V tomto příspěvku se hodláme zabývat otázkami střetu aplikovatelných právních řádů při nekalosoutěžním jednání, respektive v právu proti nekalé soutěži. Pro praxi nejvýznamnějším aspektem je zde zejména reklama jevící se býti nekalou ve státě jiném, než kde byla zveřejněna, ale kam se však reálně „dostala“ a z toho vyplývající nutnost určení rozhodného právního řádu. Pro rozsáhlost tématu bude článek rozdělen na dva, přičemž dělícím kritériem bude použitý hraniční určovatel.

Zákony proti nekalé soutěži jsou vytvářeny s úmyslem chránit kvalitativní stránku soutěže a tím se liší od kartelového práva, které se zabývá strukturou trhu , tedy jeho kvantitativní stránkou. Používají též různé metody, kartelové právo chrání svobodu soutěže kontrolou ekonomické síly subjektů, právo proti nekalé soutěži se snaží o zachování fair soutěže vyžadováním dodržování stejných pravidel všemi hráči. Právě tato hranice „férovosti“ jednotlivých skutků a jednání se už v různých státech odlišuje, a proto je nezbytné usilovat o co největší sladění všech právních úprav zejména co se týče způsobu určení rozhodného práva, aby byl zachován princip právní jistoty subjektů.

Důležitost zkoumané problematiky roste se stále se rozšiřující internacionalizací společenských vztahů, včetně čím dál tím častějším dělením výrobních struktur do více států, takže není neobvyklé, když je zboží firmy se sídlem ve státě A vyráběno pro trhy států B a C ve státě D a ještě reklama na něj může být shledána nekalosoutěžní ve státě E, kde se hovoří stejným jazykem jako ve státě C.

Dalším důležitým impulsem je pak skutečnost, že právo proti nekalé soutěži není konstantní, ale naopak se velmi intenzivně vyvíjí a v současné době již lze hovořit o jeho třídimenzionální funkci, když chrání nejen soutěžitele navzájem, ale i spotřebitele (zákazníky) a soutěž jako takovou (veřejnost jako celek). Zahrnuje tedy nejen horizontální vztahy mezi soutěžiteli, ale též vertikální zahrnující spotřebitele a klienty. Dále snad jen telegraficky zmíníme některé další důvody činící danou problematiku významnou: jsou jimi velká role soudců při častém rozhodování dle generální klauzule proti nekalé soutěži, možnost zneužití těchto norem v mezinárodním obchodu, rozvoj informačních technologií atd.
Lex loci delicti comissi

Při určování rozhodného práva pro protiprávní úkony bylo tradičním pravidlem (hraničním určovatelem) právo místa, kde k úkonu došlo. Tato teorie vychází zejména z názoru, že každý je povinen znát zákony svého státu, respektive státu na jehož území rozvíjí svou (nejčastěji obchodní) aktivitu. Nelze očekávat, že bude soutěžitel přizpůsobovat své aktivity požadavkům práva jiného státu, kam nemá úmysl expandovat. Zde je nutné v souvislosti s účinky na nečekávané trhy poukázat na princip předvídatelnosti těchto účinků. Případy nekalé soutěže však mohou vyvolávat potíže při zjišťování místa, kde došlo k protiprávnímu jednání, což může být buď stát v němž došlo k nepřípustné hospodářské činnosti, stát sídla nekalého soutěžitele. Na poměrně známém příkladu Kučerově souvisejícím s televizní reklamou poukážeme na případ, kdy je hraniční určovatel místa spáchání činu přijatelnější, než jinak daleko více používaný princip dotčeného trhu. V daném případě je na území jednoho státu odvysílána televizní reklama v rozporu s pravidly soutěže a ta je zároveň sledována v zemi sousední, kde se hovoří stejným jazykem a na tomto trhu též poškodí soutěžní vztahy. Pokud dosah daného vysílání nezasahuje příliš velkou část území daného státu a není tedy překročen práh citlivosti je dle našeho názoru prioritní hraniční určovatel státu, kde daná reklama byla vysílána. Stejná situace nastává v případech, které zmiňuje Hajn v souvislosti s prodejem tiskovin na území jiného státu obsahujících inzerát, který může poškodit zájmy soutěžitele na sousedním trhu. Velmi sporná situace nastává v případě, kdy na území státu A vznikne podnik s velmi podobným názvem k vyhlášenému podniku ve státě B. Nelze zde pochybovat o určité klamavosti a možnosti poškodit spotřebitele v obou státech. My bychom se však v tomto případě přiklonili na stranu hraničního určovatele místa, kde došlo k nekalosoutěžnímu jednání, tedy kde tento „parazitující“ podnik vznikl, protože 1) míra účinků na trh sousedního státu nepřekročí zmíněný práh citlivosti a 2) za dotčené trhy lze považovat oba (z toho by vyplynula možnost alternativního použití obou právních řádů), a proto rozhodujícím by zde právě mohlo být jednoznačné místo vzniku nežádoucího stavu.

Zároveň zde ještě musíme poukázat na dříve se výrazně uplatňující tendenci soudů aplikovat při kolizi právních řádů právo svého státu, pokud se alespoň část jednání uskutečnila v tomto státě.





© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz