Kmenová škola při střídavé výchově

Zákon č. 561/2004 Sb. , o předškolním, základním středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon) byl s účinností od 1. 1. 2012 novelizován zákonem č. 472/2011 Sb. Došlo k úpravě ustanovení § 49 školského zákona ohledně vydávání vysvědčení u dětí svěřených do střídavé výchovy rodičů. Nově platí, že dítěti, které bylo svěřeno do střídavé výchovy rodičů a plní povinnou docházku ve dvou základních školách, vydává vysvědčení základní škola, v které zahájil vzdělávání dříve, pokud se rodiče nedohodli jinak, nebo jestli jinak nerozhodl soud.

Novela evidentně reaguje na vývoj české judikatury, které se týká rozhodování o střídavé výchově – častější svěřování dětí do střídavé výchovy v případě, že jsou bydliště rodičů natolik vzdálená, že dítě bude muset střídat školní docházku ve dvou školách. V zásadě jsou na takovém způsobu výchovy rodiče domluveni, výjimečně je tak rozhodnuto i přes nesouhlas jednoho z rodičů. Takových případů prozatím není mnoho, přece však existují (viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2661/10 ze dne 2. 11. 2010, nález sp. zn. I. ÚS 266/10-3 ze dne 18. 8. 2010, usnesení sp. zn. I. ÚS 2412/07 ze dne 10. 1. 2008) a je nutné, aby byla česká legislativa i na takové případy připravena.

V hypotéze normy je uvedeno, že se týká žáků navštěvující základní školy. Lze připomenout, že druhy škol jsou dle školského zákona mateřská škola, základní škola, střední škola (gymnázium, střední odborná škola a střední odborné učiliště), konzervatoř, vyšší odborná škola, základní umělecká škola a jazyková škola s právem státní jazykové zkoušky. Zda bylo záměrem legislativce upravit vydávání vysvědčení pouze v rámci dvou základních škol, či zda se jedná o legislativní mezeru, se z důvodové zprávy dozvědět nelze, neboť uvedená úprava se poprvé v návrhu zákona objevila až ve sněmovním tisku č. 340/2 schváleným Výborem pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu dne 14. 10. 2011.[1] Z jakého důvodu by nemohl žák střídat školní docházku například ve dvou osmiletých gymnáziích, či ve dvou vyšších odborných školách, ale jen a pouze ve dvou základních školách, nám není známo.

Nově dále platí, že při hodnocení žáka zohlední škola, která vydává vysvědčení, hodnocení výsledků vzdělávání druhou školou, přičemž školy spolu spolupracují a ředitelé škol se mezi sebou na pravidlech spolupráce při vzdělávání žáka dohodnou.

Pokud rozhoduje ředitel ve věcech uvedených v § 165 odst. 2, vyžádá si před svým rozhodnutím vyjádření ředitele druhé školy. Jedná se kupříkladu o rozhodování o zamítnutí žádosti o povolení individuálního vzdělávacího plánu, podmíněné vyloučení a vyloučení žáka nebo studenta ze školy, přijetí k základnímu vzdělávání nebo vzdělávání na střední škole a podobně. Rozhodovat o těchto záležitostech tak dle dikce ustanovení přísluší ředitelům obou škol s výjimkou rozhodnutí dle písmene k), které řeší individuální vzdělávání dle § 41.

Rozhodování ve věcech podle § 41 (o povolení individuálního vzdělávání žáka), přísluší pouze řediteli základní školy, která vydává žákovi vysvědčení.

Nelze ani zapomínat na to, že jsou soudy při rozhodování o střídavé výchově vázány předně zájmem dítěte. V žádném případě není stanoveno, jaký interval střídání je pro dítě v konkrétním případě nejvhodnější a je proto možné, že soud rozhodne kupříkladu o tom, že dítě bude střídat školu po jednom týdnu, po dvou týdnech, po měsíci, či až po půl roce.

Pokud by dítě střídalo školní docházku po intervalu kratším, než je jedno školní pololetí, je logicky nutné, aby odpovědnost za hodnocení dítěte a vydávání vysvědčení nesla jedna ze škol, v opačném případě by nebylo jasné, která ze škol má povinnost dítěti vysvědčení vydat.

Jiná situace však nastává v případě, že je dítě svěřeno do střídavé výchovy v intervalu jeden půlrok, jehož počátek a konec je vhodně nastaven jako počátek a konec školního pololetí, a zároveň je druhému rodiči, u kterého zrovna dítě není, stanoven styk s dítětem. Na první pohled neexistuje racionální důvod, aby v takovém případě byla celý školní rok jen jedna ze škol kmenovou školou. Jakou by totiž mělo logiku, aby dítěti, které zrovna navštěvuje nekmenovou školu, bylo vydáváno školní vysvědčení kmenovou školou, která však dítě za celé školní popoletí ani jednou „neviděla“? Z toho důvodu je dle našeho názoru možné, což zároveň zákon nijak nevylučuje a ponechává tuto záležitost na dohodě rodičů či rozhodnutí soudu, aby byla v případě intervalů střídání v řádech školních pololetí stanovena kmenová škola vždy ta, ve které dítě konkrétní školní pololetí studuje.

Kmenovost školy má dopad také do problematiky financování činnosti škol, která je upravena zejména v § 160 školského zákona. Dle uvedeného ustanovení v zásadě platí, že se finanční prostředky ze státního rozpočtu poskytují podle skutečného počtu dětí, žáků nebo studentů ve škole uvedeného ve školních matrikách pro příslušný školní rok. Vzhledem k tomu, že ve školské matrice se pro příslušný školní rok může nacházet dítě pouze jednou, lze předpokládat, že finanční prostředky na žáka dostane pouze kmenová škola a druhá škola bude muset svoji finanční situaci zřejmě vyřešit ve spolupráci s odborem školství příslušného krajského úřadu. V tomto ohledu se jedná také o jistou legislativní mezeru, nicméně tato problematika již spadá mimo rozsah tohoto příspěvku.

Vzhledem k výše uvedenému je tedy nadmíru vhodné, aby soud, který rozhoduje o svěření dítěte do střídavé výchovy v případech, kdy je nevyhnutelné, aby dítě střídalo též školní docházku, ve svém rozsudku rozhodl též o tom, která ze dvou škol bude kmenovou školou, tj. tou, která bude vydávat vysvědčení a bude tou hlavní odpovědnou za vzdělávání a hodnocení žáka. V tomto výroku by šlo též upravit kmenovost škol na základě délky intervalu střídání, když při delším časovém intervalu by bylo zřejmě vhodnější, aby kmenovou školou byla ta škola, ve které žák tráví ucelený časový interval vhodný k hodnocení jeho studia.