Tento článek se věnuje jedné z uvedených omezujících podmínek, a sice významu jiného rozhodnutí pro uplatnění náhrady škody. Tuzemská judikatura dovodila[2], a k tomuto závěru se přiklání i komentářová literatura[3], že náhradou škody se v daném případě myslí uplatnění škody, za kterou je laicky řečeno odpovědný stát, tedy náhradou škody podle zákona č. 82/1998 Sb. , o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb. , o notářích a jejich činnosti (notářský řád)[4]. S ohledem na to, že § 90 odst. 4 se pojí s procesním osudem správního rozhodnutí, lze usuzovat, že uplatnitelnou náhradou škody v daném případě bude škoda způsobená nezákonným rozhodnutím.

Nicméně, § 8 zákona o odpovědnosti státu za škody, podmiňuje uplatnitelnost nároku na škodu dle uvedeného zákona tím, aby pravomocné rozhodnutí správního orgánu bylo pro svou nezákonnost zrušeno. Tato podmínka je zcela opodstatněna tím, že rozhodnutí nenabyvší právní moci nemůže – obecně řečeno – mít právní následky, pročež pak absentuje podnět, se kterým by mohl být spjat vznik škody. Jinými slovy To ovšem v případě správních rozhodnutí, které je napadeno odvoláním, naráží na zcela zjevný problém. Prvostupňové správní rozhodnutí, které je napadeno řádným opravným prostředkem nenabývá obecně právní moci. To pak ovšem znamená, že obecně nebude mít jiné rozhodnutí – než takové, kterým se zruší napadené správní rozhodnutí a správní řízení ve věci zastavit – vůbec význam pro uplatnění náhrady škody, neboť účastníkovi řízení reálně žádná škoda takovým nepravomocným rozhodnutím nemohla ani vzniknout.

Byť obecně platí, že řádný opravný prostředek odkládá právní moc správního rozhodnutí, v některých případech nedochází k oddálení právních následků takových rozhodnutí – tu je řeč o tzv. předběžně vykonavatelných rozhodnutích. U těchto rozhodnutí pak není vyloučeno, aby bylo způsobilé založit účastníkům řízení škodu ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu. V takovém případě lze uvažovat o tom, že by jiné rozhodnutí mohlo mít význam pro uplatnění náhrady škody. Tuto úvahu ostatně reflektuje i § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu, ze kterého se podává, že nárok na náhradu škody dle uvedeného zákona z titulu nezákonného správního rozhodnutí lze uplatit i u předběžně vykonatelných rozhodnutí, která byla napadena řádným opravným prostředkem.

To de facto znamená, že omezující podmínka stanovená v § 90 odst. 4 správního řádu bude navázána pouze na tyto případy (tedy případy dle § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu). Jinými slovy se tedy bude moci uplatnit pouze tam, kde je řádným opravným prostředkem napadeno předběžně vykonatelné správní rozhodnutí (nebo usnesení). Obecně podle správního řádu tak půjde o situace, kdy je řádným opravným prostředkem napadeno rozhodnutí o nařízení předběžného opatření[5], obecně usnesení dle správního řádu[6] a rozhodnutí o přijetí nebo uložení záruky[7]. Tímto výčtem není dotčena možnost, že odkladný účinek odvolání proti správnímu rozhodnutí vyloučí zvláštní zákon[8]. Tu je nutno poukázat i na možnosti vyloučení odkladného účinku ad hoc správním orgánem[9]. V případě takových rozhodnutí platí stejný závěr, a sice že takové rozhodnutí může vyvolat vymahatelnou škodu (ve smyslu zákona o odpovědnosti státu za škodu), pročež jiné rozhodnutí pak může mít význam pro uplatnění takové škody a v takovém případě pak správní orgán nemá povinnost opravným prostředkem napadené rozhodnutí[10] zrušit a správní řízení zastavit, ale přistoupí k meritornímu přezkumu takového rozhodnutí. Nicméně v případě valné většiny meritorních rozhodnutí bude platit, že odvolání proti takovému rozhodnutí bude mít odkladný účinek[11], pročež tedy jiné rozhodnutí ve věci nebude mít pro účely náhrady škody – dle zákona o odpovědnosti státu za škodu – význam a řešená pojistka zakomponovaná do § 90 odst. 4 správního řádu nebude aplikovatelná.