Podle § 31 písm. b) zákona č. 216/1994 Sb. , o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, (dále jen „zákon o rozhodčím řízení) soud „na návrh kterékoliv strany zruší rozhodčí nález, jestliže rozhodčí smlouva je z jiných důvodů neplatná (pozn. jiných než důvod nedostatku arbitrability uvedený v písm. a/), nebo byla zrušena, anebo se na dohodnutou věc nevztahuje“.

Ustanovení § 33 zákona o rozhodčím řízení v tomto směru dodává, že soud návrh na zrušení rozhodčího nálezu opírající se o důvod § 31 písm. b) zákona zamítne, pokud strana domáhající se zrušení rozhodčího nálezu, „neuplatnila, ač mohla, takový důvod v rozhodčím řízení nejpozději, než začala jednat ve věci samé. To neplatí, jde-li o spory ze spotřebitelských smluv.“.

V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2406/2011, uveřejněném pod č. 68/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek dospěl dovolací soud k závěru, že námitka neplatnosti rozhodčí smlouvy, která byla vznesena včas, není v soudním řízení o zrušení rozhodčího nálezu limitována skutkovým vymezením uplatněného důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy. Jinými slovy, vznese-li strana v rozhodčím řízení včas námitku neplatnosti rozhodčí smlouvy z určitého důvodu, nebrání jí to domáhat se zrušení rozhodčího nálezu z úplně odlišného důvodu neplatnosti.

Pokud však pro další řízení před soudem není určující skutkové vymezení námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy, lze úvahou dospět k závěru, že vznesenou námitku neplatnosti není potřeba vůbec skutkově vymezovat, nýbrž stačí se omezit na konstatování, že účastník považuje rozhodčí smlouvu za neplatnou. Konkrétní důvody neplatnosti lze namítat až v následném řízení o zrušení rozhodčího nálezu před soudem.

Uvedený závěr se s ohledem na problematičnost rozhodčích smluv z pohledu slabší strany sporu jeví rozumně, avšak nutno poukázat na to, že uvedené rozhodnutí se nedotýká rozhodčích řízení v případě nejslabších stran sporů – spotřebitelů, protože ti jsou v tomto směru chráněni ex lege, když se po nich uplatnění důvodu neplatnosti rozhodčí smlouvy v rozhodčím řízení nevyžaduje. Ve prospěch závěru uvedeného rozhodnutí, navzdory jeho publikování ve formě právní věty, není v odůvodnění rozhodnutí vůbec argumentováno, protože hlavní řešenou otázkou je v souzené věci včasnost uplatnění námitky neplatnosti rozhodčí smlouvy. Osobně se tedy s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu neztotožňuji, když se mi závěr v něm uvedený jeví být v rozporu s interpretací uvedených ustanovení. Ustanovení § 31 písm. b) zákona o rozhodčím řízení mluví o jiných „důvodech“ neplatnosti a § 33 zákona o rozhodčím řízení o povinnosti uplatnit takový „důvod“ neplatnosti v rozhodčím řízení. Zákon tedy připouští existenci mnoha důvodů neplatnosti rozhodčí smlouvy, ale na to, aby mohl být rozhodčí nález soudem zrušen z určitého důvodu neplatnosti rozhodčí doložky, je požadováno, aby byl tento konkrétní důvod v rozhodčím řízení uplatněn. Navíc uvedené omezení ztrácí smysl, když v rozhodčím řízení bude stačit uplatnit neplatnost rozhodčí smlouvy bez jakéhokoliv skutkového vymezení, resp. s jakýmkoliv skutkovým vymezením.

David Jochman

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz