Místo teorie práva v systému právní vědy

Mám za to , že definovat vědu správního práva (resp.správní právo jako takové) by bylo pověstným  nošením nočních ptáků do Athén, ve svém textu se chci stručně zamyslet  nad zajímavým problémem – kterým je   postavení  teorie práva v systému právní vědy. Záměrně tak učiním stručně![8]
 
Teorie práva (TP) – TP  můžeme stručně označit jako  systematicky rozvíjený obor (moderní, post-moderní, post-industriální[9]) právní vědy. Rozvoj teorie práva jako relativně svébytné disciplíny můžeme datovat do počátků 19.století.[10] Do této doby bylo obecné myšlení o právu součástí filozofie. Hlavním motorem vzniku nového samostatného oboru byl bezpochyby právní pozitivismus. Pozitivismus [11]nehledá odpověď na otázku co je prapodstatou věcí, pozitivismus velí hledat a chápat (analyzovat) empirická fakta, tj. data která se dají verifikovat na základě lidské zkušenosti (praxe, prožitků). Tedy zkoumání faktů právní reality získaných empirickým výzkumem. Když se zde zmiňujeme o počátcích právní teorie je vhodné pro informační komplexnost dodat, že období  zrodu právní teorie je spjato s tzv. Obecnou naukou právní (Allgemeine Rechtslehre), která učinila svým metodologickým východiskem právě výše citovaný právní pozitivismus[12].
 
Právní vědu můžeme charakterizovat jako souhrn vědních disciplín, jež usilují o proniknutí od jevových stránek k podstatě práva jako normativního systému.[13]

Erudovanému čtenáři netřeba připomínat, že právní věda se tímto úkolem zaobírá velmi dlouhodobě, vždyť kořeny tohoto „bádání“ možno nalézt již v dobách antických, ve starém Řecku byla právní věda součástí tzv. univerzální filozofie, rozepisovat se o významu práva římského by též nebylo ničím jiným než zmíněným  nošením nočních ptáků do Athén.

Spolu např. s M.Večeřou můžeme právní vědu charakterizovat a katalogizovat jako vědu společenskou, kterou  zahrnujeme  mezi vědy humanitní v jejich širším chápání. Rozlišení věd společenských a přírodních, které překonává antické vnímání vědy jako univerzální, s sebou nese a vyjadřuje i jisté  metodologické konsekvence.[14] Vedle takového pojetí právní vědy se v historii objevila i celá řada specifických koncepčních a metodologických přístupů řadících právní normativní systém mezi přírodní jevy a právní vědu mezi přírodovědné obory.[15]
 
V horizontální rovině se právní věda člení dle systému práva na jednotlivé vědní disciplíny (např. vědu správního práva nebo vědu trestního práva).

Jinak řečeno - dle stupně obecnosti lze právní vědy klasifikovat na :

1) obecné
2) speciální
 
ad 1) obecné - Teorii práva můžeme chápat jako nejobecnější právně-vědní disciplínu, která se zabývá tím, co přesahuje rámec jednotlivých parciálních odvětví práva
ad 2) speciální – zabývají se jednotlivými oblastmi  práva: např. výše zmíněné vědy:  správního práva nebo  trestního práva či obchodního práva
 
Tážeme-li se – v souladu se titulkem našeho článku – na postavení, které v právní vědě zaujímá právní teorie,  jistě je to postavení klíčové, což samozřejmě úzce souvisí s výše zmíněnou vlastností TP tedy její maximální obecností v porovnání s ostatními právními disciplínami. O toto zásadní postavení se do jisté míry dělí  s právní filozofií (resp. filozofií práva). Tato dělba, dle mého soudu však není toho charakteru, že by právní filozofie „spotřebovávala“ parciální segment dominance právní teorie v právní vědě, ale spíše jde o relaci vzájemného doplňování a obohacování. Stěžejním úkolem právní filozofie je zkoumání otázek původu, podstaty a smyslu působení práva ve společnosti. [16] V. Veverka konstatuje, že vztah právní filozofie k teorii práva byl vždy až na výjimky velmi blízký, zvláště když uvážíme, že v právní filozofii jako samostatném právním oboru byly vždy profilujícím tématem smysl a funkce pozitivního práva i dokonce v kontextu se soudobým jusnaturalismem odůvodňujícím určité splývání s pozitivním právem.[17]

Zbytkový princip – v kontextu předkládaného článku a zejména vzhledem k otázce vztahu právní filozofie a právní teorie je vhodné zmínit tento „zbytkový“( remanentní či zůstatkový)[18] princip. Je založený na hypotéze, že teorie práva slouží převážně k empirickému (zkušenostnímu)  zkoumání práva, takže do právní filozofie náležejí všechny otázky a úvahy o právu, odečteme-li teoretické závěry, argumentaci, soubory dat atd. z empirického zkoumání práva[19].

Místo teorie práva v systému právní vědy – základní teze:

Podívejme se na celou věc teleologicky:

Tedy za A. si ve zkratce (heslovitě) naznačíme předpoklady (resp.problémové okruhy) a posléze hovořme o úkolech a cílech právní teorie.

A. - předpoklady:[20]

1)      Ubi societas, ibi ius
2)      právo není disciplína exaktní , ale argumentativní (Knapp[21] nebo B.H.Levy  [22])
3)      nejsme schopní poznávat skutečnost , ale jen její projevy (Kant[23])
4)      manipulace s právem probíhá ve více rovinách – tvorba, interpretace, aplikace, argumentace
5)      právo je předmětem zkoumání i dalších (resp. partikulárních vědních oborů) Např.  právní filozofie,  vědy správního práva nebo vědy občanského práva.  S jejich existencí je třeba počítat. Vzájemně si předávají poznatky s právní teorií, a tudíž se vzájemně obohacují.
 
úkoly právní teorie:

1)      vymezení pojmu práva a důvodů jeho závaznosti (grundnorma - Kelsen[24], společenská smlouva - Rousseau[25], Boží vůle – T. Akvinský[26], přirozenost – Seto[27], cíl – K.Engliš[28],...)
2)      definice právních pojmů a metod – společně pro všechny ostatní právní disciplíny – cíl: umožnit systematické zkoumání, aplikaci a vývoj práva + popis metodologických a koncepčních rozdílů (např. mezi pozitivistickou a přirozenoprávní metodologií – Weyr[29], Kelsen[30], Rawls[31])
3)      definice postupů, metod a technik právotvorby a forem, v nichž se právo tvoří (NPA, norm. smlouva, predecens, ...) – Habermas[32]
4)      vývoj metod pro použití práva v obtížných situacích[33]
5)      odhad budoucího vývoje existence a efektivity práva a návrhy řešení pro zachování jeho funkce – postmoderna – Derrida[34], Benjamin[35], Pascal[36],
6)      vývoj moderních a perspektivních metod právního vzdělávání (kritická právní teorie – Tushnet[37], Přibáň[38], ...)
 
Závěr  

Na  heslovitém půdorysu  naznačených úkolů vidíme obrovský význam právní teorie, jelikož takové důležité úkoly může (vy)řešit  jen věda klíčového významu.

Radikálnější oponent by s poukazem na vyšší míru   efektivity a racionality právní vědy  mohl proti existenci právní teorie (resp.  proti jejímu zásadnímu významu) namítnout,  že  řadu úkolů a odborných problémů  by si jednotlivé „dílčí“ právní disciplíny mohly řešit samy a posléze si své poznatky intenzivněji transferovat . Já tomuto oponuji : Hlavní  raison d etre  právní teorie v dnešní době spatřuji , mimo výše zmíněných úkolů a cílů, v obecném (resp. nejobecnějším)  pojetí TP, tedy že jde o určitou  teoretickou hradbu   bránící vědeckému nešvaru spočívajícím v tom,  že mnohdy pro jednotlivé stromy není vidět celý les (v našem případě právo).
 

JUDr. Petr Kolman, Ph.D., 
odborný asistent na PF MU v Brně

 
Seznam literatury (primární a sekundární)
Boguszak, J. – Čapek, J. – Gerloch, A. : Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004
Engliš, K.: „Kritika normativní theorie.“ 203 a násl. in Brněnská škola právní teorie. Praha: Karolinum, 2003.
Gerloch, A., Maršálek, P. (eds):  Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi, Sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva, Eurolex Bohemia, Praha 2003,
Harvánek, J.a kol.: Právní teorie, Iuridica Brunensia, Brno, 1995
Hendrych, D. a kol.: Správní právo, obecná část, 6. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006,
Knapp, V. a kol.: Tvorba práva a její současné problémy, Linde Praha, 1998
Madar, Z.: Slovník českého práva , 2. rozšířené a doplněné vydání, Linde Praha, 1999,
Kelsen, H. Všeobecná teorie norem. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000
Rousseau, J. J., Cranston, N.V. The Social Contract. Penguin Books, London, 1968
Akvinský, T.: An Introduction to the Metaphysics of St. Thomas Aquinas, Gateway Editions, 1997
Seto, T. A: General Theory of Normativity. Los Angeles: Loyola Law School, 2003
Průcha, P.: Správní právo, obecná část, 7 vydání, MU Brno a nakl. Doplněk, Brno, 2007
Rawls, J.: Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995.
Habrmas, J.: Between Facts and Norms: Contributions to a Discourse Theory of Law and Democracy (Studies in Contemporary German Social Thought), The MIT Press, 1998.
Derrida, J.: Síla zákona. Praha: OIKOYMENH, 2002
Šín, Z.: Tvorba práva, 1.vydání, Praha: C.H.Beck, 2003
Varvařovský, P.: Základy práva, Praha: ASPI Publishing, 2004
Veverka, V. a kol.: Základy teorie práva a právní filozofie, Codex  Praha, 1996,
 

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Srov. blíže Průcha, P.: Správní právo, obecná část, 7 vydání, MU Brno a nakl. Doplněk, Brno, 2007
[2] Cit. Hendrych, D. a kol.: Správní právo, obecná část, 6. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006, str. 16  
[3] Cit. Hendrych, D. a kol.: Správní právo, obecná část, 6. vydání, C.H.Beck, Praha, 2006 , str.16 
[4] Cit. Rivero, J. : Droit administratif, 3.vydání, vydavatel. Dalloz , Paris, 1990,  str. 24 (nahoře) 
[5] Cit. Baxa J.:in  Spravedlnost je někdy drahá, týdeník (rozhovor  s J.Baxou) ,  Profit  5/2010  Praha,  2010  - Baxa dále na adresu SP dodává:   Kromě toho je postiženo rezortismem – každé ministerstvo si své zákony připravuje samo a není tady síla, která by tvorbu zákonů nějak sjednotila. Kromě celkového bobtnání právního řádu a jeho zvyšující se nepřehlednosti vznikají zbytečné interpretační rébusy.
[6] Studenty leckdy nesprávně zaměňována za správní vědu
[7] Cit.: Průcha, P.: Správní právo, obecná část,  5 vydání, MU Brno ,  2003, str. 47
[8] Autor si je zde vědom slov bývalého ústavního soudce V.Cepla, který v jednom z rozhlasových pořadů (vysílaných  veřejnoprávním rozhlasem), kritizoval současný trend mnohých právních vědců ( a právníků vůbec) , kteří to , co by se dalo napsat na 5 stran „roztáhnou“ na 20 stran a mylně se domnívají, že pak se pak článek stane přínosnějším.  
[9] O tom v jaké době vlastně žijeme vede řada filozofů, právních teoretiků a sociologů ( a samozřejmě  nejen jich) vleklé a komplikované spory, vzhledem k dávnému ubi societas ibi ius má tento sporný diskurs   dle mého soudu i přímý vliv na to jakým přídavným jménem je správné označit stávající právní vědu.
[10] Srov. např. Boguszak, J. – Čapek, J. – Gerloch, A. : Teorie práva. Praha: ASPI Publishing, 2004, str. 14
[11] Něco dokazatelného, proto skutečného, vzletněji řečeno něco pravdivého
[12] Harvánek, J.a kol.: Právní teorie, Iuridica Brunensia, Brno, 1995, str. 28
[13] Srov. např. Madar, Z.: Slovník českého práva , 2. rozšířené a doplněné vydání, Linde Praha, 1999, str. 1050
[14] Večeřa, M. in Gerloch, A., Maršálek, P. (eds):  Problémy interpretace a argumentace v soudobé právní teorii a právní praxi, Sborník příspěvků z vědeckého kolokvia kateder teorie práva, Eurolex Bohemia, Praha 2003, str.33
[15] Viz např. Boutroux, E.: Natural Law in Science and Philosophy, Macmillan Company, New York, 1914
[16] Od dob Platona se formovala v sektoru tzv. obecné filozofie a spolu s filozofií státu se profilovala v součást etiky
[17] Cit. Veverka, V. a kol.: Základy teorie práva a právní filozofie, Codex  Praha, 1996, str. 264
[18] Výše citovaný právní teoretik Doc. Veverka používá pojem „zbytkový“
[19] Srov. Veverka cit. dílo – str. 265
[20] Zde děkuji za pomoc, osobní konzultaci  a inspiraci JUDr. R. Polčákovi, Ph.D. odbornému asistentovi na PF MU v oboru právní teorie, od roku 2010 R.P.  působí jako  vedoucí Ústavu  práva a technologií  PF MU
[21] Knapp, V. Teorie Práva. Praha: C.H. Beck, 1995
[22] Beryl Harold Levy : Anglo-American philosophy of law: an introduction to its development and outcome, Transaction Publishers, 1991, ISBN 0887383440 , str. 96 
[23] Kant, I. Kritik der praktischen Vernunft. Erlangen: Harald Fischer, 1986
[24] Kelsen, H. Všeobecná teorie norem. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000
[25] Rousseau, J. J., Cranston, N.V. The Social Contract. Penguin Books, London, 1968
[26] Akvinský, T.: An Introduction to the Metaphysics of St. Thomas Aquinas, Gateway Editions, 1997
[27] Seto, T. A: General Theory of Normativity. Los Angeles: Loyola Law School, 2003
[28] Engliš, K.: „Kritika normativní theorie.“ 203 a násl. in Brněnská škola právní teorie. Praha: Karolinum, 2003.
[29] Weyr, F.: „Pojem normy.“ 55 a násl. in Brněnská škola právní teorie. Praha: Karolinum, 2003.
[30] Kelsen, H.: Všeobecná teorie norem. Brno: Masarykova univerzita v Brně, 2000
[31] Rawls, J.: Teorie spravedlnosti. Praha: Victoria Publishing, 1995.
[32] Habrmas, J.: Between Facts and Norms: Contributions to a Discourse Theory of Law and Democracy (Studies in Contemporary German Social Thought), The MIT Press, 1998.
[33] „Při řešení obtížných praktických právních otázek téměř vždy používáme doktrinálních poznatků a odborné publikace se tak stávají i důležitou oporou stran v argumentaci před soudy.“  cit. Polčák, R. in  Harvánek, J. a kol.: Teorie práva. 1. vydání. Plzeň: Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, s.r.o., 2008, s. 271.
[34] Derrida, J.: Síla zákona. Praha: OIKOYMENH, 2002
[35] Benjamin, W.: Zur Kritik der Gewalt und andere Aufsätxe. Frankfurt a.M.: Suhrkamp Verlag, 1965
[36] Pascal, B.: Myšlenky. Praha: Mladá fronta, 2000.
[37] Tushnet, M, A: Court divided, W. W. Norton & Company, 2005
[38] Přibáň, J.. Sharing the Paradigms? Critical Legal Studies and the Sociology of Law, in An Introduction to Law and Social Theory, Hart Publishing, Oxford, 2002.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz