke svým výhradám vyslechl dotyčného znalce – zpracovatele posudku a vyjasnil si základní kritéria“ [13]. Obdobně bylo NSS potvrzeno další zrušení rozhodnutí správního orgánu, když NSS uzavřel, že: „Stěžovatel se mýlí, pokud dovozuje, že mu dikce § 31 odst. 4 zakona o správě daní a poplatků bez dalšího svěřuje kompetenci rozhodovat, který znalecký posudek je důkazem v daňovém řízenií a kteryý nikoliv ... Rozhodujícím důkazem k výši této ceny je právě znalecký posudek. Je tomu tak proto, že k určení, resp. posouzení rozhodných skutečností je třeba odborných znalostí. Tyto znalosti ovšem správní orgány nemají ... Pokud tedy v daňovém řízení nastane situace, že má správce daně k dispozici k téže otázce dva rovnocenné, ale co do závěru odlišné, znalecké posudky, nepřísluší mu aby sám bez dalšího uvážil, který z nich použije (slovy stěžovatele, který mu „vyhovuje“) pro rozhodná skutková zjištění a který ne. Na takový závěr nemá správní orgán především potřebné odborné znalosti ... Zjistí-li tedy správní orgán mezi těmito posudky rozpory nebo vzniknou-li mu pochyby takového rázu, jak uvedl ve svém rozhodnutí (není zřejmé z jakých cen znalec vycházel, jaké použil metody atd.), je na místě, aby tyto rozpory a nesrovnalosti odstranil. Nelze tak ale učinit tím, že prohlásí znalecký posudek, který mu nevyhovuje, za nadbytečný, resp. irelevantní a proto jej neosvědčuje jako důkaz ... Rozpory a nesrovnalosti v uvedených znaleckých posudcích lze odstranit v prvé řadě prostřednictvím výslechu znalce, popřípadě znalců obou. Pokud by ani tyto výslechy nevedly k objasnění nejasností, bylo by namístě přistoupit k dalšímu znaleckému zkoumání nebo reviznímu znaleckému posouzení“[14].

Závěr

Lze tedy uzavřít, že judikatura dovodila určitý test posudku nebo posudků, které mají být podkladem pro vydání rozhodnutí, a to ať už ve správním, civilním nebo trestním řízení. V prvé řadě je nutno přezkoumat, zda je posudek správný a zda nehrozí nebezpečí „monopolizace“ posudku. Pokud existují jakékoliv pochybnosti o správnosti posudku, případně dokonce ve složitějších případech existuje více konkurujících posudků, je nutno tyto rozpory v řízení objasnit, a to zejména slyšením znalců. Na uvedené objasnění nelze rezignovat a vybrat si libovolně posudek svědčící pro jeden závěr. Naopak, je nutno aktivně rozpory odstranit, nejčastěji zadáním revizního znaleckého posudku, kdy i tento je však podroben zásadě volného hodnocení důkazů, která je pojistkou ultima ratio. V neposlední řadě je nutno věcně odůvodnit vliv každého, byť neprovedeného, důkazu na rozhodnutí ve věci a to za účelem přezkoumatelnosti rozhodnutí.

Mgr. Bc. Jaroslav Lux,
spolupracující advokát

Enenkl Vyroubal Brudný v.o.s.

Škroupova 1114/4
702 00 Ostrava-Moravská Ostrava

Tel.: +420 596 114 195
Fax: +420 596 110 813

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Viz například - dostupné na www, k dispozici >>> zde. 
[2] Více ke střetu zásady rychlosti a materiální pravdy - dostupné na www, k dispozici >>> zde.
[3] Jak uvádí důvodová zpráva ke SPŘ: „...zásady materiální pravdy, která je od konstituování správního práva v moderním pojetí (asi 150 let) spjata s dikcí používanou v trestním řízení.“
[4] Viz Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek  R 1/1981, kde se například uvádí: „Soudy stále ještě chybují v tom, že v mnoha případech přejímají nekriticky závěry obsažené v posudku znalce, aniž by tento důkaz hodnotily způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř.“
Dále také v rozsudku NS sp. zn. 25 Cdo 583/2001: „Hodnocení důkazu znaleckým posudkem (§ 132 o. s. ř.) spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem tedy soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů.“
V neposlední řadě nález Ústavního soudu České republiky sp. zn. III. ÚS 299/06: „Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti. Hodnotit je třeba celý proces utváření znaleckého důkazu, včetně přípravy znaleckého zkoumání, opatřování podkladů pro znalce, průběh znaleckého zkoumání, věrohodnost teoretických východisek, jimiž znalec odůvodňuje své závěry, spolehlivost metod použitých znalcem a způsob vyvozování závěrů znalce. Ponechávat bez povšimnutí věcnou správnost znaleckého posudku, slepě důvěřovat závěrům znalce, by znamenalo ve svých důsledcích popřít zásadu volného hodnocení důkazů soudem podle svého vnitřního přesvědčení, privilegovat znalecký důkaz a přenášet odpovědnost za skutkovou správnost soudního rozhodování na znalce; takový postup nelze z ústavněprávních hledisek akceptovat.“
Obdobně v nálezu sp. zn. III. ÚS 299/09: „Znalecký posudek je nutno hodnotit stejně pečlivě, jako každý jiný důkaz, ani on nepožívá žádné větší důkazní síly a musí být podrobován všestranné prověrce nejen právní korektnosti, ale též věcné správnosti“.
[5] Viz např. rozsudek NS sp.zn. 33 Odo 544/2006: „Jestliže existují pochybnosti o písemném znaleckém posudku, na které účastník řízení poukázal a k jejichž odstranění je třeba odborných znalostí, nemůže se soud spokojit s písemným posudkem, jakkoliv jsou jeho závěry jednoznačné, ale musí znalce vyslechnout. Neprovedení výslechu znalce by bylo v rozporu s ustanovením § 127 odst. 1 věty čtvrté OSŘ.“
Dále v rozsudku NS sp. zn. 22 Cdo 2938/2005: „Pokud soud má pochybnosti o věcné správnosti znaleckého posudku, nemůže jej nahradit vlastním názorem, nýbrž musí znalci uložit, aby podal vysvětlení, posudek doplnil nebo jinak odstranil jeho nedostatky, popřípadě aby vypracoval nový posudek, nebo musí ustanovit jiného znalce, aby věc znovu posoudil a vyjádřil se i ke správnosti již podaného posudku (viz R 1/1981)“
[6] DROCHYTKA, R. a kol: Postřehy z řešení revizních znaleckých posudků, Příspěvek XIV. Konference znalců, Brno 2005
[7] Pro trestní řízení například viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 299/06: „Především je třeba vzít v úvahu, že samotný znalecký obor forenzní biomechaniky je relativně mladým oborem, jehož teoretická a metodologická báze je doposud neustálená a jehož výsledky nejsou dostatečně verifikovány ve forenzní praxi ... Za takového stavu musí orgány činné v trestním řízení přistupovat k hodnocení znaleckých posudků obzvláště obezřetně; každopádně je třeba vyvarovat se jakési „monopolizace" znaleckého oboru v rukou jediného znalce a je třeba vytvářet vhodné procesní a organizační podmínky pro možnost kontroly postupu znalce.“
[8] Na odkaz civilistické judikatury pro správní řízení ostatně odkazují i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, viz. 7 Afs 53/2010
[9] Viz rozsudek NS sp. zn. 30 Cdo 3631/2011, kde NS dospěl k závěru, že za situace, kdy má soud dva znalecké posudky, kdy jeden z nich je tzv. revizní znalecký posudek, měl by soud primárně vycházet z revizního znaleckého posudku, který byl vypracován za účelem odstranění rozporů a nejasností v původním znaleckém posudku odborným znaleckým ústavem. I v případě revizního znaleckého posudku je zde však pojistka volného hodnocení důkazů.
[10] Jestliže znalecký posudek předložený účastníkem řízení má všechny zákonem požadované náležitosti a obsahuje doložku znalce o tom, že si je vědom následků vědomě nepravdivého znaleckého posudku, postupuje se při provádění tohoto důkazu stejně, jako by se jednalo o znalecký posudek vyžádaný soudem.
Srovnej před novelou OSŘ zákonem č. 218/2011 Sb. rozsudek NS sp. zn. 22 Cdo 1290/2007: „Jestliže znalec podal posudek mimo řízení na základě žádosti účastníka, nejedná se podle konstantní judikatury o provedení důkazu znaleckým posudkem ve smyslu § 127 OSŘ, nýbrž o důkaz listinou podle § 129 OSŘ; v takovém případě nejde o rozpor ve znaleckých posudcích (viz 25 Cdo 583/2001).“
Otázkou tedy může zůstávat, jak hledět na posudky ve správním řízení, pokud byly vypracovány jako účastnické, když se však kloníme k závěru, že je nutno je za předpokladu, že jsou po formální stránce správné a opatřené znaleckou doložkou, považovat za posudky ve smyslu SPŘ, když na toto ukazuje například čerstvé rozhodnutí NSS sp. zn. 7 Afs 86/2013, kde se správní orgán zabýval účastnickým posudkem.
[11] Viz NS sp. zn. 25 Cdo 583/2001: „Přezkoumání závěrů znaleckého posudku ve smyslu ust. § 127 odst. 2 o. s. ř. dalším posudkem jiného znalce, vědeckého ústavu nebo jiné instituce (tzv. revizní znalecké zkoumání) je namístě tehdy, jestliže znaleckým dokazováním nebyly objasněny všechny skutečnosti potřebné k rozhodnutí ve věci, k nimž je třeba odborných znalostí, popř. jestliže soud má k dispozici dva znalecké posudky s rozdílnými závěry o stejné otázce a pro tyto rozpory, které se nepodařilo v řízení odstranit, nemohou být tyto znalecké posudky podkladem pro rozhodnutí.“
[12] Viz například rozsudek Nejvyššího správního soudu sp zn. 5 As 29/2009: „Nezáleží však zcela na libovůli správního orgánu, jakým způsobem s návrhy účastníků na provedení důkazů naloží, neboť správní orgán sice není povinen všechny důkazy navržené účastníky provést, pokud však některé z nich neprovede, musí v odůvodnění rozhodnutí zdůvodnit, proč se tak stalo. Správní orgán je oprávněn, ale i povinen odpovědně vážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by bylo rozhodujícímu orgánu dáno na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli a o které opře skutkové závěry a které opomene.“
Podobně viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 A 139/1994: „Pokud se správní orgán bez jakéhokoli zdůvodnění přikloní ke skupině důkazů, které podporují jedno skutkové zjištění (např. že účastník spáchal správní delikt) a pomine důkazy, z nichž vyvěrá opak, vybočuje tím ze zákonných mezí, které mu zákon pro hodnocení důkazů vytyčil.“
[13] Viz rozsudek NSS sp. zn. 7 Afs 86/2013, kde se dále uvádí: „ Pokud by však i nadále u něj přetrvávaly výhrady k předestřenému znaleckému posudku, bylo by na místě zadat vypracování konkurenčního znaleckého posudku, který by pak bylo třeba následně konfrontovat se znaleckým posudkem doloženým žalobkyní.“
[14] Viz rozsudek NSS sp. zn. 7 Afs 53/2010  nebo obdobně rozsudek NSS sp. zn. 5 Afs 48/2013

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz