Žalobkyně uváděla, že rozhodčí soud porušil zásadu předvídatelnosti, jestliže "před posledním jednáním byla prezentována zcela nová, dosud netvrzená ani neprokazovaná argumentace", žalobkyni však nebyla dána příležitost se k této nové námitce žalovaného kvalifikovaně vyjádřit, neboť s ní byla seznámena pouhý půlden před posledním jednáním, a ani v rámci tohoto jednání nebyla rozhodčím senátem poučena podle ustanovení § 118a o. s. ř. per analogiam. Nebyly jí tak poskytnuty ani relevantní čas, ani relevantní poučení pro účinnou obranu.

Žalobkyně argumentovala, že smyslem ustanovení § 18 ZoR je zajištění rovnosti stran, přičemž stranám musí být dána plná příležitost k uplatnění jejich práv, což je zdůrazněno též v ustanovení § 19 odst. 2 ZoR (rozhodci vedou rozhodčí řízení tak, aby bez zbytečných formalit a při poskytnutí stejné příležitosti k uplatnění práv všem stranám byl zjištěn skutkový stav věci potřebný pro rozhodnutí sporu). K naplnění zásady rovnosti stran je nutno dle ust.§ 30 ZoR použít přiměřeně příslušná ustanovení občanského soudního řádu, přičemž jednou ze zásad, které rovnost stran zajišťují, je podle názoru žalobkyně zásada předvídatelnosti rozhodnutí, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o.s.ř.[1]

Městský soud v Praze zamítl žalobu na zrušení výrokové části rozhodčího nálezu, Vrchní soud v Praze následně rozhodnutí soudu první instance potvrdil.

Vrchní soud ve svém rozhodnutí vycházel z právního názoru, dle kterého skutečnost, že rozhodnutí bylo případně pro žalobkyni překvapivé, není zákonným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu (tj. za situace, kdy odlišné právní posouzení opírá o již zjištěný skutkový stav). Soud zároveň vyjádřil názor, že nepoužití ustanovení § 118a o. s. ř. v rozhodčím řízení není zpravidla samo o sobě důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, avšak vždy je třeba každý spor posuzovat podle všech jeho okolností, přičemž případný nedostatek poučení podle ustanovení § 118a o.s.ř. by se v posuzovaném případu týkal jen právního posouzení sporu, nikoliv "např. nějakého doplnění skutkového stavu a důkazů".

Nejvyšší soud uvedeným rozhodnutím sp. zn. 32 Cdo 4706/2010 zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů pro jejich nepřezkoumatelnost z důvodu jejich nedostatečného odůvodnění, když oba soudy sice založily napadená rozhodnutí v prvé řadě na úvaze, že průběh rozhodčího řízení neumožňuje závěr, že dovolatelce nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat (tj. dle názoru soudů měla žalobkyně vůči druhé straně v řízení rovné postavení a byl jí dán dostatečný prostor pro uplatnění jejích práv), z odůvodnění rozsudků však nelze seznat, zda a prostřednictvím jakých úvah se soudy vypořádaly právě s námitkou překvapivosti rozhodčího nálezu, v žalobě na zrušení rozhodčího nálezu zřetelně uplatněnou a věcně vymezenou.

V odůvodnění rozhodnutí Nejvyšší soud konstatoval nesprávnost právního názoru odvolacího soudu, podle něhož překvapivost rozhodnutí není zákonným důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu, resp. dle kterého poučení o jiném možném než stranami zvažovaném právním posouzení, s nímž se nepojí potřeba doplnit skutkový stav věci, je zbytečnou formalitou ve smyslu ustanovení § 19 odst. 2 ZoR, a absence takového poučení by proto opodstatňovala závěr, že straně nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat ve smyslu ustanovení § 31 písm. e) ZoR.

Nejvyšší soud závěrem shrnul, že pokud by se o možnosti jiného než v dosavadním průběhu rozhodčího řízení zvažovaného právního posouzení předběžné otázky žalobkyně (dovolatelka) dozvěděla nikoliv až z rozhodčího nálezu jak tvrdí, nýbrž již z právní argumentace předložené druhou stranou před vydáním rozhodčího nálezu (jak je naznačeno v podkladech rozhodnutí soudů), rozhodčí nález by nebyl překvapivý a strany by jím nemohly být zaskočeny. Posouzení, zda straně byla poskytnuta možnost věc před rozhodci projednat, by se v takovém případě soustředilo na otázku, zda měla dovolatelka reálnou možnost na novou právní argumentaci druhé strany reagovat.

Povinnosti rozhodců aplikovat v rozhodčím řízení ust. § 118a o.s.ř. tematizoval Nejvyšší soud již ve svých předchozích rozhodnutích, ve kterých se vyjadřoval k situaci, kdy překvapivý právní názor rozhodčího soudu byl spojen s nutností stran doplnit skutková tvrzení ohledně svých nároků a navrhnout k nim důkazy.

V rozhodnutí 32 Odo 1528/2005 ze dne 25.4.2007 posuzoval Nejvyšší soud postup rozhodčího soudu, který shledal smlouvy, jež byly předmětem rozhodčího řízení neplatnými pro jejich neurčitost a aniž účastníky řízení upozornil, že má v úmyslu věc po právní stránce posoudit jinak než z důvodu tvrzeného v návrhu, přiznal žalované uvedenou částku jako náhradu škody podle obchodního zákoníku, aniž dal žalobkyni možnost se ke změněné právní kvalifikaci vyjádřit, případně se jí účinně bránit (přičemž plnění z titulu smlouvy a z titulu náhrady škody jsou dva odlišné instituty s různým okruhem právně významných skutečností a rozhodčí soud měl stranám umožnit tvrdit skutečnosti významné z hlediska jiného právního názoru a nabídnout k nim důkazy).

S odkazem na přiměřené použití  občanského soudního řádu obsaženém v § 30 ZoR a na zásadu rovnosti účastníků rozhodčího řízení obsaženou v ust. § 18 ZoR, která je mj. realizována stanovením zásady předvídatelnosti rozhodnutí soudu, k jejímuž naplnění slouží i poučovací povinnost soudu podle § 118a o.s.ř., Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že pokud rozhodčí soud posuzoval uplatněný nárok jako plnění ze smlouvy o vyrovnání, a teprve do svého rozhodnutí promítl svůj právní názor o existenci nároku na náhradu škody vzniklé v důsledku neplatnosti uvedené smlouvy o vyrovnání, pak se jedná o nárok zcela odlišný od plnění ze smlouvy, to znamená nárok, který nebyl v rozhodčím řízení ani tvrzen, ani prokazován. Rozhodčí soud tak evidentně rozhodl o nároku, který nebyl v řízení uplatňován a prokazován. Odvolací soud proto podle závěru Nejvyššího soudu nepochybil, pokud shledal důvody pro zrušení nálezu rozhodčího soudu stanovené v § 31 písm. e) a f) zákona o rozhodčím řízení.

V  rozhodnutí 23 Cdo 3749/2008 ze dne 26.5.2010 Nejvyšší soud posuzoval situaci, kdy rozhodčí soud zamítl jako nadbytečný důkaz, jehož provedení strana navrhla ("obchodní podmínky účinné ke dni uzavření vzájemného smluvního vztahu"), a následně rozhodl tak, že se vzhledem k nepředložení právě tohoto důkazu žaloba zamítá, a to pro neunesení důkazního břemene.

K tomu Nejvyšší soud uvedl, že postupem rozhodčího soudu nebyla straně poskytnuta možnost prokázání jejích tvrzení a rozhodčí senát pochybil, jestliže ve smyslu ust. § 118a odst. 3, popř. § 119a odst. 1 o. s. ř. žalobkyni nevyzval, aby bez zbytečného odkladu navrhla důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, pokud zjistil, že tyto důkazy dosud neoznačila.

K poučovací povinnosti a užití § 118a o.s.ř. v rozhodčím řízení se vyslovil i Ústavní soud v rozhodnutí I. ÚS 3227/07 ze dne 8.3.2011, ve kterém konstatoval, že rozhodce nemůže být pouze pasivním činitelem, ale způsobem vedení řízení musí zajistit, aby jeho rozhodnutí nebylo překvapivé. K dosažení tohoto cíle se v civilním soudním řízení uplatňuje poučovací povinnost soudu; není důvodu, proč by poučovací povinnost neměl mít rozhodce, jenž v rozhodčím řízení plní roli rozhodovacího orgánu místo soudu. ZoR poučovací povinnost rozhodce neupravuje, a proto je namístě přiměřeně použít občanského soudního řádu (§ 30 ZoR).

Ústavní soud přitom zdůraznil, že rozsah kontrolní funkce obecných soudů ve vztahu k rozhodčímu řízení musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé, aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost.

S krátkým časovým odstupem  zaujal senát č. 23 Nejvyššího soudu odlišné stanovisko, když se v rozhodnutí 23 Cdo 449/2011 ze dne 31.7.2012 vyjadřoval k situaci, kdy rozhodčí soud nepoučil účastníky, přestože po právní stránce posoudil odlišně již zjištěný skutkový stav (konkrétně platnost právního úkonu odstoupení od smlouvy).  

Nejvyšší soud konstatoval, že není  dán důvod pro zrušení rozhodčího nálezu podle ust. § 31 písm. e) ZoR, pokud rozhodčí soud nepostupoval podle § 118a odst. 2 o. s. ř. a účastníky nepoučil za situace, kdy posuzoval po právní stránce zjištěný skutkový stav (zda došlo k platnému odstoupení od smlouvy o dílo či nikoliv). Pro toto právní posouzení nebylo třeba doplňovat rozhodné skutečnosti a provádět další dokazování a nebyl proto ani důvod pro postup podle ust. § 118a odst. 2 o.s.ř. Není proto ani možno dospět k závěru, že rozhodčí soud porušil zásadu rovnosti stran, popř. další zásady a ustanovení občanského soudního řádu a že jsou splněny podmínky pro zrušení rozhodčího nálezu podle § 31 písm. e) ZoR, proto, že žalobci nebyla poskytnuta možnost věc před rozhodčím soudem projednat.

Závěrem lze shrnout, že nedodržení poučovací povinnosti dle ust. § 118a o.s.ř. ze strany rozhodčího soudu může být s ohledem na okolnosti případu a průběh řízení důvodem pro zrušení rozhodčího nálezu dle ust. § 31 písm. e) ZoR. Rozsah této povinnosti ve vztahu k poučení o odlišném právním názoru rozhodčího soudu (bez nutnosti provádět další dokazování skutkových tvrzení) však patrně bude předmětem další specifikace ze strany Nejvyššího soudu.

Mgr. Rudolf Šnajder, advokátní koncipient
autor působí v advokátní kanceláři MSB Legal, v.o.s.

MSB Legal, v.o.s.

Bucharova 1314/8
158 00  Praha 13

Tel.: +420 251 566 005
Fax:  +420 251 566 006
e-mail:  praha@msblegal.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Ust. § 118a odst. 1 o.s.ř. - ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy, dle ods. 2 o.s.ř. - má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností a dále odst. 3 o.s.ř. - zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy.)

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů , judikatura, právo | www.epravo.cz