V českém právním řádu nenalezneme žádnou definici léčitelství ani úpravu postavení léčitelů. Přírodní léčitelství je také vyloučeno ze seznamu živností dle § 3 odst. 2 písm. a) zákona č. 455/1991 Sb. , živnostenského zákona, nicméně vzhledem k zásadě, že „každý může činit, co není zákonem zakázáno a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá“ dle čl. 2 odst. 3 zákona č. 2/1993 Sb. , Listiny základních práv a svobod (dále jen „LZPS“), činnost léčitele není v rozporu se zákonem a zpravidla bývá vykonávána jako živnost volná v podobě poradenské činnosti např. v oblasti společenských věd či rozvoje osobnosti. 

Co však je při posuzování právní stránky léčitelství k dispozici, jsou obecné právní normy týkající se odpovědnosti za porušení právní povinnosti, projevující se ve sféře občanskoprávní a trestněprávní a okrajově i správněprávní. Nicméně i posouzení odpovědnosti léčitele samé je velmi problematické, vzhledem k tomu, že je velmi těžké nalézt měřítko, podle něhož by měla být činnost léčitele posuzována, s ohledem na to, že léčitel často využívá při léčbě metody, jejichž léčebné účinky nejsou vědecky prokazatelné nebo uznávané. Faktem také je, že pacient často vyhledává pomoc léčitele v okamžiku, kdy standardní medicínské postupy nepřinášejí požadovaný účinek a pacient svou poslední naději vkládá právě do alternativních způsobů léčby.

Jaké právní předpisy se vztahují na oblast léčitelství v České republice a jak je právní postavení léčitelů upraveno ve Spolkové republice Německo – touto otázkou se zabývá následující článek.

Právní úprava v České republice

V § 81 odst. 1 zákona č. č. 89/2012 Sb. , občanského zákoníku (dále jen „o. z.“ či „občanský zákoník“), je upraveno pravidlo stanovující, že osobnost člověka, včetně jeho přirozených práv, je chráněna a každý je povinen ctít svobodné rozhodnutí člověka žít podle svého. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že je nutno respektovat rozhodnutí člověka, zda se v případě zdravotních obtíží svěří do rukou lékaři nebo léčiteli využívajícímu alternativních léčebných metod.

Na tomto místě se patří podotknout, že právo na život a zdraví jsou základními lidskými právy primárně zakotvenými v čl. 6 LZPS. Zdraví člověka a právo na jeho ochranu jsou nedílnou součástí osobnosti člověka a jako takové náleží mezi hodnoty chráněné v rámci zákonné úpravy o ochraně osobnosti člověka, v obecné rovině upravené v § 81 a násl. o. z., detailněji pak také v ust. § 91 a násl. o. z., v němž je zakotveno právo na duševní a tělesnou integritu osoby. Zdraví člověka je obsaženo v demonstrativním výčtu nejdůležitějších hodnot v ust. § 81 odst. 2., a jeho zásadní význam se promítá i do skutečnosti, že v rámci náhrady při újmě na přirozených právech člověka mu byla poskytnuta zvláštní ochrana zakotvená v ust. § 2958 a násl. o. z.[1] Zásadní důležitost života a zdraví, jakožto právního statku demonstruje také fakt, že v rámci trestního práva jsou trestné činy proti těmto statkům uvedeny hned v hlavě první zvláštní části zákona č. 40/2009 Sb. , trestního zákoníku (dále jen „TZ“).

Občanskoprávní odpovědnost léčitele

Velký krok vpřed v úpravě občanskoprávní odpovědnosti léčitele lze spatřovat v občanském zákoníku, který do českého právního řádu k 1. 1. 2014 nově zavedl tzv. smlouvu o péči o zdraví (§ 2636 a násl. o. z.), která se vztahuje nejenom na lékaře a zdravotnické pracovníky, nýbrž na každého, kdo v rámci svého povolání nebo předmětu činnosti pečuje o zdraví ošetřovaného, tedy i na léčitele. Práva a povinnosti smluvních stran smlouvy o péči o zdraví se řídí občanským zákoníkem a vznikne-li v důsledku neplnění povinností ze smlouvy újma jedné ze stran, je odpovědnost za tuto újmu v souladu s ustanovením § 2913 o. z. objektivní, tzn. že se v takovém případě presumuje zavinění a je nutno dokázat pouze zbývající předpoklady občanskoprávní odpovědnosti, kterými jsou protiprávní jednání (zde: porušení smlouvy), způsobená újma a příčinná souvislost mezi nimi. Mezi povinnosti poskytovatele zdravotní péče dle občanského zákoníku patří zejména povinnost poučit pacienta (§ 2638 a násl. o. z.), provádět úkony v rámci péče o zdraví pouze se souhlasem ošetřovaného (§ 2642 o. z.), postupovat podle smlouvy s péčí řádného odborníka, a to i v souladu s pravidly svého oboru (§ 2643 a 2645 o. z.) či řádné vedení záznamů o péči o zdraví (§ 2647 a násl. o. z.). Smlouva o péči o zdraví nevyžaduje písemnou formu.

Vedle smluvní odpovědnosti vyplývající z porušení smlouvy o péči o zdraví existuje paralelně deliktní občanskoprávní odpovědnost, jejíž základní skutková podstata spočívá v porušení zákona a jež je upravena v ustanovení § 2910 o. z., které je obecnou samostatnou klauzulí tvořící základ po postih újmy způsobené porušením zákonné povinnosti. V rámci tohoto ustanovení jsou rozlišovány dvě základní skutkové podstaty – porušení práva absolutního a práva jiného. Povinnost k náhradě újmy tak vzniká jednak tomu, kdo vlastním zaviněním poruší povinnost stanovenou zákonem a zasáhne tak do absolutního práva (ať již osobnostního nebo majetkového), tedy právu působícímu vůči všem (erga omnes), a jednak tomu, kdo zasáhne do jiného práva (v tomto případě práva relativního působícího jen mezi stranami – inter partes) zaviněným porušením zákonné povinnosti stanovené na ochranu takového práva.

Vhodné je zmínit také odpovědnost za újmu způsobenou informací nebo radou, podle níž, kdo se hlásí jako příslušník určitého stavu nebo povolání k odbornému výkonu nebo vystupuje ze své pozice jako odborník, nahradí újmu, kterou způsobí podáním neúplné nebo nesprávné informace, nebo škodlivé rady dané v záležitosti svého vědění nebo dovedností, a to za odměnu. V ostatních případech se hradí pouze újma způsobená vědomě informací nebo radou (§ 2950 o. z.). Rozlišují se zde případy, kdy informaci či radu[2] podává osoba vystupující jako odborník, ať již oprávněně či se za odborníka pouze vydávajíc, a případ vědomého poskytnutí nepravdivé informace laikem. Neodmyslitelným pojmovým znakem je také to, že informace či rada je poskytována za odměnu. Ustanovení § 2950 o. z. se použije pouze v případech, které nejsou upraveny speciálními zákony.[3]

V souvislosti s otázkou občanskoprávní odpovědnosti je nutno upozornit také na ustanovení § 2900 o. z., v němž je zakotvena tzv. obecná (generální) prevenční povinnost, podle níž si je každý při svém konání povinen počínat tak, aby nedošlo k nedůvodné újmě na svobodě, životě, zdraví nebo vlastnictví jiného. Při posuzování, zda prevenční povinnosti byla či nebyla splněna, je vždy zapotřebí zvážit, jaké jednání lze v konkrétním případě od rozumné osoby očekávat a požadovat – je třeba posoudit, jaká je míra předvídatelnosti nebezpečí spojená s určitým chováním, jaký je význam porušeného zájmu z objektivního i subjektivního hlediska, jaký je poměr mezi dotčenými osobami apod. Z hlediska posuzování zájmů třetích osob je nutné rozlišovat oblast mimosmluvní a smluvní. V oblasti mimosmluvní se bere ohled na zachování obecného standardu péče, v rámci smluvní prevenční odpovědnosti pak jsou na strany smlouvy kladeny vyšší nároky vycházející z podmínek smlouvy a speciálních povinností stanovených pro jednotlivé smluvní typy.[4] Při posuzování splnění prevenční povinnosti léčitele lze oprávněně očekávat, a po léčiteli požadovat, že v souladu se svými odbornými znalostmi bude zachovávat patřičnou míru opatrnosti a včas například pacienta odkáže na pomoc lékaře.

