Jednou ze základních pravomocí Ústavního soudu ČR jako orgánu ochrany ústavnosti je mimo jiné i rozhodovat o ústavní stížnosti. Pokud vyjdeme z čl. 87 Ústavy ČR je možno říci, že lze rozeznat dva základní typy ústavních stížností. Jednak je to ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. c/ Ústavy a to ústavní stížnost orgánu územní samosprávy proti nezákonnému zásahu státu a druhým typem je ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy - ústavní stížnost fyzické a právnické osoby proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Samotné řízení o ustavní stížnosti respektive postup Ústavního soudu při něm je upraveno v zákoně o Ústavním soudu (v této souvislosti je nutno upozornit, že postup stanovený pro ústavní stížnost se podle zákona použije i pro návrh dle čl. 87 odst. 1 písm. j/ Ústavy, jímž může politická strana nebo politické hnutí předložit Ústavnímu soudu k posouzení, zda rozhodnutí o jejím rozpuštění nebo jiné rozhodnutí týkající se jejich činnosti je ve shodě s ústavními nebo jinými zákony).
Oprávnění k podání ústavní stížností je v prvé řadě přiznáno fyzické nebo právnické osobě, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci (Ústavní soud za veřejnou moc považuje takovou moc, která autoritativně přímo nebo zprostředkovaně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, jako orgán veřejné moci jedná subjekt když rozhoduje o právech a povinnostech jiných osob, tato rozhodnutí jsou státní mocí vynutitelná, a stát tak může do těchto práv a povinností zasahovat) bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Dále má oprávnění k podání ústavní stížnosti zastupitelstvo obce nebo vyššího územního samosprávného celku, jestliže tvrdí, že nezákonným zásahem státu bylo porušeno zaručené právo územního samosprávného celku na samosprávu. Velmi významný aspekt pro podání ústavní stížnosti znamená ustanovení § 74 zákona o Ústavním soudu, který stanoví, že spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle tvrzení stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy, popřípadě se zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že tato možnost je dána i fyzické osobě i když pouze v souvislosti se svou spornou kauzou.

K podání ústavní stížnosti musí být splněna základní podmínka a to, že stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Za takový prostředek zákon nepovažuje návrh povolení obnovy řízení. Pokud všechny procesní prostředky vyčerpány nebyly je ústavní stížnost nepřípustná. Z tohoto pravidla však zákon v následujícím odstavci stanoví dvě výjimky, když dává Ústavnímu soudu možnost přijmout i podání nesplňující podmínku vyčerpání všech právních prostředků tehdy, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo nebo tehdy když v řízení o podaném opravném prostředku dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma.


© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz