Zaměstnavatel odpovídá za výše uvedenou škodu na zdraví zaměstnance objektivně, tedy bez ohledu na zavinění. Škodu na zdraví je proto zaměstnanci, případně pozůstalým, povinen nahradit i tehdy, jestliže dodržel povinnosti vyplývající z právních a ostatních předpisů k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci. Uvedené pravidlo  však neplatí ve všech situacích. Zaměstnavatel totiž neodpovídá za škodu na zdraví v případě, že se této své odpovědnosti zcela nebo zčásti zprostí.

Kdy a za jakých podmínek se zaměstnavatel zprostí odpovědnosti za škodu na zdraví zaměstnance uvádí ustanovení § 367 zákoníku práce. Jak je z jeho obsahu patrno, zaměstnavatel se může odpovědnosti za škodu na zdraví zprostit buď zcela, nebo zčásti.

Zaměstnavatel se může zcela zprostit odpovědnosti za škodu na zdraví ve dvou případech.

Je tomu jednak tehdy, prokáže-li, že škoda vznikla výhradně tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy (např. technické normy, dopravní předpisy nebo předpisy o požární ochraně) anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci (dané nadřízenými pracovníky zaměstnance). Uvedený liberační důvod však platí pouze za předpokladu, že zaměstnanec byl s těmito předpisy nebo pokyny řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány.

Zaměstnavatel se dále zcela zprostí odpovědnosti za škodu na zdraví v případě, byla-li škoda výlučně způsobena v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl takové škodě zabránit.

Podobně jako v případě úplného zproštění odpovědnosti za škodu se lze částečně zprostit odpovědnosti za škodu ve dvou případech.

Zaměstnavatel se předně zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla v důsledku skutečností uvedených v předchozích odstavcích (tj. buď z důvodu zaviněného porušení předpisů či pokynů zaměstnavatele nebo v důsledku opilosti zaměstnance) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody.

Zaměstnavatel se dále zprostí odpovědnosti za škodu zčásti i tehdy, prokáže-li, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování takovým způsobem, že je zřejmé, že i když neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, ačkoliv si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Aby se proto daný liberační důvod uplatnil, musí být současně splněny tři podmínky – (i) lehkomyslné jednání zaměstnance, (ii) rozpor tohoto jednání s obvyklým způsobem chování a (iii) vědomí zaměstnance, že si tímto jednáním může přivodit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání přitom nelze považovat běžnou neopatrnost zaměstnance a jednání vyplývající z rizika práce.

Zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění. V posléze uvedeném případě (tedy v případě škody způsobené lehkomyslným jednáním zaměstnance) však vždy musí zaměstnavatel nahradit zaměstnanci alespoň jednu třetinu škody.

Při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.

Závěrem je vhodné upozornit na následující výjimku, která vylučuje jakoukoliv možnost liberace zaměstnavatele za škodu na zdraví zaměstnance. Tuto výjimku upravuje ustanovení § 368 zákoníku práce. Dle zmíněného ustanovení se zaměstnavatel nemůže zprostit odpovědnosti (ani zcela, ani zčásti) v případě, kdy zaměstnanec utrpěl pracovní úraz při odvracení škody hrozící zaměstnavateli nebo nebezpečí přímo hrozící životu nebo zdraví, to vše za předpokladu, že zaměstnanec tento stav nevyvolal úmyslně. Jedná se o ochranu zaměstnance, kterému vznikla škoda na zdraví při plnění tzv. zakročovací povinnosti (tj. povinnosti zakročit proti hrozící škodě) zakotvené v ustanovení § 249 odst. 2 zákoníku práce.