Vývoj právní povahy a závaznosti lékařských posudků

Pohled na formu a závaznost lékařských posudků v posledních letech prošel zajímavým vývojem. Až do 1. dubna 2011, kdy nabyl účinnosti zákon č. 373/2011 Sb. , o specifických zdravotních službách („ZSZS“), byla právní povaha lékařských posudků poměrně sporná. Nejvyšší soud zastával názor, že byl-li lékařský posudek vydán v souladu s právními předpisy, nepodléhá toto správní rozhodnutí z hlediska svého obsahu soudnímu přezkumu.[2] I podle odborné literatury se lékařské posudky obecně považovaly za závazná správní rozhodnutí, ze kterých musel soud v řízení o neplatnost rozvázání pracovního poměru vycházet.[3] Oproti tomu podle některých jiných soudních rozhodnutí z tehdejší doby lékařské posudky nebyly „nadány presumpcí správnosti“ a soud z nich vycházet nemusel. Ústavní soud k tomu uvedl, že o zdravotním stavu se nerozhoduje (ten se zjišťuje) a že lékařský posudek má povahu podkladového materiálu, který sám o sobě do práv a povinností posuzovaného (v tomto případě do práv a povinností zaměstnance a jeho pracovního poměru) nezasahuje.[4]

Od účinnosti ZSZS byly lékařské posudky nesporně pouhými „dobrozdáními“ o zdravotním stavu posuzované osoby, která přímo nezakládala práva a povinnosti posuzovaných osob. Nešlo tedy o rozhodnutí, která by byla pro zaměstnance a zaměstnavatele závazná.[5]

Domnělá změna tohoto pojetí nastala od 1. listopadu 2017, kdy novela ZSZS propůjčila lékařským posudkům podobu správních rozhodnutí (místo předchozí podoby vyjádření, osvědčení a sdělení), ze kterých by soudy měly vycházet. Zprvu to tedy vypadalo, že soudy nebudou mít možnost v řízeních o neplatnost rozvázání pracovního poměru tyto posudky (respektive jejich výsledky) přezkoumávat. Tento závěr zastávala i komentářová literatura.[6]

Reklama

Microsoft Copilot pro Office365 prakticky (online - živé vysílání) - 2.12.2024

2.12.2024 13:003 025 Kč s DPH
2 500 Kč bez DPH

Koupit

Nejvyšší soud však byl jiného názoru. S odkazem na předchozí judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodil, že ani po novele ZSZS nelze posudek, resp. rozhodnutí příslušného správního orgánu o jeho přezkumu, považovat za rozhodnutí, z něhož by mohl soud v občanském soudním řízení bez dalšího vycházet. Není totiž aktem vrchnostenského orgánu nadaného právem rozhodovat o právech a povinnostech. Podle Nejvyššího soudu je tak lékařský posudek i nadále toliko nezávazným dobrozdáním.[7]

Lékařský posudek je i dnes nezávazným dobrozdáním

I dnes tedy platí závěry dosavadní judikatury, že soud může v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru vycházet z lékařského posudku pouze v případě, že má všechny náležitosti a současně že o jeho správnosti nejsou pochybnosti. Pokud zaměstnanec jeho závěry zpochybňuje, je třeba v příslušném soudním řízení otázku, zda zaměstnanec pozbyl vzhledem ke svému zdravotnímu stavu dlouhodobě zdravotní způsobilost, vyřešit dokazováním provedeným zejména prostřednictvím znaleckých posudků.[8]

Lékařský posudek tedy k prokázání, že zaměstnanec dlouhodobě pozbyl pracovní způsobilost, zaměstnavateli stačit nemusí. V soudním řízení totiž může dojít k tomu, že soud dokazováním pomocí znaleckých posudků dojde k jinému závěru a výpověď prohlásí za neplatnou.

Potřebuje vůbec zaměstnavatel k výpovědi ze zdravotních důvodů lékařský posudek?

Závěry současné judikatury o (ne)závaznosti lékařských posudků mají i druhou stranu mince. Nejvyšší soud v nedávném rozsudku řešil případ, kdy zaměstnavatel přistoupil k výpovědi ze zdravotních důvodů na základě neúčinného lékařského posudku (z důvodu nedodržení podmínek doručování zaměstnanci). Soud připomněl, že pro platnost výpovědi z pracovního poměru podle ustanovení § 52 písm. e) ZP je určující objektivní zjištění, že zaměstnanec nebyl ke dni doručení výpovědi z pracovního poměru schopen z příčiny dlouhodobé pracovní nezpůsobilosti z důvodu obecného onemocnění výkonu práce podle pracovní smlouvy, a to bez ohledu na závěry lékařského posudku, který zaměstnavatel použil, a dokonce i bez ohledu na případné rozhodnutí správního orgánu, který lékařský posudek přezkoumával.[9]

Jinými slovy, zaměstnavatel může platně přistoupit k výpovědi podle ustanovení § 52 písm. e) ZP, i když nemá k dispozici řádné posouzení zdravotního stavu zaměstnance lékařem (nebo mu dokonce závěry tohoto posouzení nesvědčí), musí však v průběhu řízení prokázat, že zaměstnanec skutečně vzhledem ke svému zdravotnímu stavu pozbyl dlouhodobě zdravotní způsobilost. Zároveň platí, že i když zaměstnavatel disponuje formálně bezvadným lékařským posudkem o zdravotní nezpůsobilosti zaměstnance, soud může dokazováním dojít k jinému závěru.

Lékařský posudek může mít svůj význam

Byť se tedy na výsledek lékařského posouzení nelze u soudu na 100 % spolehnout (a zaměstnavatel ho s přihlédnutím k odůvodnění výše zmíněných rozsudků teoreticky ani nepotřebuje), z důvodu právní jistoty lze zaměstnavatelům přesto doporučit, aby na lékařské posudky nerezignovali a vždy si je v případě pochybností o zdravotním stavu zaměstnance opatřovali. Pokud dojde na nejhorší a soud výsledek posudku zpochybní, přinejmenším budou mít možnost vymáhat náhradu vzniklé škody vůči poskytovateli zdravotních služeb, který posudek vypracoval.