Oproti výše uvedenému se zákon č. 89/2012 Sb. , občanský zákoník, v platném znění (dále jen „NOZ“) o kritériu přiměřenosti smluvní pokuty výslovně na žádném místě nezmiňuje. Tuto podmínku, bez které není možné úspěšně uplatnit nárok na náhradu škody však můžeme i nadále dovodit, a to nejen v rámci smluvních závazkových vztahů, ale i v rámci závazkových vztahů vzniklých z protiprávního jednání. Východiskem je tzv. teorie adekvátnosti kauzálního nexu, k níž se jednoznačně vyjádřil Ústavní soud ve svém nálezu sp.zn. I. ÚS 312/05, kde uvedl: „Teorie adekvátnosti kausálního nexu vychází z toho, že smyslem subjektivní odpovědnosti za škodu je nařídit náhradu škody tam, kde škůdce škodu způsobil, ačkoli mu lze vytknout, že ji způsobit nemusel, že mohl jednat jinak. Tato odpovědnost tedy předpokládá, že vůbec bylo v lidských silách předvídat, že předmětné jednání bude mít za následek danou škodu. Základním kritériem, ze kterého vychází teorie adekvátnosti, je tedy předvídatelnost škodního následku. Tím se velice podobá dalšímu předpokladu subjektivní odpovědnosti za škodu, a to kritériu zavinění, přesněji její nedbalostní formě. Odlišují se jen subjektem, podle které se předvídatelnost následku poměřuje. V případě zavinění je jím sám (typizovaný) jednající subjekt, zatímco při zjišťování adekvátnosti příčinné souvislosti je kritériem hypotetický zkušený (tzv. optimální) pozorovatel, tedy myšlená osoba, které zahrnuje veškerou zkušenost své doby.“

Předvídatelnost škody tedy může být s ohledem na výše uvedené chápána z dvojího hlediska, subjektivního a objektivního. V rámci subjektivního hlediska je třeba hodnotit tento jev ve vztahu k osobním vlastnostem a znalostem konkrétního škůdce. Oproti tomu objektivní hledisko hodnotí předvídatelnost škody ve vztahu k osobě průměrných vlastností. Ač se může zdát tato dvojkolejnost nadbytečná, není tomu tak. Pokud se zaměříme na deliktní odpovědnost pak bude nutné posuzovat předvídatelnost škody jednak ve vztahu k zavinění, kdy budeme hodnotit právě ono subjektivní hledisko, kde budou podstatné osobní vlastnosti konkrétního škůdce a dále také ve vztahu k příčinné souvislosti, kde budeme již hodnotit, zda škodu mohla předvídat osoba průměrných znalostí.

V rámci smluvní odpovědnosti se můžeme v důvodové zprávě k ustanovení § 2913 NOZ dočíst, že se o výslovném uvedení kritéria přiměřenosti do NOZ v rámci jeho příprav jednalo, avšak nakonec legislativci dospěli k tomu, že postačuje teorie adekvátní příčinné souvislosti a proto zde výslovné ustanovení této problematiky není zakotveno. Porušení smluvní povinnosti specifikované ve výše uvedeném ustanovení je koncipováno jako objektivní odpovědnost, proto se na rozdíl od deliktní odpovědnosti musíme zabývat pouze hodnocením přiměřenosti v rámci příčinné souvislosti, a tedy budeme hodnotit pouze objektivní hledisko, jak již bylo specifikováno výše.

Lze tedy shrnout, že předvídatelnost škody je jednou z podmínek bez které nárok na náhradu škody poškozenému nemůže vzniknout a ač není samostatnou podmínkou musí být zohledněna při posuzování příčinné souvislosti a v rámci deliktní odpovědnosti i při posuzování zavinění.