Konkrétně ustanovení § 13 (už číslo naznačuje) zákona č.435/2004 Sb. o zaměstnanosti, který nabyl účinnosti 1.10.2004, říká:

     (1) Právnická  nebo fyzická osoba  je povinna plnění  běžných úkolů  vyplývajících  z  předmětu  její  činnosti zajišťovat svými zaměstnanci,  které  k  tomu  účelu  zaměstnává v pracovněprávních vztazích podle zákoníku práce.

     (2) Běžnými úkoly vyplývajícími z předmětu činnosti právnické nebo fyzické osoby se rozumí úkoly přímo související se zajištěním výroby  nebo   poskytováním  služeb  a   obdobnou  činností  podle zvláštních  právních  předpisů,16)  které  právnická  nebo fyzická osoba  provádí v  zařízeních určených  pro tyto  činnosti nebo  na místech obvyklých  pro jejich výkon, vlastním  jménem a na vlastní odpovědnost.

     (3) Povinnost stanovená v odstavci 1 neplatí v případech, kdy plnění běžných úkolů

a) zajišťuje fyzická  osoba sama nebo s  pomocí svého manžela nebo    dětí,  nebo  právnická  osoba  prostřednictvím svých společníků  nebo členů,

b) zajišťuje  právnická  nebo  fyzická  osoba  dočasně přidělenými  zaměstnanci agentury práce (§ 66), nebo

c) právnická nebo fyzická osoba svěří jinému zaměstnavateli.

     (4) Plnění běžných úkolů podle odstavce 3 písm. c) lze svěřit jen zaměstnavateli,  který má činnosti (úkoly),  které mu mají být svěřeny,  zahrnuty v  předmětu své  činnosti a  bude je zajišťovat svými    zaměstnanci,    které    k    tomu    účelu    zaměstnává v pracovněprávních vztazích podle zákoníku práce.

Problémem je právě ustanovení odstavce 3 písm. c) v kombinaci s odstavcem 4. Fakticky je zde totiž zcela jasně řečeno, že podnikatel nemůže uzavřít smlouvu se subdodavatelem, který nemá žádné zaměstnance. Asi to bude totiž jinak, asi by se toto ustanovení nepoužilo, pokud podnikatel ve smyslu zákona uzavře smlouvu s dalším podnikatelem, bez zaměstnanců, půjde-li o jiný předmět činnosti, než který má ve svém předmětu podnikatel, zadávající práci. Také určitou roli by bezesporu hrály i ony „běžné úkoly“, zmíněné v textu zákona. Nicméně toto jsou takové „detaily“, které se bezesporu vyřeší. Navíc podle denního tisku příslušné ministerstvo již vydalo, či vydá metodický předpis – co na tom, že práva a povinnosti lze uložit pouze zákonem, nebuďme detailisté.

Za zmínku ale možná stojí skutečnost, že toto ustanovení není vůbec nic nového a fakticky platí již od novely původního zákona o zaměstnanosti č. 1/1991 Sb., provedené zákonem č. 369/2000 Sb.

Pro osvěžení paměti snad něco z nedávné historie

-         začátek 90-tých let a v Benešově začíná podnikat pan Švarc, který našel cestu, jak vyřešit vysoké odvody na sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců – nezaměstnává zaměstnance, ale spolupracuje s podnikateli

-         tento mechanismus se stává následně rozšířeným a stát, protože přichází o peníze na odvodech za sociální a zdravotní pojištění zaměstnanců (nenechme se mýlit správnou formulací „pojištění“), zasahuje. V rámci zákona č. 578/1991 Sb. je přijata i novela zákona o zaměstnanosti, která ve vloženém odstavci 4 v § 1 zákona o zaměstnanosti říká, že : Právo občana na zaměstnání se zabezpečuje především jeho pracovním uplatněním v zaměstnání umožňujícím mu výkon práce v pracovním vztahu. Právnická nebo fyzická osoba je povinna plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti zajišťovat svými zaměstnanci, které k tomu účelu zaměstnává v pracovních vztazích podle zákoníku práce; to neplatí o plnění běžných úkolů, které fyzická osoba zajišťuje sama nebo s pomocí svého manžela nebo dětí anebo právnická osoba prostřednictvím svých společníků nebo členů. Běžnými úkoly vyplývajícími z předmětu činnosti se pro tyto účely rozumí zejména úkoly přímo související se zajištěním výroby nebo poskytováním služeb a obdobnou činností při podnikání podle zvláštních předpisů, které právnická nebo fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich výkon, pod vlastním jménem a na vlastní odpovědnost.

-         nějakou dobu je klid a uvedené ustanovení se prakticky nemění, objevuje se však další problém – velké společnosti zjišťují problematičnost tohoto ustanovení. Fakticky při jeho striktním uplatňování by mohla být ochromena jejich výroba, prováděná pomocí subdodavatelů.

-         Vzhledem k tomu, že stát samozřejmě podporuje podnikání, přichází změna v podobě zákona č. 369/2000 Sb. – doplněné ustanovení zákona o zaměstnanosti v § 1 odst. 6 říká, že Právo občana  na zaměstnání se  zabezpečuje především jeho pracovním  uplatněním v  zaměstnání umožňujícím  mu výkon  práce v pracovním vztahu.  Právnická nebo fyzická osoba  je povinna plnění běžných  úkolů vyplývajících  z předmětu  její činnosti zajišťovat svými  zaměstnanci, které  k  tomu  účelu zaměstnává  v pracovních vztazích podle zákoníku práce; to  neplatí o plnění běžných úkolů, které  fyzická osoba  zajišťuje sama  nebo s  pomocí svého manžela nebo  dětí nebo  právnická osoba  prostřednictvím svých společníků nebo  členů  anebo  je-li  plnění  běžných  úkolů  právnickou nebo fyzickou osobou  svěřeno jiné právnické nebo  fyzické osobě, která je povinna toto plnění zajišťovat  svými zaměstnanci, které k tomu účelu  zaměstnává  v  pracovních  vztazích  podle  zákoníku práce. Běžnými úkoly vyplývajícími z předmětu  činnosti se pro tyto účely rozumí zejména  úkoly přímo související se  zajištěním výroby nebo poskytováním  služeb  a  obdobnou  činností  při  podnikání  podle zvláštních  předpisů, které  právnická nebo  fyzická osoba provádí v zařízeních určených pro tyto  činnosti nebo na místech obvyklých pro jejich  výkon, pod vlastním  jménem a na  vlastní odpovědnost. Jinou  právnickou nebo  fyzickou osobou  se pro  tyto účely rozumí pouze osoba, jejíž předmět činnosti  zahrnuje i činnosti, které ve smyslu  věty  druhé  má  svými  zaměstnanci  v pracovních vztazích zajišťovat.

Jak je tedy z textu zřejmé, jedná se o stejnou povinnost, jaká je ve zcela novém zákoně o zaměstnanosti, tudíž skutečně nic nového. Pouze u původní úpravy bylo třeba k tomuto závěru dospět na základě logického výkladu, nyní již je v zákoně zcela jasně uvedeno, že nelze úkoly svěřit nezaměstnavateli. Důvod je zřejmě v tom, že v současné době již dle názoru zákonodárců éra drobných podnikatelů skončila a jako skutečný podnikatel, se kterým tak bude ze strany státu nakládáno, je někdo, kdo zaměstnává zaměstnance, nikoliv drobný živnostník bez zaměstnanců, proto tedy dochází k jasnému deklarování této skutečnosti. Zajímavá je tedy snad jen tato skutečnost.