S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že i léčitel, stejně jako kterákoli jiná osoba pečující ozdraví ošetřovaného člověka, může tedy způsobit ošetřovanému újmu, a to zpravidla porušením podmínek smlouvy o péči o zdraví, která je mezi léčitelem a ošetřovaným (byť třeba bezformálně) uzavřena. Jako příklad porušení smluvní povinnosti léčitele lze uvést porušení pravidla uvedeného v ustanovení § 2639 odst. 2 o. z., který sděluje následující: „Musí-li si poskytovatel být vědom, že u ošetřovaného vyvolal představu, že péčí o zdraví dosáhne určitého výsledku, ač ví nebo musí vědět, že výsledku nemusí být dosaženo, je povinen i toto ošetřovanému vysvětlit.“ Jestliže na nezaručenost výsledku není ošetřovaný upozorněn, pak ve výsledku nebyl poskytovatelem péče ani řádně poučen, v důsledku čehož může být neplatný jeho informovaný souhlas s jednotlivými prováděnými úkony dle § 2642 odst. 1, a tím pádem jsou protiprávní i případné zásahy do integrity tohoto ošetřovaného. V důsledku lze uvažovat i o možnosti, že v tomto výjimečném případě, kdy si poskytovatel musel být vědom, že ošetřovaný na dosažení žádoucího výsledku spoléhá, bude poskytovatel odpovídat nejen za vynaložení náležitého úsilí (jak je tomu v obecné úpravě smlouvy o péči o zdraví dle § 2636 o. z.), ale též za dosažení takového výsledku.[5] K tomuto přístupu se kloní německá judikatura a doktrína[6], je ovšem otázkou, jaký přístup zaujme česká soudní praxe. Vedle odpovědnosti smluvní dále stojí, na ní nezávislá, odpovědnost deliktní, a pokud jde o náhradu způsobené újmy, je dáno na volné úvaze poškozeného, kterou cestou uplatnění nároku se vydá. Nárok však může být uplatněn pouze jedním způsobem, nelze žalovat souběžně z titulu smlouvy i deliktu.

Trestněprávní odpovědnost léčitelů

Z hlediska trestněprávního přichází při pochybení léčitele při poskytování léčebné péče v úvahu typicky několik skutkových podstat trestných činů obsažených v zákoně č. 40/2009 Sb. , trestním zákoníku (dále jen „TZ“). V první řadě jde o trestný čin ublížení na zdraví dle § 146 TZ, jakož i těžkého ublížení na zdraví dle § 145 TZ a zejména pak jejich nedbalostních variant zakotvených v § 147 a 148 TZ.

V případě nepoctivé činnosti léčitele také přichází v úvahu spáchání následujících trestných činů. Pakliže léčitel uvede někoho (např. svého klienta) v omyl či využije něčího omylu, čímž mu způsobí vážnou újmu na právech, pak se takovým jednáním léčitel dopustí trestného činu poškození cizích práv dle § 181 TZ. Pokud se léčitel obohatí tím, že svého klienta uvede v omyl, využije jeho omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku alespoň škodu nikoli nepatrnou, dopustí se tak trestného činu podvodu dle § 209 TZ.

Poskytování služeb přírodního léčitele nevylučuje ani odpovědnost za trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 TZ, pakliže léčitel v rámci své činnosti bez povolení zpracovává návykové látky do podoby materiálu využitelného pro toxikomanii.[7]

Správněprávní aspekt

Okrajově pak postavení léčitelů zasahuje do správněprávní oblasti. Ze správních deliktů, kterých se může léčitel dopustit, lze vyzdvihnout zejména poskytování zdravotních služeb bez oprávnění k poskytování zdravotních služeb dle § 114 zákona č. 372/2011 Sb. , zákona o zdravotních službách, přičemž za tento přestupek může být stižen pokutou až ve výši 1.000.000,- Kč.

Právní úprava ve Spolkové republice Německo

Ve Spolkové republice Německo je léčitelství profesí, jejíž základní rámec je upraven v zákoně o léčitelích (Heilpraktikergesezt, dále jen „HeilprG“ nebo „zákon o léčitelích“)[8].

Za léčitele je dle § 1 odst. 1 HeilprG považován ten, kdo poskytuje léčebnou péči, aniž by byl lékařem, přičemž k výkonu této činnosti musí tato osoba disponovat povolením. Za léčebnou péči ve smyslu zákona o léčitelích, je považována každá profesionálně pojatá činnost směřující ke stanovení, léčení nebo zmírnění onemocnění osob, a to i pokud je vykonávána jako služba druhým (§ 1 odst. 1 HeilprG).

K tomu, aby osoba mohla v Německu vykonávat profesi léčitele, musí splnit následující požadavky: věk minimálně 25 let, ukončené alespoň základní vzdělání (Hauptschulabschluss – odpovídá druhému stupni základní školy v České republice), zdravotní osobní a mravní způsobilost k výkonu povolání léčitele a složení úřední zkoušky.[9] Tato léčitelská zkouška, obsahující mimo jiné i základy všeobecného lékařství, má zajistit, že odpovědné povolání léčitele budou vykonávat pouze osoby disponující fundovanými odbornými znalostmi a osobní způsobilostí.[10]

Obsah samotné léčitelské činnosti nijak blíže vymezen není. Zvláštními zákony jsou však pro léčitele zakázány či omezeny určité činnosti. Léčitelé nesmí: léčit infekční choroby, předepisovat léčiva na lékařský předpis, provádět zubní ošetření, pomoc při porodu a rentgenová vyšetření, nesmí ani provádět lékařské prohlídky v případech trestných činů, či stanovovat příčinu a čas úmrtí osoby.[11]  

V případě, že někdo vykonává léčitelskou praxi bez povolení, může být za to potrestán trestem odnětí svobody až na dobu jednoho roku nebo peněžitou pokutou (§ 5 HeilprG). Přestupku se dopouští také ten, kdo vykonává léčitelskou praxi kočovně – v takovém případě může být potrestán peněžitou pokutou až do výše 2.500,- EUR (§ 5a HeilprG).

Co se týče odpovědnosti léčitele za vadný postup při jím poskytované léčbě, je schéma velmi podobné jako u české úpravy. Z hlediska občanskoprávní odpovědnosti odpovídá léčitel za provádění léčení v souladu se smlouvou o poskytnutí léčby (Behandlungsvertag) dle § 630a – 630h BGB, která byla do německého právního řádu zavedena s účinností k 26. 2. 2013, do té doby byla problematika poskytování zdravotní a léčebné péče upravována výhradně judikaturou. Tato úprava se, stejně jako v České republice, vztahuje jak na lékaře a další zdravotníky, tak i na veškeré osoby poskytující léčbu, včetně léčitelů. Je však jasné, že od léčitelů nelze očekávat stejnou míru všeobecného a dalšího vzdělávání jako v případě lékaře.[12] Léčitel může být samozřejmě odpovědný i za případný trestný čin, který by při své činnosti spáchal.

Vzhledem k tomu, že k výkonu léčitelství ve Spolkové republice Německo je zapotřebí disponovat povolením k výkonu této činnosti, může být při pochybení léčitele zasaženo i do jeho pracovní sféry, a to v podobě částečného nebo úplného odnětí povolení k výkonu činnosti léčitele.[13]

Pro případ, že se pacient rozhodne úplně odvrátit od odborné péče poskytované lékaři a snažit se léčit výhradně prostřednictvím alternativní medicíny a esoterických terapií, a z tohoto důvodu se obrátí na léčitele, bylo prostřednictvím judikatury stanoveno pravidlo, jakým způsobem má léčitel při své činnosti postupovat:

„Je povinen osvojit si odbornou znalost o jím používaných léčebných postupech, včetně jejich rizik, především pak správné techniky a jejich bezpečné použití. V důsledku toho se, stejně jako lékař, proviní proti povinné pečlivosti, pakliže zvolí terapii, s jejímž prováděním, zvláštnostmi a riziky se předem v dostatečné míře neseznámí. Vedle jednotlivými zákony výslovně zakázaných léčebných opatření nesmí léčitel použít též léčitelské metody, jejichž indikace nebo rizika vyžadují medicínsko-vědecké vzdělání a zkušenost aprobovaného lékaře, pokud sám nenabyl odpovídajících odborných znalostí a schopností. K posouzení v provozu potřebné pečlivosti dále patří, že léčitel sám – podobně jako začínající lékař (srov. BGHZ 88, 248, 258) – v jednotlivých případech sebekriticky posoudí, zda jeho schopnosti nebo znalosti dostačují k tomu, aby dostatečně stanovil diagnózu, zahájil přiměřenou léčbu a mohl dbát preventivních opatření při případných diagnostických a terapeutických zákrocích. Pakliže tyto znalosti a schopnosti nemá, pak musí od zákroku upustit.“[14]

V německé judikatuře dále vykrystalizovala následující pravidla, jak se má léčitel při výkonu své činnosti chovat:

• léčitel má povinnost odkázat pacienta na odbornou léčbu lékařem v případech, kdy „narazí“ na hranice možností léčebných metod jím prováděných a postarat se o to, aby byl pacient převzat do péče jiným lékařem nebo nemocničním zařízením[15].
• léčitel má povinnost v akutních případech odkázat pacienta na lékařskou pomoc[16].
• pakliže pacient výslovně odmítá odbornou lékařskou pomoc a místo toho vyžaduje pouze využití alternativních léčebných metod u léčitele, nemá léčitel v takovém případě povinnost dále upozorňovat na nedostatek svých odborných kompetencí. Odvrátí-li se tedy pacient výslovně a vědomě od odborného léčení, pak nemusí léčitel poukazovat na diagnostické a terapeutické možnosti odborné medicíny, mající nad léčitelskými metodami převahu.[17]
• samotná skutečnost, že léčitel nevyužívá vědecky uznávané medicínské metody, nevede automaticky k pochybení v léčbě. V léčitelství platí zásady smluvní volnosti a autonomie pacienta. Pacient musí mít možnost zvolit si dobrovolně způsob léčby, tato možnost volby je součástí pacientova práva na sebeurčení.[18]

Závěr

Jak je zřejmé z výše uvedeného, uzákonění léčitelství v právním řádu není nemožné, ba naopak, jak ukazuje německý příklad, jde o opatření velmi praktické. Zavedení podobného předpisu, jako je německý zákon o léčitelích, v České republice, přinášejícího základní definici léčitelství a stanovení esenciálních odborných podmínek a pravidel pro jeho výkon by dalo pacientům záruku určité kvality léčiteli poskytovaných služeb a tím by napomohlo poctivým léčitelům vystoupit z jakési „šedé zóny“ a získat lepší obraz v očích širší veřejnosti a naopak „šarlatánům“ alespoň trochu znesnadnit jejich činnost.

Mgr. Jaroslava Saxlová,
advokátní koncipientka

JUDr. Petr Toman, LLM.,
advokát 

TOMAN, DEVÁTÝ & PARTNEŘI advokátní kancelář, s. r. o.

