Institut uznání dluhu je zakotven v ustanovení § 2053 a § 2054 zákona č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „občanský zákoník“). Občanský zákoník rozlišuje výslovné a konkludentní uznání dluhu. Výslovné uznání dluhu upravuje ustanovení § 2053 občanského zákoníku, podle něhož platí, že „Uzná-li někdo svůj dluh co do důvodu i výše prohlášením učiněným v písemné formě, má se za to, že dluh v rozsahu uznání v době uznání trvá.“

Ustanovení § 2054 občanského zákoníku pak upravuje tzv. konkludentní uznání dluhu, dle něhož se placení úroků považuje za uznání dluhu ohledně částky, z níž se úroky platí. Posledně citované ustanovení také dále stanoví, že „plní-li dlužník dluh zčásti, má částečné plnění účinky uznání zbytku dluhu, lze-li z okolností usoudit, že tímto plněním dlužník uznal i zbytek dluhu.“

Zásadním rozdílem mezi výslovným a konkludentním uznáním dluhu je, že pokud dlužník uzná svůj dluh co do důvodu a výše prohlášením učiněným v písemné formě, tak tímto postupem nastanou účinku uznání dluhu, a to i v případě, že v době uznání dluhu byla pohledávka věřitele již promlčena. Naproti tomu u konkludentního uznání dluhu dle ust. § 2054 občanského zákoníku nemůže pouhé plnění ze strany dlužníka vyvolat účinky uznání dluhu v případě, že by předmětná pohledávka věřitele již byla promlčena.

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Soudní praxe je dlouhodobě ustálena v názoru, že „Uznání dluhu je samostatným zajišťovacím institutem; zajišťovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání.“[1]

Aby však uznání dluhu mohlo vyvolat shora uvedené následky, tak je nezbytné, aby uznání dluhu obsahovalo veškeré zákonem požadované náležitosti a bylo učiněno v písemné formě. V písemném uznání dluhu musí být vymezen důvod dluhu a jeho výše. Zákon však nestanovuje způsob, jak mají být tyto skutečnosti vymezeny, přičemž dle aktuální rozhodovací praxe platí, že důvod dluhu a jeho výše nemusí být výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení o uznání dluhu, nýbrž postačí, že „písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání […] důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají […].“[2]

Nejvyšší soud k tomuto dále dodává, že s ohledem na to, že „uznání dluhu je právním jednáním, pro které je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§ 582 odst. 1 věta první o. z.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranné právní jednání učinil, případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob.“[3]

Kromě započetí běhu nové promlčecí lhůty a dalších účinků, které se s uznáním dluhu pojí, je zásadním účinkem skutečnost, že uznání dluhu zakládá domněnku existence dluhu v době jeho uznání, což významně posiluje procesní pozici věřitele v soudním řízení, neboť ten nemusí prokazovat ani existenci a ani vznik dluhu, když důkazní břemeno je přesunuto na dlužníka. Judikatura k tomuto uvádí, že „Uznáním dluhu se zakládá vyvratitelná právní domněnka o existenci uznaného závazku v době uznání. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování, a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít tuto skutečnost za prokázanou.“[4]

Pokud jde o to, v jaké míře musí dlužník vyvrátit či zpochybnit existenci či zánik uznaného dluhu, tak je dlouhodobě judikováno, že dlužník unese důkazní břemeno pouze v případě, že prokáže skutečnosti, které opodstatňují závěr, že uznaný závazek neexistuje.[5] K vyvrácení právní domněnky existence uznaného dluhu však nepostačuje pouhá pochybnost či nejasné okolnosti vzniku závazku.[6]

Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu vyplývá, že dlužník musí neexistenci či zánik závazku prokázat a nestačí, aby existenci dluhu pouze popřel: „Pozitivní řešení otázky, zda účastník řízení unesl důkazní břemeno či nikoli, však nemůže být založeno na pouhém popření skutečnosti, o jejíž existenci platí vyvratitelná domněnka, když akceptace takového názoru by ve své podstatě popírala smysl institutu vyvratitelné domněnky […].“[7]

S ohledem na výše uvedené je nutné reflektovat, že uznání dluhu není novým právním titulem závazku[8], ale jedná se o právo akcesorické, což mimo jiné znamená, že „dohoda o uznání dluhu je platná jen tehdy, vznikla - li platně také pohledávka, k jejímuž zajištění má sloužit.“[9] Pokud se dlužníkovi podaří prokázat, že dluh vůbec nevznikl, pak tato skutečnost je způsobilá vyvrátit právní domněnku existence dluhu uznaného písemně co do důvodu a výše.[10]