Procesní souvislosti

Předmětné ustanovení § 589 OZ hovoří o pohledávce vykonatelné. Zákon č. 40/1964 Sb. , občanský zákoník (dále také jen jako „SOZ“ nebo „starý občanský zákoník“) ve svém § 42a užíval termín vymahatelná pohledávka. Tato změna v terminologii způsobuje, že dosavadní judikatura, která se pojmem vymahatelná pohledávka zabývala, již není bez dalšího využitelná. Základním kritériem pro využití § 589 OZ je tedy nově existence vykonatelné pohledávky opřené o exekuční titul.

Za účinnosti starého občanského zákoníku bylo běžnou praxí, že pokud věřitel neměl svou pohledávku ještě vykonatelnou a v jiném řízení se přiznání této pohledávky domáhal, podal odpůrčí žalobu a soud řízení o takové odpůrčí žalobě obratem přerušil. Ačkoliv část literatury[1] uvádí, že v daném ohledu nelze předpokládat judikaturní posun, je objektivním faktem, že úprava OZ je od úpravy SOZ odlišná a věřitel je existenci své vykonatelné pohledávky v řízení o určení neúčinnosti právního jednání povinen prokázat. § 593 OZ stanoví, že vyhradí-li si věřitel dříve, než se jeho pohledávka stane vykonatelnou, právo dovolat se neúčinnosti právního jednání tím, že svoji výhradu prostřednictvím notáře, exekutora nebo soudu oznámí tomu, vůči komu se neúčinnosti právního jednání může dovolat, pak mu neběží lhůta k dovolání se neúčinnosti právního jednání, dokud se pohledávka nestane vykonatelnou. Odborná literatura[2] k tomu uvádí: „S ohledem na změnu z vymahatelné pohledávky na pohledávku vykonatelnou bylo třeba změnit i způsob, jakým se věřitel může domoci neúčinnosti zkracujícího jednání dlužníka, i když nemá doposud pohledávku vykonatelnou. Zákonodárce opustil koncept přerušení řízení o odpůrčí žalobě do skončení řízení o věřitelově pohledávce a vydal se cestou učinění výhrady.”

Věřitel tedy není předčasně nucen podat odpůrčí žalobu, ale jeho práva chrání institut výhrady vykonatelnosti. Věřiteli v takovém případě nebude běžet lhůta k odpůrčí žalobě až do doby, než se pohledávka vykonatelnou stane.

Aktivní legitimace

Aktivně legitimován k odpůrčí žalobě je pouze věřitel dlužníka, tj. ten, kdo má za dlužníkem pohledávku. Dle ustálené soudní praxe a názorů odborné veřejnosti musí tato pohledávka (alespoň ve formě pohledávky budoucí) existovat již v době, kdy k odporovatelnému právnímu jednání došlo. V této souvislosti si je tedy nutno položit otázku, zda věřitelé v době, kdy avalista doposud nevyplněné zajišťovací blankosměnky převádí svůj majetek, mají vůči avalistovi jakoukoli pohledávku, tedy zda jsou v postavení věřitelů i vůči němu.

Podle judikatury i právní teorie nevyplněná blankosměnka pohledávku bez dalšího nezakládá[3]. Tento názor potvrdil i Nejvyšší soud[4], který dovodil, že dnem vystavení blankosměnky nevzniká žádný závazek z blankosměnky, neboť ze zajišťovacího charakteru směnky vyplývá, že se remitent nemůže domáhat plnění ze směnky dříve, než došlo k tomu, že výstavce nesplnil řádně a včas své peněžité závazky vyplývající z primárního vztahu. V rozhodovací praxi soudů je zároveň ustálen závěr, že pohledávka ze směnky vzniká vyplněním blankosměnky zpětně ke dni vystavení blankosměnky, když Vrchní soud v Praze uvedl: „Dlužníci, kteří se podepsali na blankosměnku před jejím doplněním, stávají se vyplněním směnky směnečnými dlužníky s účinky ex tunc od vydání listiny.“[5], a obdobně judikoval Nejvyšší soud, že: „Účinky přeměny blankosměnky ve směnku řádně vyplněnou nastávají ex tunc, ex tunc tedy vznikne i závazek avalisty, který se na blankosměnku podepsal.“[6]

Přes ustálenou judikaturu o zpětném vzniku pohledávky Nejvyšší soud v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 2594/2013 ze dne 22. 5. 2014 rozhodl pro věřitele nepříznivě. V předmětné věci byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla žalovanému kontokorentní úvěr. Závazek vrátit peněžní prostředky byl zajištěn mimo jiné blankosměnkou podle dohody o vyplňovacím právu směnečném. Avalista blankosměnky cca 1 rok před vydáním směnečného platebního rozkazu převedl darovacími smlouvami své nemovitosti.  Nejvyšší soud uzavřel, že k tomu, aby darovací smlouvy byly vůči žalobkyni neúčinnými právními úkony, muselo být (ze strany žalobkyně) v první řadě tvrzeno a prokazováno, že avalista v době účinnosti vkladu vlastnického práva ve prospěch žalovaného věděl (musel vědět), že má jako avalista z blankosměnky vůči žalobkyni dluh, tedy že blankosměnka zajišťující pohledávku žalobkyně vůči žalovanému byla již vyplněna, případně že avalista musel vědět o nesplácení úvěru, a to i když k vyplnění blankosměnky došlo až později, nebo že avalista věděl alespoň o jakékoli jiné skutečnosti nasvědčující tomu, že dlužník neplní své závazky ze smlouvy o úvěru.

Závěr

Judikatura k tomu, aby bylo možné uzavřít, že smlouvy, kterými avalista před vyplněním blankosměnky převádí svůj majetek, jsou neúčinné, vyžaduje, aby avalista musel vědět alespoň o skutečnostech nasvědčujících tomu, že dlužník neplní své závazky. Nejvyšší soud de facto vyžaduje, aby avalista věděl o tom, že se úvěr může stát okamžitě splatným a že hrozí, že dojde v důsledku splatnosti úvěru k vyplnění blankosměnky.

Věřitelům lze v tomto ohledu doporučit, aby v úvěrových smlouvách precizně formulovali možnosti zesplatnění úvěru, seznámili avalisty blankosměnek s úvěrovou dokumentací či smluvně stanovili povinnost avalisty se o průběhu úvěrového vztahu informovat, popř. avalistům zhoršenou platební morálku dlužníků z primárního právního vztahu notifikovali a tak si zajistili v případném sporu lepší právní pozici.

Mgr. Ing. Jan Vavřina,
advokát a partner

Mgr. Aleš Hradil,
advokátní koncipient

DUNOVSKÁ & PARTNEŘI s.r.o.
advokátní kancelář

Palác Archa
Na Poříčí 24
110 00 Praha 1

Tel.: +420 221 774 000
e-mail: office@dunovska.cz

--------------------------------------------------------------------------------
[1] Oldřich Řeháček, Milan Vrba: Relativní neúčinnost právních jednání dle nového občanského zákoníku, [Právní rozhledy 21/2013, s. 747]
[2] Lavický, P. a kol.: Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1−654). Komentář. 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2014
[3] Rozsudek VS v Praze ze dne 18. října 2004, sp. zn. 9 Cmo 274/2004.
[4] Rozsudek NS ze dne 26. 4. 2011, sp. zn. 20 Cdo 2031/2009.
[5] Rozhodnutí VS v Praze ze dne 20. 2. 2001, sp. zn. 5 Cmo 556/2000.
[6] Rozhodnutí NS ze dne 1. 8. 2007, sp. zn. 29 Cdo 721/2006; obdobně také rozhodnutí NS ze dne 30. 1. 2007, sp. zn. 29 Odo 1099/2006.

© EPRAVO.CZ – Sbírka zákonů, judikatura, právo | www.epravo.cz