Trojanova 12
120 00 Praha 2
 
Tel.: +420 224 918 490
Fax: +420 224 920 468
e-mail: ak@iustitia.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Tato speciální úprava zahrnuje úpravu náhrady újmy pouze jedné roviny přirozených práv člověka (zdraví a život), a to za předpokladu, že dojde k ublížení na zdraví, psychickému či fyzickému, jež je seznatelné z lékařského hlediska. Ustanovení § 2958 o. z. se na rozdíl od obecných ustanovení věnuje pouze třem jmenovitě uvedeným nárokům vzniklým v důsledku ublížení na zdraví –jsou jimi: 1) vytrpěné bolesti, 2) další nemajetkové újmy a 3) ztížení společenského uplatnění. – viz. ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK Jan; FIALA, Josef, a kol. Občanský zákoník. Komentář. Svazek IV. Praha : Wolters Kluwer, a.s., 2014, s. 1006
[2] Informací se rozumí informativní obsah určitého sdělení, radou pak určité poučení s cílem usnadnit osobě rozhodování či postup k dosažení jejího zamýšleného cíle. – viz. HULMÁK, Milan a kol. Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055-3014). Komentář, 1. vydání, Praha : C.H.Beck, 2014 s. 1677
[3] Např. zákon č. 85/1996 Sb. , o advokacii, zákon ČNR č. 358/1992, o notářích a jejich činnosti či zákon ČNR č. 523/1992 Sb. , o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky
[4] ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK Jan; FIALA, Josef, a kol. Op. cit., s. 892
[5] ŠVESTKA, Jiří; DVOŘÁK Jan; FIALA, Josef, a kol. Op. cit., s. 187
[6] HULMÁK, Milan a kol. Op. cit., s. 1159
[7] viz. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 8 Tdo 1231/2011 – v daném případě se jednalo o pěstování konopí a jeho zpracovávání do podoby materiálu využitelného pro toxikomanii
[8] Gesetz über die berufsmäßige Ausübung der Heilkunde ohne Bestallung von 17.2.1939 (Heilpraktikergesetz)
[9] viz.§ 2 prvního prováděcího nařízení k zákonu o léčitelích (Erste Durchführungsverordnung zum Gesetz über die berufsmäßige Ausübung der Heilkunde ohne Bestallung)
[10]Die Heilpraktikerprüfung [online] Köln: Online Akademie GmbH & Co. KG, Heilpraktiker-Ausbildung.net [cit. 11. 1. 2016] Dostupné na www, k dispozici >>> zde.
Prüfungsrichtlinien für die amtliche Heilpraktiker-Prügung [online] Paracelsus, die Heilpraktikerschulen. [cit. 11. 1. 2016]. Dostupné na www, k dispozci >>> zde.
[11] Der rechtliche Status des Heilpraktikers [online] Fachverband Deutscher Heilpraktiker e.V. [cit. 11. 1. 2016] Dostupné na www, k dispozci >>> zde.
[12] Rozsudek BGH ze dne 29. 1. 1991, sp. zn. VI ZR 206/90
[13] DEINZER, Helmut. Notfälle und Sofortmaßnahmen für Heilpraktiker. Augsburg : Foitzig Verlag, 2010, ISBN: 978-3-929338-49-2, s. 15
[14] Rozsudek BGH ze dne 29. 1. 1991, sp. zn. VI ZR 206/90
[15] RATZEL, Rudolf, LUXENBURGER, Bernd. Handbuch Medizinrecht. Bonn : Deutscher Anwaltverlag, 2008, XXXIII, ISBN 978-3-8240-0778-3, s. 622
[16] Rozsudek VGH Baden-Württenberg ze dne 2. 10. 2008, sp. zn. 9 S 1782/08
[17] Rozsudek OLG München ze dne 26. 4. 1989, sp. zn. 27 U 68/88
[18] Rozsudek OLG München ze dne 26. 4. 1989, sp. zn. 27 U 68/88

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz