Uplynul rok a ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu České republiky č. 10/2013 byla pod č. 99 zveřejněna (mimo jiné) právní věta vytvořená z usnesení Nejvyššího soudu  ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29Cdo 1301/2013, tohoto znění: „V případě, že po pravomocném zamítnuti návrhu na přiznáni osvobození od soudních poplatků nedojde ke změně poměrů, soud zastaví řízení o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobozeni od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř.).“

S řešením popsané procesní situace předloženým dovolacím soudem nelze dle mého názoru souhlasit.

Předně je vhodné připomenout, že obecné soudy dosud převážně postupovaly tak, že

• a) pokud již jednou pravomocně o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků  rozhodly a
• b) pokud v mezidobí nedošlo ke změně poměrů, které by případně mohly odůvodňovat odlišné rozhodnutí o návrhu,

o dalším návrhu téhož účastníka na přiznání osvobození od soudních poplatků nerozhodovaly a řízení ve věci samé (tj. nikoli „řízení“ o návrhu na přiznání osvobození od soudních poplatků)  po marném uplynutí lhůty stanovené k zaplacení soudního poplatku (§ 9 odst. 1 in fine zák. č. 549/1991 Sb. )  zastavily. Jejich závěry přitom opakovaně aproboval i Ústavní soud (srov. např. usnesení ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. III. ÚS 404/04,  usnesení ze dne 15. 4. 2010, sp. zn. III. ÚS 3218/09,  usnesení ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 100/10,   usnesení ze dne 6. 5. 2010, sp. zn. III. ÚS 341/10, z poslední doby srov. např. usnesení ze dne 14. 3. 2013, sp. zn.  II. ÚS 637/13 /dvou posledně citovaných usnesení se dovolává i Nejvyšší soud v odůvodnění usnesení ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 29Cdo 4239/2013/).

Shora popsaným způsobem postupují i soudy rozhodující ve správním soudnictví (včetně Nejvyššího správního soudu), a to s tímto racionálním a přesvědčivým odůvodněním:

„…Účelem přiznání osvobození od soudních poplatků podle § 36 odst. 3 s. ř. s. je zajistit, aby těm, kteří objektivně nemohou vzhledem k osobní či majetkové situaci uhradit soudní poplatek, nebyl znemožněn přístup k soudní ochraně. Rozhodně však nelze tuto žádost uplatňovat jako univerzální obranu proti každé výzvě soudu k úhradě soudního poplatku. Poplatková povinnosti k úhradě soudního poplatku vznikla v tomto případě již podáním kasační stížnosti. Stěžovatelka neměla na výběr, zda bude brojit proti usnesení o nepřiznání osvobození od soudních poplatků kasační stížností, nebo zda vyčká zaslání další výzvy k úhradě poplatku a znovu požádá o osvobození. Pokud v mezidobí nedošlo ke změně faktických poměrů, které by případně mohly odlišné rozhodnutí o druhé žádosti odůvodňovat, postupoval městský soud správně, pokud o v pořadí druhé žádosti samostatně nerozhodoval. Opačný přístup by totiž nutně musel vést k nekonečnému řetězení téhož problému, neboť by nebylo možné účastníku řízení zabránit, aby na každou výzvu k úhradě soudního poplatku reagoval za nezměněného skutkového stavu novou žádostí o osvobození. To by bylo v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Městský soud proto správně vycházel z toho, že v řízení nebyly shledány podmínky pro přiznání osvobození od soudních poplatků a poplatek nebyl ani v následné lhůtě zaplacen. Proto řízení o kasační stížnosti správně zastavil.“ (rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8As 65/2010 – 106; ústavní stížnost proti tomuto rozsudku byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn.  I. ÚS 3173/11). K těmto závěrům se Nejvyšší správní soud přihlásil např. i v rozsudcích ze dne 22. 2. 2012, č. j. 6As 6/2012 – 14, ze dne 23. 2. 2011, č. j.  1Afs 51/2010 – 104 /zde Nejvyšší správní soud odkázal i na starší souladnou judikaturu – např. na rozsudek ze dne 17. 6. 2008, č. j. 4Ans 5/2008-65, a rozsudek ze dne 12. 8. 2008, č. j. 3Ads 43/2007-150/, či v rozsudku ze dne 22. 11. 2012, č. j. 6As 39/2012 – 56).

Se  shora citovanou ustálenou judikaturou se však dovolací soud – kupodivu - nijak nevypořádal. Jeho závěry navíc mohou vést k vytvoření (zejména v případě řízení zahájených navrhovateli – kverulanty) obtížně řešitelných procesních situací a ke zbytečnému prodlužování řízení. Např. žalobce doručí soudu společně s žalobou návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků, který bude pravomocně zamítnut (vyčerpání řádných opravných prostředků se předpokládá). Na následnou výzvu soudu k zaplacení soudního poplatku za žalobu bude  - při nezměněném skutkovém a právním stavu – žalobce reagovat novým návrhem na přiznání osvobození od soudních poplatků. Soud tedy „řízení“ o jeho druhém návrhu (v souladu s právním názorem dovolacího soudu) na přiznání osvobození od soudních poplatků zastaví pro překážku věci pravomocně rozhodnuté. Po právní moci tohoto rozhodnutí žalobce opět podá (při nezměněném skutkovém a právním stavu) další (v pořadí třetí) návrh na přiznání osvobození od soudních poplatků (nezmiňuji přitom to, že proti všem rozhodnutím odvolacího soudu může podat neúspěšný žadatel o přiznání osvobození od soudních poplatků dovolání a současně požádat o přiznání osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro dovolací  řízení).

Je tedy skutečně rozumným řešením zastavovat řízení o opakovaných žádostech o přiznání osvobození od soudních poplatků pro překážku věci pravomocně rozhodnuté (§ 159a a § 167 odst. 2 o. s. ř.) a tím řízení ve věci samé zbytečně prodlužovat? Dle mého názoru nikoli. Řízení ve věci samé totiž mělo být již před rozhodnutím o druhém návrhu žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků  po marném uplynutí lhůty stanovené postupem dle § 9 odst. 1 zák. č. 549/1991 Sb. zastaveno. Jiný přístup, jak výstižně poznamenal Nejvyšší správní soud ve shora  citovaném rozsudku ze dne 28. 7. 2011, č. j. 8As 65/2010 – 106, nutně vede k nekonečnému řetězení téhož problému, neboť není možno účastníku řízení zabránit, aby na každou výzvu k úhradě soudního poplatku reagoval za nezměněného skutkového stavu novou žádostí o přiznání osvobození od soudních poplatků. V této souvislosti je třeba připomenout, že právo nikdy nemůže být interpretováno jen striktně či mechanicky, neboť takový přístup s sebou často nese důsledky zcela nepřijatelné. Právo ve společnosti neexistuje proto, aby absurdní důsledky legitimizovalo, ale proto, aby přinášelo racionální uspořádání vztahů mezi jednotlivci. Jinak řečeno, právo je společenský normativní systém, jehož účelem je rozumné uspořádání vztahů mezi členy společnosti. Již z této základní funkce práva vyplývá, že řešení, která se požadavku rozumného uspořádání vztahů příčí, jsou nepřijatelná. Soudu tedy jednoznačně přísluší, aby se zabýval otázkou, zda mechanická aplikace zákona a instrumentárií na jeho základě vytvořených nemůže přinést absurdní důsledky; v případě, že tomu tak je, je třeba, aby takovou interpretaci pomocí redukce ad absurdum  odmítl a aby zvolil výklad, jenž bude v souladu se smyslem a účelem zákona a jenž bude racionální a spravedlivý (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 11. 2011, sp. zn. I. ÚS 1901/11).

Lze jen obtížně předvídat, jak budou nadále obecné soudy přistupovat k rozhodování o opakovaných návrzích na přiznání osvobození od soudních poplatků. Jisté však je, že dovolací soud sám se již v usnesení ze dne 18. 2. 2014, sp. zn. 33Cdo 3050/2013, od právního názoru vysloveného v odůvodnění publikovaného usnesení  ze dne 17. 7. 2013, sp. zn. 29Cdo 1301/2013, přinejmenším implicite odchýlil.

JUDr. Aleš Korejtko 

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz