Inspirativním je v tomto směru judikatura správních soudků týkající se účelových sňatků v oblasti cizineckého (pobytového) práva, srov. kupř.  rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 58/2013-43, ze dne 1 As 58/2013-43: „Nad rámec nutného však na dovysvětlení principu posuzování existence účelových manželství považuje zdejší soud za důvodné učinit krátkou poznámku k pojetí manželství v právu soukromém a na jeho reflexi v právu veřejném (konkrétně v cizineckém právu). Nový občanský zákoník (i podle důvodové zprávy, již cituje žalobkyně) již konkrétně nevymezuje účel manželství, jak to činí dosud účinný § 1 odst. 2 zákona o rodině: hlavním účelem manželství je založení rodiny a řádná výchova dětí. V rovině soukromého práva tedy dochází k jisté hodnotové změně ve vnímání účelu manželství zákonodárcem, byť je otázka, nakolik bude mít tento posun dopad do právní praxe. Je tím nicméně postaveno najisto, že i manželství uzavřené výlučně s cílem obejít zákon č. 326/1999 Sb. a získat pobytové oprávnění na území České republiky bude z hlediska soukromého práva existující a platné (dle názoru Nejvyššího správního soudu je tomu tak ovšem i v rámci dnešní úpravy). Na takové manželství budou tedy plně aplikovatelné veškeré další normy včetně vzniku společného jmění manželů a podmínek zániku manželství. Z hlediska veřejného-konkrétně cizineckého-práva však k žádné změně nedochází. Jestliže příslušný správní orgán zjistí, že manželství bylo uzavřeno účelově s cílem obejít zákon č. 326/1999 Sb. a získat pobytové oprávnění, bude dán důvod k zamítnutí příslušné žádosti jak za účinnosti zákona o rodině, tak (při nezměněné úpravě zákona č. 326/1999 Sb. ) za účinnosti nového občanského zákoníku. Veřejné právo tedy nahlíží na manželství autonomně podle svých norem a není vázáno vymezením či nevymezením jeho účelu normami práva soukromého. Tento vztah je ostatně výslovně inkorporován v § 1 odst. 1 věta druhá nového občanského zákoníku: uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.“

Byť výše uvedené účelové jednání (sňatek, osvojení apod.) nebude snadné prokázat, je evidentní, že v rovině statusového práva právní následky vyvolá, kdežto na poli korporačním takové zjevné zneužití práva (resp. obcházení zákona – omezení převoditelnosti akcií zakotvené ve stanovách) požívat právní ochrany nebude (§ 8, § 580 odst. 1 o. z.). Nikdo totiž nesmí těžit ze svého nepoctivého jednání (§ 6 odst. 2 o. z.).

Další zajímavým případem je následující situace. Státní zástupce uloží obviněnému (který je akcionářem společnosti) předběžné opatření zákazu styku s určitými osobami spočívající v nepřípustnosti jakéhokoli kontaktování nebo vyhledávání poškozeného (§ 88d trestního řádu), který je statutárním ředitelem a akcionářem téže společnosti. Poškozený v době trvání tohoto omezujícího opatření svolá účelově valnou hromadu. Lze napadat neplatnost usnesení přijatých na této valné hromadě pro rozpor s dobrými mravy z toho důvodu, že obviněný se dané valné hromady osobně neúčastnil z obavy, že by porušil podmínky předběžného opatření a tím spáchal trestný čin maření úředního rozhodnutí a vykázání? Anebo je třeba trvat na tom, že obviněný měl v takovém případě využít svého práva a valné hromady se účastnit prostřednictvím zástupce na základě plné moci (§ 399 ZOK), popř. požádat státního zástupce o povolení účasti na této valné hromadě v intencích § 88d odst. 2 trestního řádu za přítomnosti orgánu činného v trestním řízení (probačního úředníka)?

Co je skutečnost a co iluze? Dokážeme je od sebe odlišit? Staly se výše uvedené příběhy? Věřte nevěřte…