Zákon pro poskytování náhrad při pracovní cestě obecně rozlišuje náhrady obligatorní, na které má zaměstnanec nárok při splnění zákonných podmínek a předpokladů (např. stravné), náhrady fakultativní, které zaměstnavatel může zaměstnanci poskytnout, a to jednak zákonem výslovně předvídané (např. kapesné při zahraniční pracovní cestě do výše 40% stravného), nebo i jiné náhrady, které může zaměstnavatel (pokud není rozpočtovou nebo příspěvkovou organizací) sjednat v kolektivní smlouvě, stanovit ve vnitřním předpisu nebo i sjednat v pracovní smlouvě. Obecně lze tedy říci, že obligatorní náhrady nutno poskytnout minimálně ve výši stanovené zákonem a nelze je snižovat. Vyšší náhrady nebo i jiná plnění lze, jak bylo zmíněno, v zásadě poskytnout; pro zaměstnance se stávají nárokové, pokud je jejich poskytnutí příslušným způsobem stanoveno resp. sjednáno. V této souvislosti však pozor na otázky daňové, neboť podle právní úpravy a dosavadního přístupu ministerstva financí v některých jeho stanoviscích je zřejmé, že tzv. nenárokové mimomzdové složky jsou pro zaměstnavatele chápány jako nedaňové (tudíž poskytovány ze zisku), pro zaměstnance naopak znamenají zdanitelný příjem, který vstupuje i do základu pro sociální a zdravotní pojištění. 

JUDr. Karel Zuska
autor je advokát
AK Holec, Zuska & Partneři
a člen kontrolní rady ČAK